New life with Daddy ~ Larry ✓

67.

Právě Harry mluvil a já ho poslouchal, když zase přišel ten šašek. A co udělal, zeptal se, zda chutí. Ale ne, zda chutí nám, to by se nedíval jenom na Harryho. Tudíž se to optal jen a jen jeho.
Harry pouze přikývl, ale ten šašek tu stál dál, s přiblblým úsměvem na tváři.
"Je to všechno? Rádi bychom dojedli v klidu," ujal jsem se slova.

"Oh, samozřejmě, jenom jsem se chtěl ujistit, že je všechno v pořádku," usmál se a šel zpět do kuchyně.
"Budeme chodit ven jako ostatní páry? Že ano, prosím, že ano," pípl jsem spokojeně. Tohle se mi moc líbilo. Cítil jsem se jako na rande skutečném rande.

Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych se uklidnil. A dopomohla mi k tomu Harryho otázka a jeho zářivý úsměv.
"To víš, že budeme, miláčku," usmál jsem se na něj a naklonil se k němu pro polibek. "Rád s tebou půjdu kamkoliv, i na kraj světa."

"Tam ne, tam spadneme za okraj a bude z nás placka," zasmál jsem se a natáhl líčko k dalšímu polibku.
"Kluci jste rozkošní, ale jezte, jinak to vystydne," zasmál se Liam.
"Ňom dobře," pípl jsem a pustil se opět do jídla, které mi opravdu už stydlo. Počas jídla jsme si pořád povídali, až jsme nakonec šli platit.
"Taak, bude to 30£," usmál se na nás číšník a posunul účet na stůl. Kluci zaplatili, ale číšník přisunul účet blíž ke mě a mrkl. "A tohle je pro tebe." Já až pak uviděl, že je tam číslo.

S Liamem jsme se málem pohádali, kdo bude platit, ale nakonec jsme se dohodli na tom, že to zaplatíme napůl, ať jsme oba spokojení. Oba jsme zaplatili a ten číšník přisunul ten účet k Harrymu blíž. Málem mě kleplo, když jsem tam viděl to číslo. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych neudělal moc velkou scénu a objal Harryho kolem ramen.
"Myslím, že to nebudeme potřebovat, viď zlato?" optal jsem se Harryho a věnoval mu polibek na tvář.

Zmateně jsem se koukal kolem, nejdřív na Louise, pak na toho kluka. Tahle situace mi nebyla vůbec příjemná, byl jsem z toho nervózní. Silně jsem se natiskl k Louimu a snažil se spracovat jeho otázku.
"Ne... Teda jo... Teda ne, nepotřebujeme ho," vysoukal jsem ze sebe a snažil se při tom schovat.
"Nevidíte, že se ten kluk bojí? Nechte ho, má strach," vynadal mu ten kluk a koukal na mě v Louiho náručí. Ten je asi slepý... Louiho se nebojím, bojím se jeho.

Překvapeně jsem se na toho kluka podíval.
"Máte dojem, že se mě bojí?" zeptal jsem se ho.
"Vždyť vidíte, jak se třese. Určitě i proto se k vám tiskne," rozčiloval se ten mladík za kasou.
"A nemyslíte, že je to spíš kvůli vám? Pořád ho tady chcete nějakým způsobem zaujmout a sbalit," zavrčel jsem na něj.

"Já? Nemyslete si, že jsem si těch ozdob na krku nevšiml. Tahle vaše sekta... Je mi z vás zle! Určitě se jenom bojí, co by jste mu udělal, kdyby vás neposlechl! Takže se určitě netřeše kvůli mně!" vykřikoval tam v obraně ten mladík. Nevěděl jsem, co udělat než se jen víc natisknout k Louimu. Jeho teplo mi dávalo aspoň malý pocit bezpečí. Tahle situace byla opravdu strašná a to ten oběd byl tak hezký. Pak to ale ten blbec všechno pokazil.

Ten kluk mě do slova a do písmene sral. Tohle nebylo normální. Řval tam na nás jako blázen. Naštěstí kolem nebyli jiní zákazníci.
"Já se tady s vámi hádat nebudu. Harry se nebojí mě, ale vás. Řvete tady jako šílenec a děsíte ho. Zbohem," mávl jsem rukou a dal se na odchod.

Svěsil jsme hlavu mezi ramena a ťapál za Louisem.
"Sadisto..." zaslechl jsem chvíli předtím, než jsme za sebou zavřeli dveře restaurace.
"To byl idiot!" zavrčel ihned Liam. Lou jenom přikývl. Raději jsem se nedíval nahoru. Co když se zlobí?
"Zlobíš se na mě?"

Nechtěl jsem už na toho idiota myslet, ale schladit hlavu jsem si musel na čerstvém vzduchu. Hned mi bylo líp když jsme byli venku.
Harryho otázka překvapila všechny, ani jeden z nás to nečekal. Všichni jsme se na něj dívali, než jsem konečně stačil něco říct.
"Zlato, proč bych se na tebe měl zlobit? Nic špatného si neudělal.

"Že... No... Já ho neignoroval a bavil jsem se s ním, ikdyž se ti to nelíbilo. A navíc jsem se tě nezastal, když nadával," pípl jsem smutně. Strčil jsem hlavu víc mezi ramena. Moje snaha být co nejnižší a nejmenší se mi asi nedařila, pretože na mě všichni pořád koukali.

"Oh zlato, pojď ke mně," zamumlal jsem a jemně si ho přitáhl. Natiskl se k mé hrudi a já ho políbil do vlasů, než jsem mu zvedl palcem bradu a tím i jeho hlavu. Díval jsem se mu do jeho krásných očíček, které se malinko plnili slzy. "Neomlouvej se mi za nic. Nic se nestalo."

"Musím. Mě to mrzí, sklamal jsem tě..." pípl jsem. Snažil jsem se maličko skrýt, ikdyž mi to nešlo.
"Nezastal jsem se tě... Jsem strašný..." kňučel jsem mu do hrudě. Jeho ruce mě hladili a pak se najednou na mém ramenu ocitla další malá ruka.
"Nic se nestalo Hazzi, reagoval si přirozeně."

Přivinul jsem si ho k sobě a hladil ho po zádech. Byl v mém sevření tak malinkatý, že by se mohl i ztratit. Miláček můj.
"Poslouchej Hazz, nezklamal si mě. A nejsi strašný, to už vůbec ne. Jsi můj krásný přítel, kterého jenom balil jeden idiot. Měl jsem to čekat, když tě mám," šeptl jsem mu do ucha a odtáhl od sebe jeho tvář, abych ho mohli dlouze políbit.
"Moje zlatíčko, už se tím netrap."

"Bože, vy jste tak rožkošní!" vypískl Niall a šťastně zatleskal rukama. Jemně jsem zrudl a přitulil se tváří k Louiho hrudi. Nakonec jsme dojeli domů, kde Liam jenom sebral krabici s věcma a rozloučil se s Louim i se mnou, stejně tak i Niall.
"My pojedeme," usmál se na nás Liam a lačně mrkl na Nialla. Jeho myšlenky čisté  rozhodě nebyli. Nakonec se za nimi zabouchli dveře a už jich nebylo. Pak už sám jsem se otočil na Louiho a vyšvihl se na špičky.
"Nemáme doma zmrzlinu, Daddy?"

Ti dva vypadali jako nadržení králíci. Byli k popukání. Ale aspoň šli domů a nedělají to u mě v ložnici...
Hluboce jsem se nad Harryho otázkou zamyslel. Před očima jsem měl obraz našeho mrazáku.
"Myslím, že by tam jeden kbelík vanilkové měl být. Ale klidně se můžeme ještě narychlo stavit v obchodě."

"Skočíme do obchodu? Prosíííím, mám chuť na karamelovou," pípl jsem se psími očky a pohledem upřeným do jeho očí.
"Budu hodný, přísahám," zasmál jsem se, když už kývl a já ho táhl dolů ulicí k obchodu. Chtěl jsem být jěště venku, aspoň chvilku a na zmrzlinu jsem měl opravdu chuť. A možná na nějaký ovoce k tomu.

Harry na mě zkoušel kdejaké grimasy, smutné oči, prosící výraz. Upřímně? Kdo by té tvářičce v tu chvíli odolal? To by musel být slepec nebo blázen!
"Tak pojďme," usmál jsem se na něj nakonec. Ani jsme pořádně doma nebyli, už mě tahal ven a směrem do obchodu, v kterém jsme byli naposled.
"Klid ty blázínku, obchod nám nikam neuteče," zasmál jsem se.

"Jo, jo, promiň. Jenom jsem rád, že jsme venku. Je tady hezky," pípl jsem spokojeně a přestal ho tahat, abych mohl jít vedle něj a spokojeně jej držet za ruku.
"Lou? Uděláme si dnes pelech na gauči? Budeme mít mazlící večer? Když se nám včera zrušil. Zítra je pátek a přes víkend by jsme si mohli udělat nějaký program, co ty na to?" zeptal jsem se spokojeně. Nevím, co se mnou dělal, ale měl jsem pocit, že létám.

S úsměvem jsem ho vzal za ruku a šli jsme prázdnou ulicí. Poslouchal jsem jeho štěbetání a nepřestával se usmívat.
"Zní to skvěle zlato. Takže dnes mazlící večer při filmu a v pelíšku. Moc se mi to líbí," přikývl jsem a podíval se na jeho rozzářenou tvářičku.
"A na ten víkend ještě něco vymyslíme," mrkl jsem na něj.

"Bylo by to fajn, jenom my dva někde, hezky spolu na nějakém hezkém místě. Bude to krásné," rozplýval jsem se šťastne, zatímco jsem cupital vedle něj.
"Lou, už jsem ti říkal, jak moc jsem ti vděčný, že si mě u sebe nechal? A jinak, teď mi napadá, kdy máš vůbec narozeniny?" pípl jsem a koukl na něj. Tohle jsem o něm opravdu nevěděl a zajímalo mě to.

"Neboj zlato, něco vymyslíme, ať nejsme doma. Naposled to bylo príma, ale teď bychom mohli jít jinam," řekl jsem jeho směrem.
"Říkal lásko, a já vím, že to myslíš upřímně," usmál jsem se na něj.
"24. prosince, pročpak?"

"Ty si se narodil na Vánoce?? To opravdu?" On byl opravdu jako dárek! Můj dárek.
"Doteď jsem neznal nikoho, kdo se narodil na Vánoce. Jak slaví Vánoce normální rodiny? Vždy mě to zajímalo a neměl jsem to jak zjistit...." zašeptal jsem, když jsem v mé mysli uviděl Vánoce u nás doma.