New life with Daddy ~ Larry ✓

70.

Jemně jsem se s jeho rtíky mazlil a užíval si jejich dotek na těch mých. Než jsem se ale stihl do polibku plně vložit, na schodech se ozval dupot nohou a najednou nám do obývacího pokoje vtrhl nějaký kluk s plnýma rukama papírů.
"Louisi, potřepobval bych..." začal, než se koukl na stůl a na nás dva.

Harry se ode mě odtrhl a já nechápal proč. Když jsem zaslechl hlas někde vedle nás, hned mi to došlo.
"O-omlouvám se. Já n-nechtěl rušit. N-nevěděl jsem," koktal. Byl rudý jako rajče.
"To nic Jacobe, oč jde?" přerušil jsem ho a přitiskl si Harryho k sobě.

Ihned jsem chtěl zalézt někam pod deku a skrýt se k Louimu, ale on mě zastavil na svém klíně a ten kluk se rozpačitě usmál.
"Já jenom... Potřebujeme objednat granule, tak jsem se chtěl zeptal, které..."

Vím, že chtěl někam utéct, ten můj malý strašpytel, ale já ho nenechal. Chtěl přeci s tím strachem bojovat a tohle byl jenom Jacob, nic víc nic míň.
"Ukaž mi to," poručil jsem a natáhl k němu ruku. Hned mi papíry podal a ja očima prolétl celý seznam. Perem jsem nakonec zakroužkoval tři typy žrádla pro zvířata.
"To by mělo stačit," zhodnotil jsem nakonec.

"Děkuji," zamumlal Jacob a koukal na mě. Bylo to celkem nepříjemné, ale chtěl jsem být statečný, tak jsem se napřímil a usmál se. S velikým sebezapřením jsem natáhl ruku a usmál se na něj. "Jsem Harry."

Jacob se jen víc usmál a potřásl si s Harrym rukou.
"Jacob, ale to už asi víš. Moc mě těší, už jsem o tobě slyšel," promluvil Jacob a pak Harryho ruku pustil.
"Je to všechno Jacobe?" optal jsem se ho. Nechtěl jsem ho vyhánět, určitě chtěl být jen milý a seznámit se s mým zlatíčkem. Ale pokud měl ještě práci nebo musel jít domů, nebráním mu.

"Ano, je. Dnes byl celkem klidný den, přišlo jenom pár pejsků, nic nezvyčejného. Ty sis určitě taky oddechl, že ano," usmíval se jěště jako sluníčko. Musím uznat, že byl hezký, líbil se mi. Nebyl tak krásny jako Louis, ale byl hezký.
"I já toho o tobě hodně slyšel," promluvil jsem popravdě a usmíval se. Snažil jsem se komunikovat. Chtěl jsem si zvyknout na lidi kolem.

Byl jsem na Harryho upřímně pyšný. Byl tak odvážný, sám komunikoval. Pohladil jsem ho po zádech a dal mu polibek na čelo.
"Tak to jsem rád, Jacobe. Dej všem najíst a můžeš jít domů, pokud máš už všechno hotovo. My si tady zatím oddechli. Taky se někdy nestyď zažádat si u mě o volno, ještě si ho neměl," poznamenal jsem.

"Zatím jsem ho jěště nepotřeboval, tak nevím, proč bych si ho bral. Možná později," přitakal Jakob s tichým smíchem.
"A ty, Harry, proč se někdy nejdeš kouknout dolů, nebo možná nám pomoct?" přesunul svou pozornost opět na mn. Ani netušil, jak rád bych chtěl.
"Nemůžu, jsem alergický," přiznal jsem se se skloněnou hlavou. Mně samotného to mrzelo.

Jacob se na chvíli zasekl a nervózně přešlápl z nohy na nohu.
"Oh, to je mi líto. Opravdu promiň, to jsem nevěděl," polkl a podrbal se na zadní straně hlavy.
"To nic. Harry už dole se mnou jednou byl, určitě ho tam ještě někdy vezmu. Ale vždy musí mít patřičné vybavení a léky," řekl jsem.

"Jo, půjdu a moc rád!" Z mé tváře se vytratil smutek a nahradil ho široký úsměv.
"Tak je to dobře, určitě máš zvířátka rád, jako Louis. Tak se možná někdy uvidíme, Harry. Já to jdu objednat a pak jdu domů. Hezký večer kluci," rozloučil se a já se sluníčkově usmál.

"Měj se Jacobe," křikl jsem za ním ještě a pak rukou pohladil Harryho po stehně.
"Jsem na tebe pyšný, zlatíčko," řekl jsem s úsměvem a políbil ho. Bylo tak úžasné sledovat ho, jak sám komunikoval s cizím klukem.

"Snažím se pro tebe daddy," pípl jsem. Položil jsem si na jeho hruď hlavičku a nechal se hladit.
"Chci, aby si se za mě nemusel stydět," mumlal jsem do jeho trika a dělal mu tam malinká kolečka.
"Co jdeme dělat?"

"Ah, Harry," povzdechl jsem si a pohladil ho po jeho drobných zádičkách.
"Už jsem ti říkal, že se za tebe nestydím a ani nikdy nebudu. Za tohle ty nemůžeš. Navíc, koukni jak hezky ses už posunul a mluvíš i s někým jiným," usmál jsem se zářivě a políbil ho na vrch hlavy.
"Nevím. Pustíme si film? Nebo máš nějaké speciální přání, co dělat?"

"Hmm, já nevím. Večer bych se chěl jít umýt, určitě už smrdím, ale teď? Asi ne. Ten film zní fajn, rád si něco kouknu," usmál jsem se na něj. Slezl jsem z jeho klína a raději se k němu přitulil hlavou.
"Takhle je to fajn," zasmál jsem se a ruku mu položil do mých kudrlin. "Nevadím ti tady, Lou?"

S láskou jsem se na něj pousmál a rukou se mu přes ty kudrlinky začal prohrabávat.
"Nevadíš mi tu zlatíčko. Klidně lež, když ti je tak dobře," odpověděl jsem mu a něco nám k tomu pustil. Dal jsem to na náhodný výběr a tak se pustila nějaká komedie.

"Je mi tu moc dobře," usmál jsem se nahoru a koukl mu do modrých oček.
"LouLou, co budeme dělat zítra?" zeptal jsem se a ťukl mu do malinkého pramínku, který mu trčel z ofiny. "Jdeš do práce?"

Ten pramínek vlasů jsem si zastrčil za ucho, ať ho to už neláká. Musel jsem se zasmát jeho pohledu.
"Můžu si klidně vzít volno. Můžeme někam jít, někam se jít podívat. Co ty na to?" Jeho oči mě pozorně sledovali, obočí měl jemně stažené k sobě. Asi přemýšlel.

"Ne, ne, pacienti tě potřebujou a já aspoň uklidím," usmál jsem se a pohled stočil na podlahu, kterou musím zítra vytřít.
"Musím poklidit a převleču i postele, dobrá?" zeptal jsem se jen tak pro jistotu, jestli mu to nevadí. Chci, aby jsme tu měli pořádek.

"Dělej jak myslíš, lásko," pousmál jsem se na něj. Sklonil jsem se k němu a věnoval mu dlouhý polibek na rty.
"Ještě tu přichystám oběd, aby si mi tady neumřel hlady, jo? Povlečení je v šuplíku skříňky v koupelně."

"Dobře," pípl jsem a na chvíli jsem se zamyslel.
"Zítra bych si na oběd dal něco slaného, hodně slaného," usmál jsem se a čekal, co vykouzlí. Zítra si to zase hezky ohřeju a počkám na něj i s teplým obědem.

"Hmmm," zamyslel jsem se. Co dobrého bychom si zítra dali...
"Máme dvě možnosti, co bude zítra k obědu. Buďto budou těstoviny s rajčatovou omáčkou. Nebo druhá možnost - kuře s rýží. Můžeš si vybrat zlato," usmál jsem se na něj. "Nebo bys chtěl raději něco speciálního?"

"Hmmm, těstoviny máme často. Uděláš mi kuře? Prosím," mňoukl jsem a cupital za ním do kuchyně. Nakonec jsem jako pokaždé vyskočil na linku a pohupoval nohama pod linkou.
"Je hezké tě sledovat jak vaříš," komentoval jsem, když krájel kuře na desce. Zvláštní pohled, ale příjemný.

Věděl jsem, že to řekne. Ale já mu říkal, že těstoviny miluju...
"Opravdu? A co je na tom hezkého?" zasmál jsem se, ale opravdu jsem to nechápal. Nevím, co na pozorování mě u vaření bylo pro něj tak hezkého...

"Tak víš, je hezké vidět, že se o tebe někdo stará a snaží se udělat ti radost i takovou věcí, že pro tebe uvaří. Vždy jsem chtěl vědět, jaké to je a díky tobě to vím," usmíval jsem se, zatímco jsem mu zděloval mé myšlenky a koukal při tom, jak krájí brambory a mrkev. "Proto je to hezké."

Nemohl jsem se neusmát. Byl jsem tak moc rád, že si dokáže vážit, co pro něj dělám, i maličkosti jako je vaření oběda.
"Já to pro tebe dělám rád, zlato, to přeci víš," otočil jsem se na něj s úsměvem. "Dělá mi radost se o tebe starat."

"A mně dělá radost snažit se dělat ti radost, " pípl jsem a opatrně mu cvrnknul prstem do jedného pramínku z vlasů.
"Lou? Já... Ty máš rodiče a tak... A oni, no... Asi nás budeš chtět někdy seznámit, že áno... A já no... Myslíš, že se jim budu líbit?"