Hunger games - The boy with the bread

3. kapitola - rozloučení

Hymna končí až překvapivě rychle a mírotvorci nás již odvádějí předním vchodem do soudní budovy, kde se máme rozloučit se svými blízkými.

Uvnitř nás s Katniss rozdělují a každého zavírají do jiné místnosti. Rozhlížím se po okolních zdech a uvažuji o tom, že to je pravděpodobně ta nejhezčí budova ve Dvanáctém kraji. Připadám si jak na nějakém zámku Je tu měkký koberec, pohodlná sedačka a křeslo. Do něj nakonec usedám, jen abych si vyzkoušel, jestli je tak pohodlné, jak vypadá.

Uvědomuji si, že mě čeká poslední hodina tady ve Dvanáctém kraji. Nemám nejmenší šanci na vítězství, to vím až příliš dobře. Už nikdy se sem nevrátím. Proto se zvedám z křesla a přistupuji k oknu. V duchu se začínám loučit s každým krámkem na náměstí a s každým člověkem, který můj život nějakým způsobem poznamenal.

Mezitím přichází celá moje rodina do místnosti a já se pomalu otáčím a střetávám se s nimi očima. Koukají na mě jako bych už byl dávno mrtvý. Vidím slzy v očích, které se zračí v očích mého otce a ačkoliv jsem nic takového nechtěl, dávám se do pláče a vrhám se mu do náruče. Pevně mě objímá a já si připadám jako malý chlapec. V duchu se vracím k tomu šťastnému dětství, kdy nad námi ještě nevisel Damoklův meč Hladových her. Doba, kdy jsme si s otcem hráli na zahradě a on mě občas prostě jen vzal do náruče a začal se mnou otáčet. Tenkrát jsem byl vážně šťastný.

„Nenech její rodinu umřít hlady, prosím, kvůli její matce. Vím, co pro tebe znamenala,“ šeptám mu naléhavě do ucha, aby mě neslyšel nikdo jiný. Ještě jednou ho pevně tisknu v náručí a pouštím ho. Oběma se nám z očí řinou slzy a nedají se zastavit, nicméně zachycuji jeho souhlasné přikývnutí a vím, že to udělá. „Mám tě moc rád, tati. Dávejte tu na sebe pozor,“ snažím se udržet vyrovnaný tón hlasu, ačkoliv se mi chvílemi nepříjemně chvěje.

„Pojď sem, brácho,“ přitáhne si mě k sobě můj nejstarší bratr a věnuje mi pevné objetí, „dal bych cokoliv za to, aby ses nám vrátil zase zpátky,“ v jeho hlase ovšem slyším pochyby. Moc dobře ví, že už mě nikdy znovu neuvidí.

„Neboj, budu zpátky cobydup,“ letmo se pousměju, „neslibuju v jakém stavu, ale vrátím se určitě.“ Pokouším se odlehčit atmosféru, nicméně v tuhle chvíli to zřejmě moc vtipné nebylo. Mrtvé splátce totiž také posílají ‚domů‘ ve dřevěných rakvích. Skoro se divím, že jejich hlavy nevystavují na kůlech přímo na náměstí krajů.

„Promiň, Peeto, nemohl jsem,“ ozývá se druhý bratr, který měl možnost zaujmout moje místo, jako to udělala Katniss s Prim. Vyhýbá se mému pohledu, takže k němu musím přistoupit a položit mu ruce na ramena, „není to tvoje chyba. Nic takového bych po tobě ani nechtěl. Budeš teď totiž muset zdobit dorty místo mě,“ pokouším se vyloudit ze sebe upřímný úsměv, „Madge má pozítří narozeniny a musíš pro ni udělat dort s reprodrozdem, dobře?“ Nakonec zvedá oči a konečně se dívá do těch mých, letmo přikyvuje, „postarám se o to.“

„Děkuju,“ přikyvuji a otáčím na svoji matku. Nemůžu si pomoct, ale nevidím v její tváři stopy po smutku. Přijde mi, jako by byla uvnitř mrtva a byla z ní jen prázdná schránka.

„Letos bude mít možná Dvanáctý kraj konečně zase vítěze,“ prohlašuje hrdě a já se uvnitř dmu pýchou, alespoň na malou chvíli, než dodává: „Ta holka vážně umí přežít.“

Nejsem jediný, kdo se na ni dívá s otevřenou pusou. Nikdo z rodiny nechápe, jak v tuhle chvíli mohla něco takového vyslovit. Jistě, má pravdu, jestli má někdo z nás šanci na výhru, je to Katniss. Jenže je to moje matka. Jak mohla něco takového vůbec říct přede mnou? Nadechuji se, abych jí na to něco odpověděl, nicméně už to nestíhám, protože přichází mírotvorci a odvádí je pryč.