Hunger games - The boy with the bread

12. kapitola - první smrt

„Tak do toho, Milovníku. Jdi se podívat,“ pobízí mě Cato a já teď musím splnit svou část úmluvy a jít ukončit trápení jiné splátkyni. Jakmile se rozcházím, špatně došlapuji a nepříjemně mě píchne v kotníku, takže chvíli dost bolestivě napadám na pravou nohu.

To mi nicméně nebrání v chůzi, takže pokračuji ke splátkyni. Vidím ji, jak se válí po zemi v kaluži vlastní krve. Ještě stále dýchá a velice tiše sténá.

Klekám si k ní na zem, beru si její hlavu do klína a z očí si sundávám brýle pro noční vidění. Otevírá oči a upírá je na mě s výrazem tichých výčitek.

„Omlouvám se,“ šeptám a jen stěží zadržuji slzy. Vím, že už jí nemůžu nijak pomoct, ani bych si to nemohl dovolit. Pak už bych se nemohl vrátit zpět k profíkům.

„Prosím,“ šeptá tichým a chraplavým hlasem. Jen letmo přikyvuji. Vím přesně, co po mně chce. Nechce, abych jí ušetřil. Chce, abych jí pomohl od bolestí. Proto vytahuji z opasku nůž a přikládám jí chladnou čepel ke krku.

Moc bych chtěl zavřít oči a být ušetřen od toho výjevu, ale nechci to udělat. Moje oči budou to poslední, co v životě uvidí, a tak je prostě nemůžu jen zavřít před jejím utrpením.

Zatlačím na nůž a jediným tahem jí proříznu hrdlo. Jde to překvapivě lehce. Nůž je tak ostrý, že neucítím vůbec žádný odpor kůže ani chrupavky. Sleduji, jak se moje ruce zalévají její teplou krví a z očí už mi nezadržitelně stékají slzy. Ještě dvakrát se chraptivě nadechne a z koutku úst jí začíná vytékat pramínek rudé tekutiny. Nakonec vidím, jak světla v jejích očích zhasínají a víčka se zavírají. Najednou uvnitř cítím, že je konec. Odkládám její bezvládné tělo zpět na mechovou peřinu lesa. „Teď už bude všechno dobré,“ šeptám, něžně ji odhrnuji vlasy z čela a zvedám se na nohy.

Sklápím oči ke svým rukám. Jediný kousek kůže na nich nezůstal ušetřen krvavých stop. I obvazy, kterými jsem si u Rohu hojnosti znovu zafačoval krvavé rány od střepů, jsou nyní nasáklé. Znechuceně je strhávám ze svých předloktí a odhazuji je na zem. Rychlými pohyby si utírám slzy z tváří a kvapem se vracím k profíkům. Jinak by mě mohla čekat spousta nepříjemných otázek, proč jsem se tak moc zdržel.

„Byla mrtvá?“ ptá se Cato, jakmile se vracím k jejich skupině.

„Ne, ale teď už je,“ odpovídám a z ničeho nic se ozývá výstřel z děla, který jen potvrzuje moje tvrzení. „Můžeme jít dál?“

Na obzoru už se začínají objevovat první záblesky slunečního světla, a tak už si znovu ani nenasazuji brýle. Ukládám je do jedné z kapes u bundy.

Vyrážíme znovu na cestu. Profíci s veselou náladou, kterou u nich způsobila vražda splátce a zároveň nález pasti, která by nás měla přiblížit ke Katniss. Já s rozpolceným srdcem. Byl to vůbec první člověk, kterého jsem zabil. Mám na rukou její krev a ten obraz už nikdy nedokážu vymazat z hlavy. Při každém mrknutí vidím, jak se jí z hrdla řinou potoky krve a celého mě smáčí a taky její nádherné zelené oči, jejichž světla navždy pohasla… kvůli mně.

Prudce zavrtím hlavou, abych takové myšlenky dostal pryč. Snažím se opakovat v hlavě, že může být pouze jeden vítěz. Nemohu zachránit každého. Moc dobře jsem věděl, že mě tohle bude čekat, ale nikdy jsem si nedokázal představit, jak strašné to bude.

Pokračujeme svižným tempem další tři hodiny, než se obloukem vrátíme zpět na mýtinu k Rohu hojnosti. Ta trocha jídla, co jsme si vzali do kapes, nám už samozřejmě došla, takže je potřeba vybavit se znovu.