Hunger games - The boy with the bread

16. kapitola - čekání

Střídavě se probouzím, abych znovu upadl do děsivých představ. Čas pro mě nic neznamená. Netuším, jestli tu takhle ležím pár hodin nebo několik dní. Veškerý život se smrskl do malého bodu zaplněného děsivými představami vytvořenými jedem sršáňů. Jakoby z veliké dálky zaslechnu hlasitý zvuk výbuchu. Netuším, o co by mohlo jít, natolik moje mysl ještě nepracuje.

Konečně otevírám oči a dívám se na pomalu tmavnoucí nebe. Slunce se kloní za obzor a po obloze se rozlévají příjemné teplé tóny západu slunce. Zamlženým pohledem sleduji, jak se oranžová pomalu vytrácí a předává svoje místo odstínům šedi. Na tváři se mi objevuje náznak úsměvu. Není nic krásnějšího, než západ slunce. Opatrně si jazykem přejedu rozpraskané rty.

Najednou mi dochází, že je konečně konec. Poslední zbytky děsivých představ se konečně vytratily z mojí mysli a já konečně můžu opět uvažovat s jasnou myslí.

Opatrně se opírám o dlaň a pokouším se zvednout. Celé moje tělo je v jednom ohni z nedostatku pohybu. Veškeré pohyby mi způsobují muka, ale přesto se mi daří přesunout se do sedu. V hlavě mám roztříštěny milióny drobných střípků, které se mi znovu a znovu zabodávají do mozku a způsobují neutichající bolest.

Ani jedna z těchto bolestí se ovšem nemůže vyrovnat mé zraněné noze. Sbírám odvahu, abych se na ni vůbec dokázal podívat. V duchu počítám do tří a poté rozmotávám obvaz. To, co uvidím, mě vyděsí. Rána se ani v nejmenším nezatáhla. Jediné, co mohu považovat za dobrou věc je to, že rána přestala krvácet. Okolí je ovšem nepříjemně zarudlé a začínám se obávat nejhoršího, nohou začíná prostupovat začínající infekce. Nejsem sice lékař, ale je mi naprosto jasné, že mi zbývá jen pár dnů života, pokud nedostanu včas antibiotika.

Ztěžka polykám a v krku cítím nepříjemný odpor. Moje hrdlo i jazyk jsou vyschlé na troud. Pokouším se postavit. Nedokážu to, jsem příliš zesláblý. Nemám u sebe dokonce ani lahev a jód na desinfekci. Nakonec ovšem usuzuji, že smrt žízní je daleko horší, než nedesinfikovaná voda, takže se skláním nad potůček a nabírám si vodu do dlaní. První si pouze oplachuji obličej a pár dalších hltů si dovoluji spolknout. Není nic příjemnějšího, než chladivá voda stékající skrz jícen do žaludku.

Po pár locích vody se mi trochu rozjasňuje mysl a bolest hlavy alespoň částečně ustupuje do pozadí. V žaludku mi ovšem kručí hlady. Ani voda totiž nedokáže nahradit několik dní, které jsem strávil bez jídla. Kvůli bolestivé infekci ovšem nemůžu ani náhodou doufat v to, že bych vůbec dokázal hledat v lese nějaké bobule, nebo dokonce něco ulovil.

Musím se tedy spokojit s tím, co najdu ve svém blízkém okolí. Daří se mi pomalu a opatrně posunout o pár desítek metrů dál, kde jsem zahlédl vyšší shluk rákosu. V duchu se modlím, abych tam nalezl alespoň nějaké jídlo. Někdo tam nahoře se nade mnou naštěstí smiloval, protože mezi rákosem nacházím hnízdo nějakého vodního ptáka. Příliš neváhám a tři z vajec si vyklepávám přímo do úst. Není to moc, ale alespoň trochu to tiší ty nejhorší projevy hladu.

V hnízdě zůstávají ještě další tři vejce. Beru si dvě z nich a třetí nechávám v hnízdě. Ani nevím proč, prostě nemám sílu vzít matce úplně všechna její vejce. Snažím se odplazit ještě o pár metrů dál, kde je parádně zarostlý břeh. Potřebuji se totiž nějakým způsobem zamaskovat před ostatními splátci. Nemůžu se tu jen tak válet po břehu a doufat, že mě přehlédnou, když půjdou kolem.

Stmívá se velice rychle, už teď začínám vidět pouze obrysy. Brzy ovšem vychází měsíc. Vypadá to, jako by byl v úplňku, takže ozařuje velkou část vodní plochy. Oddechuji si a pouštím se do práce. Uléhám spodní polovinou těla zpět do vody, abych k ní měl neustálý přístup. Hledám kolem sebe vhodné rostliny, které si balím kolem nohou od kotníků až po pas. Zbytek se snažím spojit říčním bahnem, takže se mi nakonec daří celou spodní část těla zamaskovat tímto způsobem. Další bahno a kusy trávy si plácám po celém hrudníku. To je také velice bolestivý proces, protože na hrudi mě stále ještě trápí bolest z popáleniny. S tím se ovšem nedá nic dělat, takže rychle pokračuji v práci. Vedle sebe míchám směs z hlíny, jílu a vody. Vzniká kašovitá tekutina, kterou si následně plácám po celých rukách, obličeji a obaluji jí i vlasy. Do těch se mi nakonec daří zaplést ještě pár snítek říční trávy.