New life with Daddy ~ Larry ✓

119.

Jízda byla klidná, Harry si spokojeně odchrupoval, tiše hrála hudba, opravdu krásné...
Ale pak jsme přeci jen dojeli do cíle a já musel to moje klubíčko na sedadle spolujezdce vzbudit.
"Ano, jsme tady," usmál jsem se, když se vzbudil a ještě jsem mu zastrčil jeden neposedný pramínek za ucho.

"Máte krásný domeček," pípl jsem unešeně a koukal na krásnou vánoční výzdobu.
"Teším se," broukl jsem a spokojeně se protáhl na sedadle.
"Jdeme?" broukl jsem ještě a pootevřel dveře. Venku byla opravdu zima a tak jsem se maličko oklepal, než mi Loui přehodil přes ramena mou bundu. Byl můj dokonalý přítel.

"Ovšem, jenom vezmu naše tašky," usmál jsem se a přehodil přes něj bundu. Byl prosinec a bylo opravdu chladno, nechtěl jsem, aby nastydl. Vzal jsem naše dvě tašky a pak jsem vzal jeho za ruku. Společně jsme přešli ke dveřím, kde jsem zazvonil na zvonek. Zevnitř se ozval dívčí piskot a pak dupání nohou.
"Asi se nás nemohli dočkat," zasmál jsem se.

Stáli jsme tam venku a čekalj jestli nám někdo otevře. V tu chvíli jsem byl opravdu rád, že mé bývalé já bylo zakopané opravdu hluboko uvnitř mě. Kdyby nebylo, už teď tady nestojím a krčím se v autě. Teď jsem však byl relativně klidný... Tak, jak jen někdo může být, když poprvé jdete k rodičům svého partnera.
Dveře se po chvilce otevřely a stála v nich jedna z Louiho sester. No pravděpodobně jedna z těch starších, protože byla skoro tak vysoká jak Lou. "Konečně jste tady!"

"Charlotte, ahoj!" zasmál jsem se a nechal se vtáhnout do jejího velkého objetí.
"No konečně. Už se vás nemůžeme dočkat," řekla a odtáhla sa ode mě. "Ty budeš Harry, viď? Já jsem Charlotte." Ruku mu však nepodala, vtáhla si ho do objetí. Byla někdy dost zbrklá.
"Pomalu, neumačkej ho," zasmál jsem se a hned je od sebe odtáhl. Snad to Harryho nevyděsilo.
"Tak pojďte, všichni už čekají!"

Jako tohle? Tohle bylo něco! Nečekal jsem, že bude takhle moc kontaktu hned na začátek. Trochu ohromeně jsem se odtáhl a koukal na Louiho.
"Všechno je v pořádku," pípnul jsem a jemně se pousmál. Pomaloučku jsem vešel dovnitř. Uvitř to bylo opravdu krásné! Všude byly fotky, ozdoby a nevím co všechno jěště. Vypadalo to tady jako domov.

Byl jsem moc rád, že to Harry vzal s klidem a i s malým úsměvem. Společně jsme tedy vešli dovnitř a začali si sundávat naše bundy. Harry se tady zatím rozhlížel, než k nám dorazila máma s úsměvem velkým jako Amerika.
"Boo, miláčku, vítej doma!!!" vypískla a už jsem byl v jejím objetí.
"Ahoj mami, neumačkej mě," zasmál jsem se a objetí jí opětoval, než se odtáhla.
"No dobře dobře. A teď mě nech prohlédnout si tvého vyvoleného," usmála se a pohlédla na Harryho.

Když se přiřítila Louiho máma, cítil jsem se, jako kdyby to bylo stělesněné objetí. Objímala Louiho s takovou radostí, až mi téměř vyhrkla slza. No když se od něj odtáhla a zaměřila svou pozornost na mě, nervózně jsem si popotahoval okraj mého svetru. Jeho máma si mě prošla od šátku v kudrlinách až po čistě černé ponožky.
"Dobrý den, paní Tomlinsonová. Moc mě těší, že svátky budu moct strávit s vaší rodinou."

"Páni, ten je ale vychovaný," zasmála se ohromeně a pak se šťastně usmála.
"My jsme také rádi, že tady budeš s námi. A prosím tě, říkej mi Jay, jinak se budu cítit strašně staře," mrkla na něj a podala mu ruku. "Tak pojďte, všichni už čekají."

Ruku od Louiho mámy jsem jemně stiskl a opět se připojil k Louimu. Od Louiho jsem dostal papuče, které jsem si obul. Loui mě opatrně vedl do domu a opatrně jsem se rozhlížel kolem. Všechny zdi pokrývali fotky a obrázky a všude to nádherně vonělo.
"Je to tady úžasné."

"Jsem, rád že se ti tu líbí," šeptl jsem jeho směrem a dovedl ho do obýváku, kde byl zbytek mé rodiny. Se všemi jsme se postupně zvítali, všichni se usmívali a obhlíželi si Harryho. A holky se pořád zamilovaně koukaly na jeho vlasy... Přesně jak jsem si myslel.
"Tak jo, pojďte jíst, jídlo je na stole," usmála se máma a mi šli do kuchyně. Rodiče si sedli oba za vrch stolu, Harry vedle mě, dvojčata naproti nám dvěma a Lottie vedle mě a Fizzy hned naproti ní.
"Tak Harry, co vlastně děláš?" zeptal se táta, když jsme měli všichni před sebou polévku. Já jenom protočil oči...

Celkem vyděšeně jsem koukl na Louiho, no ten mi opatrně stiskl ruku a já pochopil, že to bude v pořádku.
"Jsem malíř, pane Tomlinsone," odvětil jsem opatrně a usmál se na něj, než jsem se pustil do krémové hráškové polívky.

"Copak se za to stydíš, když klopíš zrak?" zeptal se a nadzvedl u toho obočí.
"Tati," sykl jsem po něm.
"No co? Vždyť má tak krásné povolání. Malíř... Jaké obrazy maluješ?" zeptal se s úsměvem. Harry se na něj překvapeně podíval.
"Táta miluje umění," osvětlil jsem mu rychle.

"Opravdu?" šeptl jsem nevěrícně. Čekal jsem, že řekne, že to je povolání pro holky.
"Promiňte, já jenom... ta polévka je opravdu skvělá, Jay, povedla se vám," špiltl jsem, no potom jsem se koukl na pana Tomlinsona a začal jsem nadšeně vyprávět o mých obrazech a o tom, co tvořím. Miluju povídání si o obrazech, a tak jsme se s Louiho tátou pustili do dlouhé debaty.

My ostatní jsme se na ty dva jenom dívali a usmívali se jako blázni. Byli tak zabrání do rozhovoru, že ani pořádně nejedli, až kým je nepřerušila máma s tím, že všichni už mají druhý chod a jejich polévka stydne.
"Tak jo, teď asi změníme raději téma. O obrazech si budete povídat později," zasmála se máma.
"Jo, například mě by zajímalo, jak to Harry dělá, že má tak krásné vlasy!?" usmála se Fizzy a dvojčata jenom zasněně přikývli. Musel jsem se zasmát.

Plaše jsem se zasmál a raději rychle dojedl tu skvělou polévku. A pak přede mnou byla krásná plnohodnotná večeře.
"Vypadá to opravdu skvěle," broukl jsem, no pak jsem dostal otázku od Louiho sestřiček.
"To opravdu nevím," zasmál jsem se a poupravil si šátek ve vlasech.
"Ale musíš to vědět, i já takové chci," zasmálo se jedno z dvojčat a sledovalo mé vlasy.
"Podívám se. jaký máme doma šampón, jestli chceš, no myslím, že ty máš opravdu krásné vlasy," usmál jsem se mile a pokračoval v jezení.

"Já mám krásnější," řekla druhá.
"Vždyť jste stejné, trubko," zasmál jsem se.
"A kde jste se vlastně poznali, miláčku?" usmála se máma a dala si sousto do úst.
"Náhodou jsme si napsali. Harry byl okouzlující už od první zprávy. No myslel si, že jsem nějaký úchylný děda," zasmál jsem se a všichni se mnou.

V té chvíli jsem byl rudý snad i na zadku.
"Jo no, moc jsem mu nevěřil, ale pak jsem zjistil, že je to opravdu on a je úžasný. A Louis mi opravdu moc pomohl. Dostal mě z hodně problémů," špitl jsem otevřeně a stiskl Louimu ruku pod stolem. "Vychovali jste úžasného člověka. Louis je opravdu úžasný."

"No bodeť by ne, vždyť je po mně!" usmál se táta hrdě.
"Jo, taky tak prdí a chrápe?" zasmála se Lottie a pak i holky. Tedy krom táty.
Atmosféra byla opravdu uvolněná, za což jsem byl rád. Chtěl jsem, aby dnešek proběhl bez problémů.

Uvolně jsem se potichoučku zasmál a tohle všechno mě hřálo při srdíčku. Byla to opravdu rodina, skutečná rodina, která se podporuje. Byl to pocit, který jsem snad nezažil od toho, jak jsem byl malý. Něco mě tupě zabolelo v hrudi, no potom jsem se opět usmál a dojedl porci skvělého jídla od Jay.

Všichni jsme v klidu a s úsměvy či tichými rozhovory dojedli. Máma začala uklízet nádobí a já se nabídl, že jí pomůžu. Holky zatím odtáhli Harryho do obýváku a sebrali si k tomu velkou mísu sušenek. Prý jako dezert.
"Musím uznat, že sis vybral dobře," usmála se máma.
"Jo, já vím," usmál jsem se sám pro sebe a umyl další talíř.
"Souhlasím... Milý, zvodiřilý a má rád umění!" zvolal nadšeně táta.