Hunger games - The boy with the bread

5. kapitola - zahajovací ceremoniál

„Au,“ neubráním se vykřiknutí, když mně za pomocí vosku a bavlněných pásků jedním tahem vytrhávají chloupky v podpaží. Kapitol má tolik moderních a inovativních zařízení a přesto nedokáží někomu vytrhat chlupy bezbolestně? To asi nikdy nepochopím.

„Promiň,“ odpoví bez zájmu jeden z členů mého přípravného týmu. Myslím, že se představuje jako Gaius, ale ruku do ohně bych za to nedal. Má na hlavně dlouhé lokny. Každou z nich nabarvenou na jinou barvu, takže celková kompozice má zřejmě připomínat duhu. Na můj vkus jsou ovšem barvy moc výrazné, duha má být decentní. Stejné barvy má i na očních víčkách. Rozhodl jsem se ovšem jejich podivné vzezření přehlížet.

Nejpříjemnější ze všech tří členů mého týmu není ani Gaius, ani Stella, které je asi tak sto padesát let a stále si myslí, že vypadá jako mladice, ale je to Livia. Drobná slečna s dlouhými blond vlasy, které má pouze promelírované tmavě modrými prameny. Uhrančivě modré oči má orámované líčením tak, aby vypadaly jako by se topily uprostřed mořské hladiny. I na nehtech má nakreslený vzorek vln, zřejmě jí oceán hodně fascinuje.

„Tak, s chloupky jsme skončili, teď honem do vody,“ zatleská Stella a žene mě do omamně vonící lázně. Jsem rád, že depilace konečně skončila. Naštěstí mi nechaly chloupky na rukách i na tříslech. Lezu do horké vody a dovoluji si chvilku relaxace. Zavírám oči a užívám si vůni levandule s nádechem nějakého koření. Veškerý stres ze mě alespoň na chvilku odplouvá.

Moc dlouho si ovšem neužívám, protože brzy přichází celý tým s žínkami v rukou a začíná drhnout celé moje tělo, dokud nejsem červený a bolavý. Nakonec mi Livia patlá nějakou nesnesitelně páchnoucí vodičku na celý obličej.

„Nemůžeme si dovolit, aby ti v aréně narostly vousy. Sponzoři tě musí v každém případě okamžitě poznat a to by mohl týden v aréně bez holení trochu zkomplikovat. Tohle ti rozpustí veškeré vousy i s kořínky a mělo by to vydržet až měsíc, než ti začnou znovu růst, takže se neboj, zase dorostou,“ usmívá se na mě mile. Líbí se mi způsob jejího vyjadřování. Mluví totiž jako by byla samozřejmost, že budou moje vousy mít šanci zase vyrůst. Jako by neexistovala žádná jiná možnost, než že se z arény vrátím živý a zdravý.

Oplácím jí úsměv a lezu z vany. Nedovolují mi ani obléct se a už mě mažou zvláštními olejíčky proti vysychání pleti. Během této procedury přichází moje vizážistka.

„Ahoj, jmenuji se Portia,“ podává mi ruku a já jí s ní třesu. Vypadá poměrně sympaticky. Má asi po ramena dlouhé blond vlasy. Ale ne blond jako Livia, spíš takovou hodně platinovou, téměř až do bíla. S nimi kontrastuje její snědá pleť a tmavě hnědé oči orámované tak dlouhými řasami, že jsem si naprosto jistý, že nejsou její. 

Jediné, co se mi opravdu nelíbí, je rtěnka, kterou používá. Je téměř úplně černá a působí na mě dost děsivým dojmem. Jako kdyby se na mě chtěla každou chvíli vrhnout a zakousnout mě.

Takové myšlenky hned ale zaplaším, tady mi opravdu nic nehrozí. Vlastně mi vůbec nic nehrozí, dokud se nedostanu do arény a tam na mě čekají úplně jiná nebezpečí, než černá rtěnka na rtech mojí vizážistky.

„Jsem Peeta,“ vyhrkávám ze sebe. Uvědomuji si totiž, že jsem udělal možná až neslušnou pauzu při osobním hodnocení její vizáže.

„Já vím,“ usměje se a párkrát mě obejde dokola. Spokojeně u toho kývá hlavou. „Jsi silný, dobře živený, to bude tvoje velká výhoda.“

Jen letmo přikývnu, „nejsem ze Sloje jako většina dětí, které sem přijdou. Byl jsem o něco lépe živený. Ještě jsem vás neviděl, jste nová?“