Hunger games - The boy with the bread

20. kapitola - zloděj

Na ničem na nás rozhodně nešetřili. Jsou tam čerstvé housky, kozí sýr, jablka, dušené skopové s rýží a dokonce nám poslali i talíř a příbory.

Katniss by se nejradši na všechno jídlo vrhla ihned a snědla ho do poslední kapky. Musím jí zadržet. „S tím dušeným bychom měli pomalu. Vzpomínáš na první večer ve vlaku? Z tučného jídla mi bylo zle, a to jsem tehdy nehladověl.“

Na chvíli zaváhala, ale nakonec přikyvuje. „Máš pravdu. Málem bych to do sebe naházela na jeden zátah.“ Sleduje nešťastně jídlo, protože se stále snaží ovládnout. Oba máme totiž obrovský hlad.

Beru talíře a každému na něj nakládám housku, půlku jablka a malou porci dušeného skopového. Chopíme se drobných lžiček a pouštíme se do jídla. Po hladovění v aréně je tohle jídlo něco jako božská ambrózie. Nemůžu si ho vynachválit. Ačkoliv jsem to samé jídlo jedl už párkrát předtím ve výcvikovém centru, nikdy mi nechutnalo víc.

Jakmile máme prázdné talíře, Katniss nešťastně vzdychne, „chci ještě.“

„Já taky. Uděláme to takhle: počkáme hodinu, a jestli nám nebude zle, dáme si nášup,“ navrhuji, i když mi v břiše kručí hlady. Nemůžeme si ovšem dovolit tohle cenné jídlo bezmyšlenkově sníst a následně ho vyzvrátit. Jen díky němu budeme možná v daleko lepší formě, než ostatní splátci a tím vzrostou naše šance.

„Souhlasím. Bude to dlouhá hodina,“ přikyvuje Katniss a opatrně odloží lžičku zpět na talířek.

„Možná ne tak dlouhá,“ culím se na ní. „Co jsi to říkala těsně předtím, než dorazilo jídlo? Něco o mě… že nemám konkurenci… že jsem to nejlepší, co tě kdy potkalo…“ pokračuji škádlivým tónem a všímám si, jak se její tváře barví nachem a ona sklání hlavu do země. Nutí mě to k úsměvu.

„Na to poslední si nijak nevzpomínám,“ skáče mi do řeči, abych jí neuvedl do rozpaků ještě víc, než je teď.

„Ach, to je pravda. Tak jsem si to jenom myslel. Posuň se, mrznu,“ nechci jí už dál trápit a opravdu mi začíná být nesnesitelná zima. Ona se posunuje ve spacím pytli a já se vtisknu k ní. Opřu se o stěnu jeskyně a jednu svou ruku dám Katniss přes ramena. Nakonec si pokládá hlavu na moje rameno a já jí vtisknu letmý polibek do vlasů.

„Takže od doby, kdy nám bylo pět, sis nikdy nevšímal jiných děvčat?“ ptá se zvědavě a já chvíli uvažuji, jestli se ptá Katniss, která stále bydlela ve Sloji a živila svou rodinu, nebo Katniss, která se přihlásila do her a snaží se přežít. I přes to ovšem odpovídám.

„Ne, všímal jsem si skoro všech, ale kromě tebe na mě žádná nezanechala trvalý dojem.“

„To určitě nenadchne tvoje rodiče, že se ti líbí dívka ze Sloje,“ namítá a tím uhodí do toho nejcitlivějšího místa. Tohle byla vždycky, od samého počátku, moje nejhorší obava. Že mi moje rodina neschválí, že bych chtěl žít s dívkou ze Sloje a udělám jim ostudu. Moje matka by to pravděpodobně nepřežila a s největší pravděpodobností by mě prostě vydědila. Mrzí mě, že se něčím takovým vůbec trápím. Katniss totiž není špatná jen proto, že je ze Sloje. Nikdy jsem to takhle nebral. Bohužel moje matka byla vychovávána v jiné víře a ta na to má vlastní názor.

„Asi moc ne, ale mě je to fuk. Jestli se vrátíme, stejně už nebudeš holka ze Sloje, ale holka z Vesnice Vítězů,“ namítám a jsem si svými slovy naprosto jistý. Potom už mě moje matka nebude moct odsoudit. A i kdyby chtěla, neudělá to. Kdybych vyhrál, dostanu dům a spousty peněz. O to se nenechá připravit.