New life with Daddy ~ Larry ✓

38.

"Tak co Harry, všechno sbaleno?" usmál jsem se, když se objevil v kuchyni a už větřil dobrou vůni.
"Udělal jsem jenom těstoviny s rajčaty a omáčkou. Snad to bude stačit," zasmál jsem se.
Už tak si myslel, že ho vykrmuji, ale já za to nemůžu, moc předtím nejedl...

"Budu mít kvůli tobě sto kilo!" pokáral jsem ho hraně a koukl dolů na mé břísko, které opravdu jemně trčelo od místa, kde bývá normálně.
"Bude ze mě velryba," mumlal jsem naštvaně, zatímco jsem si sadal za mou porci těstovin. "A to jenom kvůli tobě!"

"Jenom se nečerti. Tvé tělíčko, které nedostávalo žádné pořádné jídlo hodně dlouho, se ti jenom poděkuje," mrkl jsem na něj a ušklíbl se. Beztak se ten drobek pustil do jídla, i když nadával tak jedl.
Je to blázínek. A můj...
"Beztak ti to chutí víc než polívky."

"Všechno je lepší než polívky a jiné pytlíkové blbosti. I tak za chvíli budu jako velryba, když s tím nepřestaneš," odvrkl jsem, no i tak jsem dojedl celou porci, která byla jako vždy výborná a mé bříško bylo taky spokojené.
"Budu veleryba a už se ke mně ani nevejdeš do bytu, to by se ti líbilo??" vyhodil jsem mu na oči a zasmál se té představě. Fuj!

"Jasně že nepřestanu. Navíc se teď stěhuješ ke mně, tak očekávej hezky jídlo a ne pytlíky," zasmál jsem se. Harry zvedl hlavu a jako by si to uvědomil se zamračil a zaúpěl.
"Ale chutná ti a to je dobře. A neboj se, určitě z tebe nebude velryba."

"Snad ne..." mňoukl jsem jemně a koukal do svého talíře. Bylo toho hodně. Táta, Louis stěhovaní... Moc věcí, kterých jsem se obával najednou.
"Promiň, že jsem tak vyjel. Mrzí mě to. Staráš se o mě a krmíš mě tím, co bych měl jíst a ne chemikáliema. Moc ti děkuji," zamumlal jsem nakonec. Bylo mi to líto, jsem nevděčné děcko.

Odložil jsem příbor na bok a přisunul se blíž k němu.
"Ale Hazz, no tak, nebuď smutný, vždyť se nic nestalo," snažil jsem se ho uklidnit. Ale pořád měl ten výraz pejska, který něco provedl a byl si toho vědom.
"Máš toho teď hodně, tak ti rupli nervy. Není to ale důvod, aby jsem se na tebe zlobil, ano?"

"Promiň mi," zašeptal jsem a jako blesk šel k němu a obejmul ho. Přitiskl jsem se mu na záda a plakal mu do ramene.
"Promiň mi to, Loui, mrzí mě to." Mé srdíčko se klepalo a já s ním. No byl jsem šťastný, že se nezlobí. "Tak moc děkuji Loui, tak moc mě to mrzí. Jsem nevděčný... Měl bych se snažit víc."

"Ale Harry," protáhl jsem a hlavu zaklonil, abych na něj malinko viděl.
"Nejsi nevděčný, to opravdu ne. A nemám ti co omlouvat. Jsi hodný kluk a já ti nemám co vyčítat, protože jsi nic zlého neudělal."
Rukama jsem se dotkl těch jeho, kterýma mě objímal kolem krku. "Mám tě moc rád. Ale musím se tě zeptat. Máš léky na tu alergii na srst? Protože se mi možná jednou za čas stane, že přijdu z práce malinko od srsti. Nechci, aby ti bylo špatně, nebo co ti bývá."

"Já... No jenom strašně kýchám. Myslím, že někde bych měl mít nějaký prášek. Ale to přežiju. Když budu doma..." zašeptal jsem a zasnil se. Možná poprvé budu mít skutečný domov. Poprvé budu u někoho v domě. Doteď jsem viděl jenom byty.
"Budu v pořádku, nemusíš se bát," usmál jsem se jemně a položil si hlavu k té Louiho. Cítil jsem jeho dech na svém uchu, na kterém se po chvilce ocitli jeho rty.
"L...L...Lou....."

Už jsem nemohl odolávat už ne. Chtěl jsem to, moc jsem chtěl rty okusit jeho kůži. Jemně jsem ho dvakrát líbl na ouško a pak se odtáhl. Harryho hlas mě však hned dostal ze snů.
"Sakra, Ježíš, promiň Harry, to... Já-" Raději jsem vstal, vzal nádobí a šel ho umýt. "Omlouvám se, nechal jsem se unést."

Stál jsem tam jako sloup s rukou na uchu, kde mě jěště pořád hřál nedávny dotek jeho rtů. Bylo to krásné. Nic takového jsem jěště necítil. Šimralo to. A já byl ztracený v tom, jak mám reagovat. Tak jsem tam jenom tak stál a držel si ruku na místě, které tak hřálo. Muselo to trvat několik minut, než jsem se vzpamatoval a šel za Louisem.
"Ďěkuji," šeptl jsem s jemným úsměvem.

Bál jsem se, že jsem to podělal. Teď tu raději zůstane nebo půjde někam jinam. Určitě!
Prostě to byl dotek, na který Harry ještě nebyl... připravený.
Ale najednou se vedle mě objevil Harry, řekl "děkuji" a lehce mě objal. Překvapeně jsem se na něj podíval, nechápal jsem to.
"Děkuješ? Za co? Ale vždyť..."

Chtěl začít něco namítat a dělat blbosti, a tak jsem ho utišil prstem na jeho rtech a podíval se mu do očí. Nevím proč, ale někde uvnitř jsem cítil, že to takhle má být, že je to správné a že přesně tohle je ta věc, co mi chyběla. Ta věc, kterou jsem potřeboval.
"Děkuju," zašeptal jsem a položil si hlavu do prohlubně jeho krku.

Přitáhl jsem si ho k sobě.
"Tak asi... Nemáš zač," promluvil jsem pořád nervózně. Ruce jsem omotal kolem jeho boků v objetí a bříšky prstů jsem mu boky hladil.
"Kdykoliv," šeptl jsem a zabořil si nos do jeho vlasů.

"Děkuji, Loui, tak moc," zamumlal jsem znova a užíval si krásný hřejivý dotek na zádech a bocích. Jak to, že jsem tohle jěště nikdy nechtěl? Vždyť je to tak krásné. Nebo jenom od něj? To je asi jedno. Je to nádherný pocit mít někoho, kdo mě má rád. Tedy asi. Ale říka to pořád, tak snad je to pravda.

"Harry, já-" Zadíval jsem do těch jeho očí. Byli nádherné. Povzdechl jsem si. Ještě ne... Jindy.
Dal jsem mu pusu na tvář a široce se na něj usmál.
"Pustíme si ten film?"

"Jo, jsem pro," usmál jsem se a běžel na gauč, kde jsem se zabalil do deky a spokojeně se zachumlal do té krásné měkkě látky. Louis se usmíval, když šel ke mně, tak jsem se mu ihned stulil na jeho kolena. Tam mi bylo dobře.
"Takhle je to super."

Rukama jsem ho opět tuze objal a nos zabořil do jeho ramene.
"Ty moje zlatíčko," usmál jsem se na něj.
Harry mi podal ovladač a já tam něco začal hledat, nějaký dobrý film. "Co tohle?"

"Ju, to může být," zhodnotil jsem, když jsem rychle přejel obsah filmu. Byla to jenom nějaká slaďárna. Na pozadí skvělé.
Hned jak Louis pustil film, otočil jsem se, abych na něj mohl při ležení koukat.
"Kdy zítra pojedeme?" zeptal jsem se. To množné číslo znělo divně.

Začal jsem se mu prsty prohrabávat ve vlasech a on uvolněně a velice spokojeně zavřel oči. Do pozadí nám hrál film, který jsem hned jak začal přestal vnímat.
"Kdy jenom chceš. Můžeme se ráno nasnídat a jít. Nebo až po obědě... Je to na tobě, kdy chceš odejít. Cesta trvá čtyři hodiny, takže večer bych nerad řídil." Pokrčil jsem rameny a zadíval se do těch jeho smaragdových očí. Byl tak krásný!

"Můžeme hned ráno... aspoň bude míň lidí na cestě..." zamumlal jsem a koukal na něj. I on mě pozoroval jako ostříž.
"Ale Loui... Kdyby to šlo, mohli by jsme se někde zastavit? Protože nejdýl jsem šel autem asi půl hodiny. 4 asi moc dobře nezvládnu."

Bříšky prstů jsem mu přejel po jeho jemné kůže na tváři. Byla tak hebká!
"Dobře, tak se cestou někde stavíme a uděláme si i pauzu. Nemusíš se bát. Když tak si uděláme pauzy dvě, nebo víc," mrkl jsem na něj.

"Jak jsem si tě zasloužil?" zeptal jsem se potichounku a natiskl se na Louiho prsty, které mě jemně hladili po tváři.
"Děkuji, tak moc. Někde se zastavíme, kde nebudou lidi. Jenom na chviličku, jinak snad budu v pohodě." Šťastně jsem se usmíval a užíval si jeho péči.

"Zvládneš to, já ti věřím," usmál jsem se na něj široce a nezapomněl ho jednou rukou jemně podrbat ve vláscích. Byl jako kočička, chtěl podrbat a pohladit. Byl tak roztomilý!

Tak dlouho se mi nedostávalo lidského doteku, až jsem zapomněl, že i ten je v životě důležitý. Musel jsem se usmívat. Jak jsem mohl bez toho žít? Vždyť to bylo tak krásné, když mě má někdo rád.
"Děkuji Loui. A drbeš moc dobře."

"Jsem rád, že se ti mé drbání líbí," zasmál jsem se a dál ho drbal. Harry přivřel oči a natahoval za mou rukou. Proto jsem mu rád mou péči dopřál, nešlo odolat jeho spokojenému výrazu ve tváři.
Film byl náhle kde tam. Lehl jsem si k němu na bok a přitáhl si ho k sobě.