New life with Daddy ~ Larry ✓

40.

To koťátko opět usnulo. Byl k sežrání. Ale nečekal jsem, že se probudí v takovémhle prostředí.
"Ne ne ne... Harry, dívej se na mě." Zmateně se se na mě podíval, v očích měl strach.
"Vnímej jenom mě. Nikdo jiný tu není, jenom já a ty. Jsem tu s tebou," mluvil jsem k němu.
"Už jenom jedna zákruta a budeme tam, nad klinikou mám byt. Zvládneš to. Jsem tu s tebou, pro tebe."

"Lou... Lou-Lou..." kňučel jsem. Choulil jsem se na sedadle snažíc se zatalčit co nejvíc do materiálu pode mnou. Tak moc lidí! Tak strašně moc lidí! Proč je jich tu tolik? Oni mi ublíží! Oni mě budou chtít zbít! Kňučel jsem, ani jsem se však nestihl vzpamatovat, už měLouis držel v objetí. Přes tvář mi stáhl mikinu, abych nic neviděl. Pomohlo to, vnímal jsem jenom jeho. Jenom jeho vůni, tep a dech. Najednou jsem zaslechl zavření dveří a byl jsem položený na zem.

Zaparkoval jsem před svým domem. Naštěstí na téhle ulici teď venku nikdo nebyl a já mohl v klidu, hezky v objetí vytáhnout Harryho ven z auta a odvést ho dovnitř.
"Už se nemusíš bát, už jsme tady. Už jsme u mě doma. Tady ti nikdo neublíží," šeptal jsem mu do vlásků.

Cítil jsem dřevo. Opatrně jsem si sedl a odhrnul si kapuci, abych se mohl rozkoukat. Viděl jsem chodbu, na které byla skříň a potom schody nahoru. Pamatuju si, že říkal, že dole má kliniku. Asi proto tu je jenom chodba. Louis už vyběhl nahoru, a tak jsem to mohl zkoumat sám. Opatrě jsem se zvedl a koukal kolem. Vyzul jsem si boty a koukal na obrázky na stěnách. Byli tam fotky, hodně fotek.
Opatrně jsem vylezl po schodech až do dalšího patra. Už jenom to, co jsem uviděl, bylo větší než můj byt. Krásně zařízený obývák spojený s kuchyní. Dokonce jsem viděl i to křeslo, které si kupoval. Zatím mi objevovaní stačilo a já se hned stočil do křesla, které bylo tak měkké!
"Máš to tady nádherné, Loui."

Vydal jsem se do horní části domu. Dole by asi kýchal. Byl jsem moc rád, že mě následoval. Zalezl jsem si do kuchyně a nalil si sklenici džusu, na kterém jsem byl skoro až závislý... Vím, dětinský, ale on mi chutná!
"Vidím, že křeslo bude sloužit i tobě," usmál jsem se, když jsem ho v něm uviděl.
"Dáš si taky džus? Nebo se jdeš mazlit s křeslem? V klidu. Pak ti ukážu tvůj pokoj."

"Můj pokoj? Jak to myslíš můj pokoj? Nemusíš si kvůli mně dělat hlavu, klidně se vyspím na gauči ať nepřekážím," usmál jsem se jemně a koukal na něj. Měl jsem taky žízeň.
"Mohu dostat taky džus, prosím?" usmál jsem se a následně přijal nalitou sklenici. Ihned jsem ho vypil a šel si sednout zpět do křesla.
"Tohle místo se mi líbí, tady zůstanu..." zasmál jsem se jemně a chytl do rukou polštář. Bylo tu tolik věcí! Cítil jsem se jako dítě, co objevuje svět.
"Je to tady jako v pohádce!"

"To v žádném případě. Překážet nebudeš. Navíc, pokoj navíc mám, takže se v něm můžeš klidně zabydlet," usmál jsem se na něj.
"Jsem rád, že se ti tu líbí. Nejvíc asi to křeslo," zachechtal jsem se. "Klidně si jdi vybalit nebo si to tu prohlédnout, pokud chceš."

"Jestli bych mohl," zamulal jsem a jenom čekal na přikývnutí, které jsem dostal. Opatrně, abych nic neshodil. Šel jsem opatrně a koukal na všechno kolem. Bylo to přesvětlené a jednoduše nádherné. Šel jsem do chodby, kde bylo mnoho dveří. Otevřel jsem hned první, za nimi byla jenom malá místnůstka, kde byli košťata, kýbl a věci na uklízení. Za dalšimi byla nádherná, do šeda laděná ložnice. Ta byla asi Louiho, protože tam bylo mnoho fotek a obrázků, nejspíš rodiny, přátel a všech lidí, co má rád. Opatrně jsem zavřel a šel dál. Koupelna, opravdu hezká koupelna s obří vanou! Wau! A nakonec poslední pokojíček, do kterého jsem i vešel. Byl vymalován slabounce modrou barvou. Hezká postel, pár skříněk a taky stůl, na kterém ležela má taška. Začal jsem si vybalovat těch pár věcí, co jsem si zbalil. Pár kosmetických věcí a krémů jsem si ukryl do stolečku a sukýnky zavěsil do skříně i s mikinama. Když jsem byl už skoro hotov, ozvalo se za mnou zavrzání dveří.

Nechal jsem Harryho ať si to tady hezky prohlédne. Když už ale dlouho nechodil, rozhodl jsem se ho jít zkontrolovat.
"Tak co? Zabydluješ se?" usmál jsem se na něj, když jsem ho našel dávat si věci do skříně.
"Jdu dělat večeři. Takže si klidně vybal, uprav si to tady dle svého nebo si dej koupel. Jak jenom chceš. Teď tady bydlíš i ty."

"Já... já si už uklidil. Neboj se, je to tady krásné! Úplně dokonalé," usmíval jsem se šťastně a koukl na Louise, který se usmíval a úsměvem nakazil i mně. Opatrně, abych nebouchl skříní, jsem ji zavřel.
"Děkuji ti tak moc jěště jednou," zamumlal jsem a opatrně se přitulil k jeho hrudi, která mě hřála. Najednou však naši chvilku překazilo zvonění zvonku. Leknutě jsem koukl na Louiho, který vypadal, jakoby na něco zapomněl.
"D-děje se něco? K-kdo přišel?"

"Sakra, já zapomněl. Jsem to ale hlava děravá," zanadával jsem si. Ale patřilo mi to. Už dávno jsem slíbil Niallovi s Liamem, že můžou přijít. A má palice to vypustila ven! Arghhh!
"Promiň, já úplně zapomněl. Mám tě plnou hlavu," zasmál jsem se a mrkl na něj. Je to moje sluníčko.
"Asi před týdnem jsem slíbil Niallovi a Liamovi, že můžou přijít. Už jsem ti o nich říkal. Promiň, jdu je vyhnat, že to není nejlepší nápad." Dřív než stačil něco říct jsem vyšel ven z jeho pokoje a šel otevřít dveře.
"Louisi! Kámo!" vykřikl Liam. Oběma na tváři panoval úsměv.
"Dnes to asi nepůjde kluci," uchetl jsem se. Za rohem na schodech se pohl stín. Zvědavec jeden...

Bál jsme se, ale Louis je popisoval moc mile, a tak jsem se opatrně doplížil až k dveřím od pokoje a pak na roh zdi, která vedla na schodiště. Schovával jsem se za zdí a sledoval je. Oba se usmívali jako sluníčka, ten malý se na toho druhého jemně tiskl. Jenom opatrně, ale byla vydět ta chemie mezi nima. Vypadali opravdu spokojeně, až idilicky. Najednou něco vykřikl ten větší a vydal se po schodech nahoru. Ihned jsem se rozběhl do mého pokoje, kde jsem se zabouchl. Počkám než odejdou, tady jsem v bezpečí.

"Ale co tě nemá. Tak dlouho jsme si nepopovídali!" zařval ještě a už běžel nahoru. Niall si rukou málinko upravil šedý obojek na krku a následoval ho. Povzdechl jsem si a schody nakonec vyšel taky.
"Ty tady někoho máš?" zajímal se Liam. Harry asi utekl a ten magor ho viděl.
"Jo. Kdybys mě nechal mluvit, tak o tom víš," zamračil jsem se na něj hraně. Na něj se zlobit nedalo, byl to můj nejlepší kámoš.
"A to nás ani nepředstavíš?" urazil se, ale taky jen naoko.
"Harry není jako ostatní Liame, on-"
"Tak Harry, hm?" Zase mi skočil do řeči... Já ho snad jednou zabiju...
"Liame nech ho," prosil Niall. Na něj Liam konečně dal.
"Harry se bojí lidí, takže to asi moc nepůjde..." řekl jsem a vydal se za Harrym zjistit, zda je v pořádku.