New life with Daddy ~ Larry ✓

34.

Konečně vypadl, hajzl jeden! Naštvaně jsem vydechl, ale jakmile jsem uslyšel jeho hlásek, který mě žádal o odjezd, změkl jsem.
Paže se mi hned daly do pohybu a jemně ho hladily po zádech.
"Jsi si jistý? Chtěli jsme jít do toho obchodu. Nebo tě mám doprovodit a jít pak nakoupit? Jinak nebudeme mít co jíst."

Užíval jsem si ten jemný dotek na mých zádech. Bylo to tak krásné. Takhle jemný dotek jsem už nezažil tolik let, že se mi jenom těžce vzpomíná na to, jaký a od koho byl ten poslední. Chvíli jsem si jenom tak užíval a nos měl zabořený do jeho mikiny, která ním tak krásně voněla. Až když se mé srdce uklidnilo, koukl jsem na něj. Na tváři měl jemný úsměv a já měl pocit, že se v jeho očích utopím. V mé hlavě jsem zvažoval obě myšlenky. Kdyby zůstanu v autě, asi bych to nedal, kolem by bylo až moc lidí. Když však půjdu do obchodu, je možné, že jich tam až tolik nebude. A hlavně bude při mně on.
"Půjdu s tebou do obchodu."

"Dobře," kývl jsem hlavou a Harryho si přesunul ke svému boku. Objal jsem ho rukou kolem ramen a vydal se k obchodu. Rukou jsem ho pořád jemně hladil, aby neměl takový strach.
"Hlavně v klidu. Jsem tu s tebou. Nenechám nikoho, aby ti ublížil," šeptl jsem jeho směrem, když jsme překročili práh dveří.

"Dobře..." zašeptal jsem a jemně se od něj odstrčil. Stávalo se z toho něco, co jsem nechtěl, aspoň ne tady. Potichu jsem si sebral košík a koukl na Louise.
"Nevím, co koupit," zamumlal jsem. Ten se jenom usmál a sám mě nasměroval do správné uličky. Koupili jsme několik rajčat, mouku, mléko, sýr a jěště pár věcí přesně na tu dobu, co tu bude. Dokonce si mumlal pod nos, co z čeho udělá.

Vzal jsem všechno, co jsem si myslel, že nám potřeba.
"Hádám je to všechno," usmál jsem se. Oba jsme se vydali k pokladni, kde jsme zaplatili. Pak jsme se vydali k autu, abychom mohli jít k Harrymu.
"Zvládl jsi to na jedničku," usmál jsem se na Harryho.

Sebral jsem jednu z tašek, aby to nenesl Louis celé sám. Taška byla celkem těžká, musel jsem to ale zvládnout. Pomalu jsme šli ke mně domů.
"Zvládl jsem to jenom díky tobě, Lou," zamumlal jsem, zatímco jsem šlapal do schodů.
Odemkl jsme dveře a vklouzl do bytu. Konečně kolem nebyli lidi, celý jsem se uvolnil a oddechl si. "Konecně doma."

"Ale zvládl," usmál jsem se na něj pyšně. Tašky jsme zanesli do kuchyně a Harry se hned usadil ke stolu. Asi se bál být tak dlouho při mně.
"Uložím ty potraviny a udělám ti ty palačinky. Co ty na to?"

"Nechtěl si udělat něco slaného?" zeptal jsem se plaše. Předtím mluvil o slaném a já se na to moc těšil.
"Palačinky zítra, Loui, dobře?" zeptal jsem se vysmátě. Podepřel jsem se na lince a koukal na něj.
"Teď mám chuť na něco slaného, prosím."

Místy mi připadal jako malé dítě. Bylo to roztomilé. On byl roztomilý.
"Tak jo, něco slaného. Pizzu si dáme večer, tak teď bychom si mohli dáááááát... Co třeba kuřecí maso a hranolky? Nebo těstoviny... Nebo máš chuť na něco konkrétního?"

"Těstoviny, prosím! Tak dlouho jsem je neměl. Určitě umíš dokonalé těstoviny, dal bych si je. Udělám nám k tomu čaj, abych jenom tak neseděl," zasmál jsem se potichu a šel připravit dva velké čaje s medem a citrónem.
"Mňam, dobrota.," zhodnotil, když jsem se zakousl do jeho dokonalých těstovin.

Harry byl opravdové zlatíčko. Snažil se něco dělat, aby jenom tak neseděl a nebylo mu divně.
Těstoviny byly rychle a omáčka taky. Oběma jsem nám naložil porci a usadil se k stolu.
"Jsem rád, že ti chutná," usmál jsem se a sám si do úst vložil první sousto.

"Já jsem rád, že si uvařil," zasmál jsem se a napíchl poslední těstovinu. On je jednoduše dokonalý. Omyl jsem oba talíře a sklouzl za ním do obýváku na gauč, kde se na mě usmíval.
"Jaká byla cesta, Lou?" zeptal jsem se zabalený do deky, co byla vedle něj.

"Rád jsem pro tebe uvařil. Celkově vařím raději pro někoho, než pro sebe, dám si víc záležet," mrkl jsem na něj a pak se odebral do obýváku.
"Cesta byla dlouhá, ale rád jsem ji podstoupil, když jsem pak mohl být s tebou," usmál jsem se na něj. "Jsem rád, že už jsem tady."

"Já si tě prostě nezasloužím, Lou," zamumlal jsem do deky a pohladil své rameno, abych se jemně uklidnil. Byl jsem z toho trochu nesvůj.
"Opravdu ti nevadí, že si musel jet takovou dálku?"

Jemně jsem se zamračil a nechápavě se na něj podíval.
"Proč by mi to mělo vadit? Nevadí mi to, opravdu ne. Moc jsem se za tebou těšil," uculil jsem se na něj. "Mám se posunout od tebe dál? Nevadím ti?"

"Já, no, ne... tedy, nevím, jsem nervózní," mumlal jsem si pro sebe, ale hned jak se začal odtahovat, chytl jsem ho a zatáhl ho k sobě. Teda na místo, kde byl.
"Nechtěl si vidět, jak maluju? Mohli by jsme se do toho pustit, máme před sebou hodně práce."

Natěšeně jsem se na něj podíval. "Jo jo jo, moc rád se budu dívat," usmál jsem se zářivě. Harry se zvedl a šel si pro věci, které potřeboval.
"Nepotřebuješ s něčím pomoct? Rád pomůžu."

"Já... no jestli by si se mohl svléct... Asi, vždyť víš..." koktal jsem s rudýma tvářema a raději zaběhl do pokoje pro věci. Tohle bylo trapné! Sebral jsem plátno, stojan, košík s barvama, štětce, paletu a zanesl to do obývacího pokoje, kde ale Louis nebyl. Že by odešel, protože to po něm chci? Přece by tu nenechal baťoh. Už jsem se začínal strachovat, než jsem zaslechl z koupelny šustit látku. Jěště jsem rychle zaběhl pro velkou bílou plachtu, kterou jsem chtěl použít na zahalení určité části.

"Oh, jasně," zasmál jsem se. Málem jsem zapomněl, že malovat bude mě.
Harry někam odběhl. Nechtěl jsem, aby všechno oblečení zůstalo tady ležet a raději jsem zalezl do koupelny. Slyšel jsem, že se Harry do obýváku vrátil. Pootevřel jsem dveře a vykoukl pouze hlavou. Nevím, jak by reagoval na celé tělo. Byl jsem rád, že mě k sobě vůbec pustil a nechtěl jsem nic riskovat.
"Už jsi zpátky? Tak kam mám jít?"

"Já, tedy, no... tady máš," zamumlal jsem a rychle po něm hodil plachtu. Už jen při pomyšlení na to, že je tam v boxerkách, mi vhánělo krev do tváří a určitě jsem byl jako rajče.
"A postav se prosím před tu bílou zeď."

Jakmile se mi plachta dostala do rukou, rychle jsem si ji kolem sebe omotal. Bylo na Harryho rudých tvářích vidět, že se stydí, přitom to bych se měl já a ne on. Ale chápu.
"Jak si mám stoupnout, pane malíři?" zachichotal jsem se.

"Já, no, představoval jsem si to nějak takhle," zamumlal jsem a opatrně, abych nezavadil o nějakou jeho část, jsem sebral plachtu a zavázal mu ji kolem krku, aby mu splývala před tělem jako ochrana.
"Tak, a teď jenom stůj," zamumlal jsem a začal.

Nechal jsem Harryho ať tvoří své dílo. Rád jsem pozoroval, jeho jemné a ladné pohyby štětce po plátně a rovněž ruku, která onen štětec držela.
Měl zamýšlený, ba až soustředěný výraz. Jemně si skousával ret, byl roztomilý.
Sice pořád mumlal něco o tom, abych měl pohled na jednu stranu, ale já ho nevěděl udržet jinde než na něm.