New life with Daddy ~ Larry ✓

19

Když řekl něco o odchodu, jenom jsem táhle zaskučel. Nechci, aby odešel, chci ho tady. Nechci tady být zas sám.
"Ne, prosím, já to tak nemyslel. Neodcházej," zamručel jsem potichounku. Sledoval jsem jeho klidnou tvář. Jakoby uklidňoval i mně.
"My-myslím, že si můžeme jít pustit film. Jestli chceš."

"Harry, klid, nikam nejdu, dokud to nechceš. A myslím, že film je dobrá volba," usmál jsem se na něj a přikývl na souhlas. Hrnky a talíře jsem schoval na své místo a přisedl si k Harrymu. Byl malinko nesvůj.
"Takže jdeme na ten film, mám tě odnést?"

"Asi to sám nezvládnu," špitl jsem potichounku a natáhl k němu ruce. Zvedl mě jako kdybych nic nevážil a posadil před televizi. Zapl jsem nějakou komedii, ať se trochu pobavíme a zamotal se do velké deky. Mé oči víc jak film zajímal kluk vedle mě.
"Lou, opravdu nevadí, že jsi teď tady a ne na klinice?"

Hlavu jsem otočil k Harrymu s mirným překvapením.
"Jsem rád, že tady můžu být s tebou, Harry." Teď se na mě překvapeně díval Harry. Jakoby mi nevěřil, ale snažil se. Tomu napovídal i drobný úsměv, který se mu na tvář vkradl.

"Děkuji, Loui," zamumlal jsem jemně a zabalil se do obří deky. Najednou se mi ale na koleně zabaleném v dece ocitla ruka. Musel jsem překvapeně otevřít oči. Palec ruky mě začal jemně hladit a kreslit mi kroužky po kolenu. Chtěl jsem ho odstrčit, avšak bylo to až moc příjemné na to, abych mu řekl nech mě pustí.

Myslím, že víc než jeho překvapila moje dlaň na jeho koleně, mě překvapilo to, že vůbec nijak neprotestoval. Bral jsem to jako obrovský úspěch. Sic jsem nechápal, jak je to možné, udělalo mi to obrovskou radost.
Po celou dobu filmu jsem svou ruku nesundal z jeho kolena, to až ke konci.
"Harry, je čas oběda. Ale moc věcí tu nemáš. Buď udělám opět palačinky nebo skočím rychle do obchodu a něco ti uvařím. Co by sis přál?"

Když se mě zeptal, jestli chci oběd, moje břicho bylo pořád plné a nechtělo jíst. Hlavně jsem nechtěl, aby šel pryč. Cítil jsem se při něm tak jinak, tak lidsky, až mně to překvapovalo.
"Nechci jíst. Jenom tady, prosím, buď Louisi," zakňučel jsem potichounku a zamotal se do deky. Jeho ruka z kolena se nepohla a já si tento moment užívám tak moc, jak jen můžu.

Usmál jsem se a podíval se na něj. "Určitě?" Na mou otázku pouze tuše přikývl a já to tedy začal brát vážně.
"Dobře, tak když budeš mít hlad, křič, něco ti k jídlu udělám," mrkl jsem na něj.
Měl jsem pocit, že ho musím ochraňovat. Byl tak sladký a nevinný. Palcem jsem ho ho pohladil po koleni a dál se zadíval na film. Ruku jsem z jeho nohy sundal, aby mu můj dotek nepřipadal dlouhý.

Koukal jsem se na jeho ruku - studoval klouby, šlachy a svaly, které se mu pohybovali pod kůží, která určitě byla taaak jemná a měkká. Hřála mě a uklidňovala až do doby, kdy ji odtáhl. V mé hlavě se v sekundě spustil boj. Chtěl jsem to teplo zpátky. Ale nebude divné, když si ji na to koleno dám sám? Co když ji tam nechce a proto ji dal pryč? Nebo prostě nechce, abych si na něj zvykl, protože jsem mu odporný. Chtělo se mi brečet, nakonec jsem se však ovládl a odhodlal se ho o to aspoň poprosit.
"M-mohl by si ji tam dát zpět? Prosím," zamumlal jsem potichounku do lemu deky.

Překvapeně jsem k němu stočil pohled a studoval jeho tvář. Měl ji zahalenou pod dekou, styděl se. Nevím, jestli to bylo kvůli mé přítomnosti, nebo kvůli tomu, že jeho ústa opustila ta slova. Asi se to už nedozvím.
"Můžu?" pousmál jsem se. Lehce přikývl a já vrátil mou ruku na jeho koleno.

Šťastně jsem se usmál, to však nemohl kvůli dece vidět. No z toho malinkatého dotyku mě zamrazilo v zádech. Bylo to tak jiné. Po tolika letech jsem na sobě snesl něčí dotek bez toho, abych začal panikařit nebo vyšilovat v panice. Bylo krásné jenom tak cítit teplo jiného člověka. A Louis byl výjimečný. Myslím, že kdyby to udělal kdokoliv jiný, utekl bych s křikem od něj. Ale teď ne... sám jsem to vyžadoval.

Toho dne jsem měl měl svou ruku na jeho koleni a úsměv na rtech několik hodin. Skoukli jsme pár filmů a jedli. Byl jsem tak moc rád, že Harry sám chtěl mou ruku na svém těle. Takový pokrok!
Na pozdější oběd jsme měli opět palačinky, přičemž Harry slastně zavíral oči. Opravdu je dlouho neměl. Tak si teď užíval jejich chuť.
Večer jsme opět seděli u televize, ale ani jeden ji nevnímal.
"Zítra už musím jít domů," řekl jsem sklesle. Vůbec se mi od něj nechtělo.

Palačinky na oběd byly snad lepší než ty ranní! Tak moc jsem si je užil až jsme nakonec zas skončili na gauči s jeho rukou na mém koleně. Bylo mi tak hezky. Seděli jsme skoro metr od sebe, no i tak jsem cítil jeho teplo a přítomnost, která mě uklidňovala. Pak ale přišla řeč na jeho zítřejší odchod, kterého jsem se sám obával. Nechtěl jsem, aby odjel, ale měl doma práci a to jsem musel akceptovat.
"Já vím, zvířátká tě potřebujou."

"Práci mám rád, ale nechci tě tady nechávat samotného s tou nohou," podotkl jsem a znepokojeně se mračil.
"Harry, můžeš s tím jít vůbec do školy? Vždyť... Jak se tam budeš pohybovat? Sakra! Co teď? Školu dokončit musíš." Přemýšlel jsem, jak mu to ulehčit a co vlastně dělat.

Nejdřív jsem se vylekal i já, co sakra budu dělat... Pak jsem ale poděkoval mé hlavě za to, že jsem si vyžádal všechny ústní zkoušky dřív, ať nemusím být zkoušen s dalšími 100 žáky. Všechny jsem zvládl a k ukončení mi chybělo jenom odevzdat práce.
"Už musím jenom odevzdat práce a to zvládnu i s berlema. Zavolám ředitelovi, ví jak je to s mou rodinou, všechno mu vysvětlím. S-snad to dovolí."

Úlevou jsem si oddechl. Dost se mi ulevilo. "To jsem moc rád," řekl jsem jeho směrem již klidným hlasem.
"Určitě ti to dovolí. Proč by neměl," mrkl jsem na něj. Tenhle kluk byl tak dokonalý.
"Jaké práce budeš dělat?"

"M-musím udělat jěště dva obrazy a jednu sochu. To je všechno," zamumlal. Bylo milé, že se o mě zajímal. Až mě to zahřálo při srdíčku.
"Snad to všechno akceptujou a budu mít klid," mumlal jsem dál a oči směřoval na stěnu za televizí.

"Sochu?" podivil jsem se. "Z čeho ji jdeš dělat? Jakou? Nikdy si mi neříkal, že děláš i sochy. Myslel jsem si, že jen maluješ a kreslíš." Malinko jsem se zasmál. Přišlo mi trapné, jak jsem si mohl myslet jenom to...

"Jo máme to jako povinný předmět," potvrdil jsem jeho doměnky s pokrčením ramen a pohladil se při tom po ruce.
"Ale raději maluju, sochy trvají až moc dlouho. Budu je dělat z hlíny. Nic jiného doma nemám, tak to pak pošlu na vypálení do školy, ať je od toho klid," doplnil jsem a při úsměvu. který mi věnoval, jsem lehce zrudl.

Jeho rudé tvářičky byly k sežrání! A na jeho kráse jenom přidávaly!
"Jaké sochy už si dělal? Taky z hlíny? Jak velké?" Otázky ze mě vypadli ani nevím jak rychle a kde v mém mozku se zrodili. Prostě mě to zajímalo. Harry se na mě lehce usmál.
"Co?"

"Je to zajímavý pocit, že se o mě někdo zajímá. Zahřeje to," zamumlal jsem zabalený do deky, aby nekoukal na mé rudé tváře.
"Dělal jsem jich... jen několik. A jo, z hlíny."

"Jsem moc rád, že ti to nevadí. Bál jsem se, že jsem moc otravný," zachechtal jsem se a podrbal se na zadní straně krku.
"Děláš jenom zvířata nebo jenom lidi? Nebo co... Co se dá ještě z hlíny udělat? Já ani nevím, já výtvarku neměl..."

"Ty si neměl výtvarku?? Ty barbare!" zasmál jsem se a trošku se vystrčil z deky.
"A například kvítky nebo modely něčeho, ale i zvířata a lidi. Jenže jsou občas nároční," vysvětlil jsem.

Jistou chvíli jsem si myslel, že mě zmlátí nebo dostanu jenom prostou facku, ale naštěstí nic nepřicházelo.
"Výtvarku jsem měl jenom na základce. Jako veterinář jsem ji na škole moc nepotřeboval," zasmál jsem se.
"Takže z tebe je rozený umělec. Jsi šikulka, jen co je pravda."

"To je pravda, při zvířátkách kreslit nepotřebuješ," usoudil jsem a užíval si jěště poslední chvilky doteku na mém koleně.
"A děkuji, opravdu moc, těší mě to. Hlavně to, že se mé kresby líbí i někomu jinému než učitelům a zákazníkům."

"Tvoje kresby jsou neobyčejné. Když si mi poslal první fotku tvé práce, moje první myšlenky byly... 'To snad ani nemohl malovat člověk'. Myslel jsem si, že tak nádherně to mohl udělat jenom počítač, nebo co. Ale vím, že si to maloval ty. Máš obrovský talent, Harry." Zadíval jsem se mu do očí, ve kterých jsem se na malou chvilku ztratil.