Hunger games - The boy with the bread

21. kapitola - útěk

„Liška se takhle živila, Peeto. Už tenkrát kradla zásoby od profíků. Z té vaší navršené pyramidy. Vždycky jen tolik, aby jí to stačilo, a vy jste si jí nevšimli. Teď chtěla jenom udělat to samé. Sbíral jsi je, takže neměla důvod nevěřit, že nejsou jedlé.“

„Zajímalo by mě, jak nás našla,“ ptám se hloubavě. „Asi to bude moje chyba, jestli jsem tak hlučný, jak říkáš.“

„Liška je velice chytrá. Tedy byla. Dokud jsi jí nepřechytračil.“ Poznamenává a snaží se mě uchlácholit, i když je mi jasné, že to byla první věc, která ji napadla. Že nás Liška slyšela, a proto nás sledovala skrz les.

„To nebylo schválně. Navíc mi to tak nějak nepřipadá fér. Kdyby je nesnědla ona, byli bychom oba mrtví,“ na chvíli se zamýšlím a vzpomínám si na výraz v obličeji Katniss, když si zblízka prohlížela ty bobule. „Ne, vlastně nebyli. Ty jsi je poznala, že ano?“

„Té rostlině říkáme rulík zlomocný,“ přikyvuje.

„Už ten název zní nebezpečně,“ vzdychnu. Je mi líto, že toho o přírodě moc nevím a jsem v tuhle chvíli opravdu vděčný, že mě nenapadlo si u keříku natrhat pár bobulí přímo do pusy. „Je mi to líto, Katniss. Já si vážně myslel, že jsou stejné jako ty, které jsi trhala.“

„Neomlouvej se,“ mávne rukou. „Znamená to přece, že jsme o krok blíž k domovu, ne?“ Ptá se mě a já si uvědomuji, že má pravdu. Teď už zbývá jenom Cato, nikdo jiný. V aréně už jsou jen tři splátci a my jsme dva z nich. Na tváři se mi objeví spokojený úsměv. To znamená, že je vážně dost možné, že se vrátíme domů. Oba. V to jsem si nikdy nedovolil ani doufat.

Sbírám bobule v plastové fólii ze země a chystám se odejít do lesa. „Zbytek vyhodím.“

„Počkej!“ zadržuje mě a bere z fólie pár bobulí, které cpe do koženého váčku, který jí visí u pasu. „Když zmátly Lišku, možná zmatou i Cata. Jestli nás pronásleduje, můžeme předstírat, že jsme náhodou upustili ten váček, a jestli je sní…“

„Hurá zpátky do Dvanáctého kraje,“ usměju se. Tenhle plán se mi zdá sice vysoce nepravděpodobný, ale na druhou stranu, nic za něj nedáme. Nijak nám neublíží, ani nás nezdrží.

„A je to,“ přikyvuje a váček si přivazuje zpět k pasu, odkud ho původně vzala.

„Teď bude vědět, kde jsme. Jestli byl někde poblíž a viděl vznášedlo, pochopí, že jsme ji zabili my a půjde po nás,“ upozorňuji ji na nepříjemnou skutečnost. Sleduji výraz v jejím obličeji a nakonec mi dochází, že ona nechce utíkat. Chce ho vlákat do pasti. Teď jsme ve výhodě my a ne on.

„Rozděláme oheň. Hned teď,“ a aby dodala svým slovům váhu, začíná okamžitě sbírat větvičky na podpal a skládá je do úhledné hromady přímo před sebou.

„Jsi připravená se mu postavit?“ ptám se, abych se ujistil, že jsme na stejné vlně. Možná jsem jenom špatně pochopil její reakce. Musíme se vždycky držet stejného plánu, jinak by to pro nás mohlo být smrtící.

„Jsem připravená jíst. Bude lepší, když si upečeme jídlo, dokud máme možnost. Jestli ví, že tu jsme, tak ať. Taky ale ví, že jsme dva, a patrně dospěje k závěru, že jsme pronásledovali Lišku. To znamená, že ses uzdravil. A oheň by signalizoval, že se neskrýváme, ale vybízíme ho, aby se ukázal. Ukázal by ses za takových podmínek ty?“ Seznamuje mě se svým plánem a ptá se na můj názor. Vlastně je to geniální. Má pravdu, já bych se určitě neukázal. Na druhou stranu si nejsem jistý, co by udělal Cato, občas mi přišel jako šílenec.