Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 24

Vyskočila jsem z postele, dala si župan a okamžitě utekla. Tohle už byl důkaz, který jsem potřebovala. Podváděl mě. Byli jsme novomanželé a on už mě podváděl. Psal si s ní i na naší svatbě. No, pěkná sestřička. V tu chvíli jsem nechápala, jak jsem si ho vůbec mohla vzít. Byla jsem naštvaná i smutná zároveň.

Ještě nebyla ani půlnoc. Bloudila jsem po domě a dumala nad tím, co udělám. Myslela jsem, že kdybych byla víc snaživá a podlézala mu, třeba by mě podvádět přestal a choval se ke mně, jako když jsem ho poznala. Na druhou stranu mi ale strašně ublížil. Řekla jsem si, že ho zkusím přesvědčit o tom, že já jsem lepší než Andrea, a že umím být lepší než všechny ostatní holky. Byla jsem pevně rozhodnutá dát našemu manželství poslední dva týdny.

Noc jsem strávila v obýváku. Chvíli jsem se dívala na televizi a potom jsem se uvelebila na gauči a usnula.

Nad ránem mě probudila hádka Roberta a Andrey. Křičeli na sebe, že to vzbudilo i koně, kteří byly docela dost daleko.

„Je konec, pochop to!" řval Robert.

„O co jde?! Vždyť nám to klapalo!" rozčilovala se Andrea.

„Jsem ženatý muž, Andreo. V poledne tě tady už nechci vidět. Sbal si svoje věci a vypadni!"

„Fajn!" Andrea do něj prudce žduchla a odběhla směrem k jejímu pokoji. Robert se zhluboka nadechl, vydechl a zase odešel.

Chvíli jsem ještě ležela a byla potichu. Pak jsem si sedla a přemýšlela nad tím, co se právě odehrálo. On se s ním vážně rozešel, protože měl ženu. Ale nebyla jsem si jistá, jestli mě opravdu miluje nebo jestli to děla jen z povinnosti.

Začalo vycházet slunce, bylo kolem čtvrté hodiny ranní, a já šla zpět do pokoje.

Pomalu a tiše jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Robert stál u oken a díval se na město. Lehce jsem zaťukala.

„Můžu?" zeptala jsem se potichu.

„Jistě, pojď dál."

Vešla jsem a šla za ním. Nepodíval se na mě, pořád se díval na to stejné místo. V jeho tváři jsem ale spatřila něco, co jsem u něj nikdy nepoznala. Byly to výčitky.

Chytla jsem ho za ruku a řekla: „Všechno je v pořádku."

Podíval se na mě, pomalu se ke mně otočil a zničehonic mě prudce objal.

„Strašně mě to mrzí, Vanesso. Prosím tě, odpusť mi to. Byla to strašná chyba."

„V pořádku, Roberte, všechno je v pořádku." 

Podlomila se mu kolena a těžce dopadl na zem. Nebyla jsem tak silná, abych ho udržela na nohou, přesto jsem mu ale pořád držela ruce. Chvěl se. Strašně se třásl a já tak měla jistotu, že mluví pravdu. Ať je člověk jakkoliv dobrý herec, tohle nahrát nejde.

Klekla jsem si k němu a pořádně jsem ho stiskla. Držela jsem ho silně, aby se tak netřásl, abych mu dala najevo, že jsem tu pro něho, a že jsem ochotná mu dát ještě jednu šanci. Tentokrát se ale budu snažit být mu co nejvíc nápomocná. Byla to naivita, teď už to vím, ale ze srdce jsem ho milovala a tohle se mi jevilo jako jediná správná možnost.

Utěšovala jsem ho dlouho. Bylo opravdu zvláštní vidět někoho jako je Robert na kolenou. Moc jsem nevěděla, co si o tom mám myslet, byl to nový pocit. Chovala jsem se, jako bych zapomněla na to, co mi v posledních dnech prováděl. Pravda ale byla, že jsem měla pořád před očima, jak Robert Andreu líbá. Bojovala jsem s tím pocitem, abych mu mohla pomoct se zase postavit. Ničilo mě vidět ho takto zlomeného.

Stoupla jsem si a řekla: „Vstávej." Podíval se na mě a poté zrak opět sklopil.

„HEJ!" zakřičela jsem, „Řekla jsem, aby si vstal."

„Nemůžu se ti postavit." řekl slabě, „Nezasloužím si stát, tam kde stojíš ty."

„Roberte, neštvi mě. John Lennon jednou řekl: Láska je nejkrásnější trápení, které tkví v ponížená lidské hrdosti. Ano, Roberte, udělal jsi chybu. Ale nejsi ani první, ani poslední. Pořád máme šanci to napravit. Společně. Ano, byla ponížena tvá hrdost, ale vše se musí odrazit ze dna. A já ti budu oporou a slibuji, že když se oba budeme snažit. Odrazíš se tak silně, že se ani o měsíc nezastavíš."

Podíval se na mě. Tentokrát ale oční kontakt nepřerušil. Podal mi ruce, zapřel se o mně a zdvihl se.

„Máš pravdu."