New life with Daddy ~ Larry ✓

57.

Usmál jsem se na něj. Vypadal tak šťastně. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Jenom zářil.
"Dobře. Tak teď se napapej a pak budeme dělat co jen budeš chtít. Cokoliv si moje princezna přeje," řekl jsem a sám se opět pustil do té trochy jídla, co mi na talíři zbyla.
"A v práci toho bylo moc, nechtěl jsem přijít později, ale stalo. Naštěstí sis nevšiml, takže se nic neděje," zasmál jsem se.

"Jo... No dnes jsem na čas malinko zapomněl, jinak bych se tu jenom tak neproducíroval, promiň," zamumlal jsem s jemným úsměvem a dojedl svou porci. Jěště chvilku jsem počkal než dojí i Louis a šel umýt oba talíře.
"Dnes jsem totiž spal opravdu dlouho, vlastně i dlouho jedl a pak byl dlouho ve sprše," vysvětloval jsem své zapomenutí na čas.

"Ty dnes vlastně děláš všechno dlouho," zasmál jsem se.
"Ty moje zlato. Vždyť to nevadí. Přeci si můžeš spát jak dlouho chceš," mrkl jsem na něj a vstal. Právě umyl nádobí a uklízel ho, když jsem ho objal.
"Dnes jsem si myslel, že to bez tebe nevydržím. Bylo to nekonečné," fňukl jsem na oko.

"Ale už jsi tady Loui," pípl jsem a musel jsem se vyšvihnout na špičky, abych mu mohl věnovat maličkou pusinku na nos. Omylem jsem u toho obojkem zavadil o jeden knofkíček jeho košile a cuklo to se mnou.
"Promiň... Musím si na to zvyknout," zamumlal jsem sám pro sebe a opatrně vyvlékl jeho knoflíček z kovového srdíčka.

"Neomlouvej se," pousmál jsem se a prsty si nadzvedl jeho tvář k sobě.
"Za tohle se omlouvat nemusíš. Je to součást tebe. Navíc, na tenhle zvuk cinkání toho srdíčka o mé knoflíčky se lehce zvyká," mrkl jsem na něj a pousmál se. Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Tohle mi celý den chybělo.

Jeho malinko zvrhlý úsměv mě, pro mně neznámé důvody, zahřál při srdci.
"Daddy..." zamumlal jsem odevzdaně, když si přivlastňoval mé rty. Jeho krásné rty mi dopřávali nádherný pocit. Měl tak dokonalé rty. Všechnu nadvládu nade mnou jsem mu vložil do rukou a jenom se nechal vést. Takhle krásný moment samozřejmě nemohl trvat věčně. Louimu najednou začala vibrovat kapsa a na talefonu, který vytáhl svítilo jméno jeho dobrého kamaráda. Loui zvedl a z telefonu se ihned ozval jeho zvučný hlas: "Ahoj Lou! Kdy se sejdeme? Vím, že jsme spolu byli ani né před týdnem, ale to malé hyperaktivní stvoření o ničem jiném nemluví."

Zabiju ho. Zabiju! Jak nám mohl narušit tak nádhernou chvíli!
"Rušíš Liame, ale tak jak myslíš," zasmál jsem se a Harry se také na mě pobaveně díval.
"Ale ale, copak to tam děláte?!"
"To bys chtěl vědět, co? Kdy chcete přijít? Navrhni, než si to rozmyslím," ušklíbl jsem se.

Musel jsem si držet ústa, aby jsem se nezačal smát. Liam si určitě myslel, že tu děláme něco děte, nepřípustného.
"Hmm, co tak dnes večer. Donesu flašku vína," navrhl Liam a Lou si sám pro sebe pokýval hlavou.
"No když neodpovídáš, beru to jako ano. V šest jsme u vás," zasmál se jěště naposled, než se hovor zrušil. Koukl jsems se na něj a opět mě něco trhlo na dol. Čekal jsem, že to opět bude jeho knoflík, ale byl to jeho prst, který držel kovové srdíčko.

Hovor jsem hnedky zrušil a dál se věnoval mému koťátku. Zatahal jsem ho za srdíčko na obojku. Líbilo se mi, jak rychle se vždy poddal. Neřekl bych to do něj, ale bylo to skvělé, opravdu skvělé.
"Tak jo, máme ještě půl hodiny, než se sem ti dva dovalí. Jdeme něco přioravit? Nebo na ně kašlem?" zasmál jsem se a různě tahal za srdíčko.

Už už jsem chtěl jít něco připravit, přece jen je to návštěva, ale Louisova ruka na mém obojku řekla něco jiného a já pochopil. Tohle nebyla otázka, ale rozkaz a odpověď věděl už před tím, jak se mě to zeptal. Jeho ruka se opět přemýstila na zadní stranu mého krku. Můj přívod vzduchu byl obmezen. Hlava mi padla na jeho rameno a snažil jsem se dýchat pravidělně. "Meow."

Byl tak krásný. Malinko lapal po dechu, ale snažil se dýchat pravidelně. Vypadal tak neodolatelně.
"Ty moje koťátko roztomilé," šeptl jsem mu do ouška, skousl mu jemně lalůček a zatahal. Nechtěl jsem moc, ale zároveň jsem nechtěl nic jiného. Harry byl moje pokušení.

Takhle blízko jsem k sobě jěště nikdy nikoho nepustil. A asi bych ani teď nepustil. Louis je výjimka a velmi vyjmečná výjimka. Jeho teplý dech na oušku mi roznesl husí kůži po celem těle. Jak jsem bez tohohle mohl žít tak dlouho? "Lou..."

Hrudník se mu nadzvedával a klesal. Dýchal zhluboka, jak nejlíp se mu dalo. Za boky jsem si ho přitáhl blíž k sobě a začal ho líbat na krku.
"Tobě tak moc sluší obojek, zlato," šeptl jsem spokojeně do jeho kůže.

"Jsem tvůj..." mňoukl jsem do jeho ramena a hladil ho po ruce, která svírala můj obojek. Jeho lichotka mě zahřála při srdci a musel jsem se usmívat.
"Ach Loui..." zavzdechal jsem mu do ramena. Jak to, že mě několika doteky mohl dostat do extáze?!

Hladil jsem ho po bocích a líbal jeho jemnou kůži. Vzal jsem ho rukama pod zadek a vysadil si ho na kuchyňskou linku. Stál jsem mezi jeho nohama, kterými ma objal.
"Ty moje koťátko," šeptl jsem a pečoval o něj. Chtěl jsem jenom zjistit, kam mě pustí. To by ale nesměl dole zazvonit zvonek. "Já ty dva zabiju! Co tady dělají tak brzo?"

Když se Loui strhl a koukl na mě s ohněm v očích, nemohl jsem víc než se zasmát.
"Daddy klid," pípl jsem a políbil ho na čelo. Chtěl jsem, aby byl klidný, jinak bude mít Liam zase poznámky.
Bylo to krásné, když se o mě staral, hýčkal mě a já si to patřičně užíval. Dělal se mnou divy.
"Běž je přivítat a já rychle připravím křupky a všechno kolem, dobře?" zasmál jsem se a jemně jej odstrčil, aby mohl jít otevřít a já připravit aspoň křupky a vodu.

"No jó, už běžím," povzdechl jsem si, dal mu pusu na tvář a vydal se tedy dolů. Hned jak jsem otevřel, Niall mi skočil kolem krku na přivítanou.
"Nazdar ty zlobidlo, Harry je nahoře, tak běž," zasmál jsem se. Věděl jsem, že to udělal jenom proto, abych ho rychleji pustil za ním. A taky že hned běžel nahoru.
"Nazdar kámo, pokud vím, ještě není 6. Ale rád tě vidím," zasmál jsem se a přivítal se i s Liamem.
"Znáš ho, nemohl to vydržet," zasmál se taky.

Právě jsem na stůl položil poslední skleničky a nalil do nich vodu s citrónem, když jsem se ocitl v jemném objetí, které mi mohl dopřát jenom jediný člověk.
"Nialle!" potěšil jsem se a otočil se, abych ho mohl obejmout.
"Rád tě vidím Harry!" zasmál se šťastně, no když jsem se chtěl odtáhnout, zasekl jsem se. Ani jsem si nevšilmlm že se naše obojky do sebe zaklísnili.
"Ale ale... Co to je?" zasmál se a snažil se nás rozdělat, ale nešlo to.
"Ups... Pomoc?"

Oba jsme s Liamem vyšli schody nahoru a co nevidíme. Ti dva, úplně zamotání obojky k sobě. Hned jsme k nim přiběhli a pomohli jim od sebe, aby se nám tu ještě nepřiškrtili.
"Jak se tak na to koukám, ten váš normální vztah vám nevydržel dlouho, co?" ušklíbl se na nás dva Liam.
"Nevím o čem to mluvíš. Nic neděláme, hezky spolu chodíme," namítal jsem.

Když jsem konečně mohl volně dýchat, musel jsem se před Liamovým zkoumavým pohledem schovat za Louiho a jenom kývat hlavou.
"Přesně... Já... No my... Jenom spolu..." koktal jsem nějaké náhodné věci, které mi přišli na jazyk.
"Ale no, koťátko, tohle ukazuje něco jiného," zabroukal Liaml se smíchem a přitom jak nás obcházel mi za obojek zatáhl. Musel jsem zakňučet. Niall všechno jenom sledoval.
"Liame nech ho! Co je mezi nima nám může být jedno a jesli jsou šťastní, tak je to skvělé!" těšil se narozdíl od něho a pozoroval moji hlavu skrytou za Louim.

"Jo, Niall má pravdu," ušklíbl jsem se. Moc dobře jsem věděl, že na něj Liam dá a už s tím přestane. Povzdychl si a na nás dva se usmál, i když se Harry bál ukázat.
"Jak dlouho máš obojek Harry? Jenom se ptám, ze zvědavosti," začal se vyptávat a Niall ho nedočkavě sledoval.