Hunger games - The boy with the bread

17. kapitola - shledání

Druhý den už začínám ztrácet naději, že se kdy objeví. Možná prostě jen usoudila, že už jsem dávno odepsaný a jenom by kvůli mně byla zranitelná. Vlastně se jí asi nemůžu divit. Mám vysoké horečky, infekce si již prožírá cestu mým tělem a nemůžu téměř vůbec chodit. Zřejmě bych se sám se sebou taky nespojil.

Nicméně chvíli po polední zaslechnu povědomé šplouchání. Zní to, jako kdyby někdo opatrně kráčel vodním korytem. Nakonec zaslechnu i tiché šeptání: „Peeto.“ Našla mě. Cosi v mé hrudi se pohne a teplo mi prochází celým tělem.

Vzdálenost mezi ní a mnou se začíná zkracovat a já si neodpouštím sarkastickou poznámku inspirovanou Haymitchovými slovy: „Jsi tu, abys mě dorazila, drahoušku?“ Slova mě škrábou v krku, jelikož jsem posledních pár dní vůbec nemluvil.

Slyším, jak se prudce otáčí a snaží se zjistit, z které strany byl hlas slyšet. Vlastně mě to docela pobaví. Jenom mě to utvrzuje ve faktu, že maskování je jedna z mých silných stránek. Zřejmě jediná, když se to vezme kolem a kolem. Pak už zbývá jen pečení chleba a zdobení dortů a ani jedno v tuto chvilku nepůsobí zrovna jako užitečná věc.

„Peeto, kde jsi?“ šeptá a stále se otáčí na místě jako korouhev ve větru. Dovoluji si ještě chvíli posledního veselí nad jejím zmateným chováním, ale jakmile se přiblíží na stopu ode mě, konečně promlouvám: „Hlavně na mě nešlápni.“

Sklání oči dolů do bahnitého břehu a já konečně otevírám oči, které prozradí moji polohu. Překvapeně zalapá po dechu a vykulí na mě ty svoje nádherné šedé oči. Chtě nechtě se musím zasmát. Její výraz je tak moc roztomilý. Už jsem nedoufal, že ho kdy budu moct spatřit znovu a přesto je teď tady. Našla mě.

„Zavři znovu oči,“ nařizuje mi a já jí poslechnu. Těsně k sobě přimknu víčka i rty. Cítím, jak se ke mně přibližuje tělem, pravděpodobně si klekla. „Ty hodiny zdobení dortů se přece jen nakonec vyplatily,“ poznamenává s úsměvem na tváři, když opět otevírám oči.

„Ano, poleva. Poslední obrana před smrtí,“ culím se na ni, ale hlasem mi projede záblesk čehosi jiného, než je veselí. Ta smrt mi totiž doslova dýchá na paty.

„Ty nezemřeš,“ ujišťuje mě pevně a bez mrkání a uhýbání se dívá do mých unavených očí.

„Kdo to říká?“ i těchto pár vět mě dokázalo dokonale vyčerpat. Nejraději bych znovu zavřel oči a odplul do snového světa. Dokonce tak činím a dovoluji svým víčkům znovu uzavřít oči před světlem.

„Já to říkám. Teď jsme ve stejném týmu.“

Znovu otevírám oči a pátravě se jí zahledím do tváře. Vidím, že to myslí vážně. Všechno, co teď řekla. Zaplavuje mě vlna vděčnosti. „Slyšel jsem. Je od tebe hezké, že jsi našla to, co ze mě zbývá.“

„Poranil tě Cato?“ ptá se a z ruksaku vytahuje láhev s vodou. Přikládá mi ji opatrně k ústům a pomáhá mi s pitím. Jsem jí neuvěřitelně vděčný. Během posledního dne jsem už totiž nedokázal sám ani zvednout ruku a dopravit si vodu k ústům.

„Do levé nohy. Vysoko,“ přikyvuji a bolestivě zatínám zuby, když se pokouším alespoň o kousek posunout.

„Přesuneme tě od potůčku a nejdřív tě omyju, abych se podívala, jak ta rána vypadá,“ říkají její ústa, ale její oči v sobě mají vepsaný strach. Ve skutečnosti nechce ani náhodou vidět moje zranění na noze.

„Nejdřív se ke mně nakloň. Musím ti něco říct,“ šeptám a pokouším se o svůdný tón. Ve skutečnosti ze mě ovšem vychází jen podivné zachrčení, které má ke svádění hodně daleko.