New life with Daddy ~ Larry ✓

112.

"To určitě užijeme, díky Clare, měj se," usmál jsem se a i s Harrym jsme vyšli ven z obchodu.
"Jestli to tu ještě zvládneš, potřeboval bych nějakou mikinu. Ty moje nějak mizí, nevíš o tom něco?" ušklíbl jsem se.

Když mě přejel pohledem od špiček až po konečky vlasů, jenom jsem se zahleděl na výklad a zkoumal zajímavou figurínu.
"Vůbec nic o tom nevím," zabroukal jsem a sledoval všechno kolem krom Louiho, protože pak by mě prokoukl. Já nemůžu za to, že v těch jeho se tak dobře odpočívá, jsou velké a vždy opravdu pohodlné...

"No tak nic. Zřejmě je už nenajdeme," zasmál jsem se a i s Harrym jsem vkročil do jednoho obchodu s oblečením. Přišel jsem k věšákům s mikina Nike a začal se nimi prohrabávat. Měli tady opravdu hezké kousky a za výborné ceny.

Loui se koukal po nějaké nové mikině a mě zatím posadil na malý gauč, který stál za ním. Vytahoval různé barvy a před zrcadlem si je přirovnával, aby věděl, která mu nejvíc půjde.
"Vem si tu tmavě modrou, takovou jěště nemáš," broukl jsem, když si ji právě před zrcadlem přiměřoval. Byl jsem rád, že tady nebyl téměř nikdo a tak jsem mohl v klidu sedět a sledovat ho.

"Jo, jen jak dlouho ji ještě budu mít, co?" zasmál jsem se a mrkl na něj.
"Ale je hezká. Líbí se mi," přikývl jsem si tak nějak sám pro sebe a ty ostatní vrátil na věšáky.
"Tak jo, myslím, že mám všechno co jsem chtěl."

"To už slíbit nemůžu," pípl jsem si sám pro sebe, když si jí opravdu vybral a šel zaplatit. Já jsem jenom chvilku sám počkal na gauči a pak se ke mně připojil i s taškou.
"Takže teď už domů?" zeptal jsem se, protože mé pozadí už opravdu bolelo.

Vzal jsem si mikinu a šel ji zaplatit. Doufám, že nějakou chvíli bude opravdu jen moje...
"Jo, pojď. Jdeme domů odpočívat," pousmál jsem se. Vzal jsem ho za ruku a vedl zpátky ke garážím a našemu autu.

"Jinak tohle není moc fér. Jak to, že tebe nic nebolí a jediný kdo tu trpí jsem já?!" zabručel jsem, když jsem si opatrně sedal do auta.
"To by mě zajímalo, proč to tak je," mumlal jsem si, než Loui vyjel z garáže. Venku už byla docela tma, asi bych se neodvážil jít domů pěšky.

"To bude asi tím, že já byl v tobě a ne ty ve mně," ušklíbl jsem se, když jsem zahlédl, jak Harrymu zrudly ty jeho rozkošné tvářičky. Hned jsem ho na tvář políbil, nastartoval a mohlo se jet.

"I tak je to nefér," zabručel jsem celý rudý. Jo, měl pravdu, že vlastně jeho nemá co a proč bolet, ale mě šlo o to, že to bylo od přírody nefér. Ikdyž teď jsem maličko ocenil ženské pokolení, že to snáší.

Musel jsem se zasmát, jinak to nešlo. Byl roztomilý, jak se tak čertil, že je to nefér. Uznávám, je, ale určitě ho to co nevidět přejde a on už si na to ani nevzpomene.
"Tak jo, vystupovat," usmál jsem se, když jsem zaparkoval před naším domem.

"Už jdu," pípl jsem a opatrně vystoupil a sebral i můj nákup se sebou. Vevnitř jsem tašky položil na stůl a ihned otevřel oba ocásky, aby jsem se mohl kouknout, který je ten větší, protože kdyby to spletu, bolelo by to. Hned na první pohled bylo jasné, který můj rozhodně není a tak jsem ho zabalil zpět do tašky, abych ho pak mohl dát Ninimu.

"Hmm, dáme ti ho do pokojíku?" zeptal jsem se. Od té doby, co má většinu věcí v ložnici, trochu se mu vyprázdnili šuplíky a má tam místo.
"Běž mu najít místečko a já nám zatím udělám ten pelíšek."

"Jup," broukl jsem ihned a pomaličku odběhl do mého starého pokoje. Určitě jsem nechtěl mít takovou výzdobu, jakou má Niall, a tak jsem ho jenom decentně schoval do šuplíku, kde jsem předtím měl spodní prádlo. Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, gauč už byl roztažený a pokrytý dekou a polštáři. V telce běžel nějaký film a Loui seděl opřený o opěrku a asi čekal na mě. Přece bych ho nenechal čekat dlouho! A tak jsem se ihned položil přes celý gauč hlavou na jeho klín, aby mě mohl hladit ve vlasech.

Všechno jsem hezký připravil, aby si Harry mohl už jenom lehnout a odpočívat. A nenadávat, jak je ten svět nefér.
S úsměvem jsem ho sledoval, jak se ke mně vydal a uvelebil se hlavou na mém klíně. Do jeho vlasů hned zaplula moje ruka a začala jej vískat.
"Vítej v pelíšku," usmál jsem se. "A teď budeme už jenom odpočívat."

"Ten nápad se mi líbí, pane Tomlinsone," broukl jsem spokojeně, když jeho ruka zaujala místo, kde jsem jí měl opravdu rád a kolem nás jenom potichu zněl děj filmu. Několikrát jsem se pomrvil, protože mě to kde tu tlačilo, no skoro celý film jsem poslouchal Louiho dech a občas taky ten film, který mě až tak nebavil. Narozdíl od Louise, který se od něj témeř nemohl odtrhnout.

Svou pozornost jsem věnoval hlavně filmu, no nezapomněl jsem se věnovat i mému zlatíčko. Pořád jsem ho hladil ve vlasech a někdy i po zádech.
Když však byl film někde v půlce, trochu jsem si Harryho poposunul, abych si mohl lehnout k němu a on se necítil odstrčený.
"Tak co, užíváš si odpočívání?

"Jo," broukl jsem, když si ke mně lehl. Nechal jsem se obejmout, film mě pak opravdu přestal bavit a tak jsem se jenom stočil k němu a zachumlal si hlavu do jeho trika. Ani jsem nevěděl jak, no usnul jsem a pak jsem jenom cítil, jak mě někdo někam nese. Bylo mi to celkem jedno, protože jsem byl opravdu unavený a dnes byl prostě dlouhý den.

Přivinul jsem si ho jen víc k sobě a užíval si to. Když film skončil, vyhodil jsem si ho na ruce a přenesl do ložnice. Pak jsem se ještě vrátil uklidit v obýváku, než jsem se vrátil k Harrymu a po jeho boku usnul.

Vyjímečně mě ráno nečekala studená postel, ale teplé objetí, které mě chránilo před světem a studeným ránem. Opatrně jsem se zavrtěl a otočil se směrem k Louimu, abych ho mohl políbit na rty. Nestávalo se často, že jsem se vzbudil dřív než on, a tak jsem toho musel využít.
"Dobré ráno."

Ráno jsem se nevzbudil sám, vzbudilo mě něco vedle mě. Nebo spíš někdo... Cítil jsem jeho rty na svých a než jsem otevřel oči, vpil jsem se do polibku.
"Tobě taky, sluníčko," usmál jsem se na něj a když jsem otevřel oči, naskytl se mi pohled na jeho zářivý úsměv.

"Jsem rád, když se nebudím sám," šeptl jsem a vyhoupl se na jeho trup, abych ho mohl pohladit po tváři, kterou zdobilo jemné strniště.
"Líbí se mi, když máš strniště," broukl jsem Louimu do rtů, když mě na bradě šimrala jeho neoholená tvář.

"Já se při tobě taky rád probouzím," usmál jsem se spokojeně a natáhl se pro dlouhý ranní polibek.
"Ale, opravdu? Tak to abych se neholil, co?" zasmál jsem se a rukou si přejel po tváři. Opravdu jsem tam měl strniště.

"Jako, plnovous opravdu mít nemusíš, ale strniště je fajn," broukl jsem a položil se na jeho horkou pokožku. Venku sice už foukalo a za chvíli přijde zima, ale tady bylo příjemně teplo a z jeho kůže sálalo horko.
"Asi musíme vstávat, že jo?"

"Dobře, budu si to pamatovat," zasmál jsem se a přivinul si jej k sobě blíž. Takhle bych mohl zůstat i celý den.
"Jo, bohužel. Musím dolů, Jacob má pořád volno, takže někdo tam musí být. Ale ty můžeš ještě spinkat. Mimochodem, co tvoje pozadí?" usmál jsem se a jemně jej po něm pohladil.

"Už se mi nechce," broukl jsem a políbil ho na rty. Nevím jestli to bylo tímhle okamžikem, ale na bolest mého pozadí jsem úplně zapomněl. A upřímně? Skoro jsem to necítil. Lou měl pravdu, přešlo to. Aspoň jsem si to myslel, než jsem se nehodil zpátky na mou stranu a moje pozadí zaštípalo. "Už to bolí míň."

"To jsem moc rád," pousmál jsem se a pohladil ho u toho po ruce.
"Tak, teď se půjdeme najíst. Co bys chtěl k snídani?" zeptal jsem se ho, než jsem vstal z postele s úmyslem jít do kuchyně.

"Myslím, že bych něco měl..." broukl jsem a zatáhl ho za boky zpátky do postele. Opatrně jsem ho natočil tak, abych měl přístup k jeho pokladu, který jsem ihned jako hodný kluk sebral do rtů a snažil se dělat všechno tak, jak to má rád. Chtěl jsem ho potěšit.