New life with Daddy ~ Larry ✓

42.

Jemně jsem se zachichotal, když to řekl. To si však všiml i Liam a hned stočil konverzaci jiným směrem.
"A pochybuju, že tady Harry na není tom podobně, když u tebe bydlí. A to si nám o něm před časem ani neřekl! Ale nechápu, proč nemá obojekm když je tvůj." Při jeho slovech jsem se jemně zatřásl. Jenom jsem si představil kroužek na ohryzku jako měl právě teď Niall a bylo mi nevolno.

Zabiju ho. Liame, jsi mrtvej muž!
"Harry a já spolu nejsme, Liame. Do ničeho ho nenutím. Navíc, Hazz na tohle není, pokud mi rozumíš," vysvětlil jsem mu.
"Já myslel, že když tady bydlí a věří jenom tobě, tak mezi vámi něco je," vykulil na nás oči, za což ho Niall plácl do ramene.
"Ne, jsme kamarádi," usmál jsem se na ně dva a pak na Harryho.

Když opět řekl, že jsme jenom kamarádi, moje srdíčko se otřáslo. Mrzelo mě, že to bere pořád takhle. Myslím, že si to všiml i Niall, protože se na mě soucitně usmál. Smutný úsměv jsem mu opětoval.
"Ale nechápu proč, vždyť sám víš, že takovýhle vztah je nádherný, Vím, že to minule nevyšlo, ale nemusíš zanevřít na celý svět. Harry je opravdu rozkošný, byla by přece škoda to nezkusit," mluvil jako bych tu nebyl a mně to bylo trochu proti srsti.

"Liame, přestaň," zavrčel jsem na něj.
"Ale no taaaak. Neříkej, že to tak necítíš," zazubil se. Ta vševědoucí krysa!
"Když to Harry nechce, nebudu ho nutit. A ty to víš. Nejsem takový. Ty taky ne. Tak bys to měl chápat asi nejlíp." Podíval jsem se na Harryho. Byl malinko nesvůj, asi se ještě malinko bál. Ale statečně se držel.

Koukal jsem pořád jenom na Nialla, jako kdybychom komunikovali. Smutně jsme na něj koukal a jeho pohled mi říkal, že to bude v pořádku. Nevím proč, ale tomu malému stvoření jsem začínal věřit.
"Já neříkam, že do něj máš něco narvat a  uvázat ho o stůl hned tady a teď, ale vztah by nemusel být špatný, nebo jo?"

"Liame, arghhh, už přestaň," zavrčel jsem na něj.
"No co. Sám si nám říkal, že ti vztah chybí. Navíc vy dva se k sobě hodíte. Harry ti věří. Tak proč to nezkusit, když se ti líbí." Já ho vážně zabiju. To bylo tajemství! Podíval jsem se se strachem na Harryho. Teď mě opustí! Ne!

Já... Jak to, že se mu líbím? Vždyť pořád říka, že jsme kamarádi. I když náhodou naznačím něco jiného, jsme pořád jenom kamarádi a teď se dozvím, že se mu líbím?
Bylo toho na mě už moc. Rychle jsem se od něj odtáhl a běžel i se slzami v očích do pokoje. Zamkl jsem se a hodil se do peřin. Bylo mi to líto? Byl jsem rád já? Vlastně ani nevím. Byl jsem zmatený.

"Harry," špitl jsem a vstal připraven vydat se za ním. Zastavila mě však ruka, menší od té mé.
"Asi bys ho měl teď nechat být. Asi chce být sám," řekl Niall tichým hlasem, no i tak se mi vryl do paměti.
"J-jasně," polkl jsem a sedl si.
"Asi bychom měli taky jít," řekl Liam a vstal. Niall ho poslušně následoval. "Uvidíme se jindy," řekl ještě a odešli.
Přemýšlel jsem, jak to bude dál mezi mnou a Harrym. Asi jsem to podělal. Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Za ním jsem nemohl. Útočištěm se mi tedy stala kuchyně a příprava jídla. Jak jinak...

Brečel jsem v posteli tak dlouho, až jsem asi vyplakal všechny slzy. Ale bylo mi líp. Pořád špadně, ale líp. Venku už byla tma a já se lekl, kolik jsem sakra spal. Musel jsem najít Louiho. Možná se bojí, když jsem tak utekl. Opatrně a tiše jsem vyšel z pokoje a mé kroky mě nasměřovali do obývacího pokoje. Seděl tam na gauči a koukal na telku, před sebou měl prázdní talíř. Opatrně jsem obešel gauč a sedl si vedle něj, přičemž jsem se opřel o jeho rameno.
"Promiň mi..."

Harry dlouho nechodil, tak jsem se sám najedl a pustil si televizi. Málem jsem u ní usnul, hlava mi už padala dozadu a oči se zavírali. Gauč se ale najednou vedle mě prohl a já tam střelil pohledem.
"Harry," šeptl jsem a rychle ho objal. Sakra, asi jsem to přehnal.
"Promiň... Ale... Ah, chyběl si mi. Už je ti líp?"

Koukal se jsem na něj a usmíval se. Opatrně jsme se k němu nahl a políbil ho. Bylo to nádhernější, než jsem si to kdy představoval. Louis byl jako deska, ale mně to nevadilo.
Po chvilce jsem se odtáhl a koukl na něj. "Já už nechci být jenom kamarád."

Překvapeně jsem se na něj podíval. Když mě políbil, v břiše se mi rozlil hřejivý pocit. Ale hnout jsem se nedokázal. Moje tělo jakoby zkamenělo.
"Harry," šeptl jsem a konečně se dal k pohybu. Rukou jsem ho pohladil po líci.
"Myslíš to vážně?" Přikývl. Teď byl čas na mou odpověď... Nahl jsem se k němu a polibek mu konečně oplatil.

Chvíli jsem se bál, že na mě nakřičí, vyhodí mě a já zůstanu opět sám. Mrzelo by mě to a hlavně bolelo. Když si mě ale přitáhl do jemného polibku, myslel jsem, že se rozpláču radostí. Tohle asi znamená milovat. Cítil jsem, že jsem kompletní, že můj život je kompletní a bylo to tak krásné.
"Děkuji."

Čelo jsem si opřel o to jeho a zadíval se do jeho oček. Měl v nich jiskřičky. Celý najednou zářil.
"Proč mi děkuješ?" nechápal jsem. Za vztah? Za polibek? Za to, že je tady - počkat, ne, za to už děkoval...
"Harry, když už nechceš být kamarád... Buď mým přítelem," pousmál jsem se.

"Velmi rád, Lou." Pousmál jsem se a stulil se do jeho objetí, kde mi bylo tak dobře.
"Tohle znamená být milovaný?" zeptal jsem se potichounku, když už jeho ruka byla v mých vlasech a hladil mě. "Jestli ano, je to to nejhezčí, co jsem kdy cítil."

"Ty moje zlatíčko," usmál jsem se na něj a prohrábl mu vlasy. Spokojeně zamručel, což bylo dobré znamení, nevadí mu to. Teď už ne.
"Harry, kdy jsi vlastně začal tohle cítit? Že se mnou nechceš být jenom kamarád?" šeptl jsem svou otázku. Opravdu mě to zajímalo.

"Asi tehdy, kdy si řekl, že jsme přátelé... Víš, kdy jsme se bavili a ty jsi řekl, že jsme jenom kamarádi. Přišlo mi to líto..." mumlal jsem, aby mě neslyšel. Bylo mi to trapné. Hlavně kvůli tématu, o jakém jsme se bavili předtím.

Zamyslel jsem se a nakonec jsem si vzpomněl.
"Bože, já jsem takový tupec," zamumlal jsem si a plácl se dlaní do čela. "Jsem blbec, že jsem to hned neviděl. Mohlo to být už dávno jinak. Je mi líto, že jsem to neviděl už dřív."

"To nic Loui... Já tehdy ani nevěděl, o co kráčí. Asi víš, že v tomhle trochu plavu. No vlastně trochu dost. Ale myslím, že ty mě všechno potřebné naučíš," mumlal jsem si pořád a užíval si jeho ruku v mých vlasech. Chtělo se mi příst, jako kdybych byl kočka.

"To nevadí broučku. A já tě nic učit nemusím. Ty bys to měl cítit. Není to o učení, ale cítění. Tak se uvolni a užívej si to," pousmál jsem se a rukou mu znova přejel přes vlasy. K tomu jsem mu dal velkou pusu.
"Máš dokonalé rty."

Když to řekl, zrudl jsem snad až na zadku. Proč mi to pořád dělá?!
"Děkuju..." pípl jsem a raději se vrátil na jeho kolena. Tam nemůže vidět, že jsem rudý jako rajče.