Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 29

„Nemáš hlad?"zeptala jsem se tiše Roberta.

„No, popravdě bych něco snědl."

Začal si sedat, zastavila jsem ho.

„Seď! Já ti něco donesu."

Dala jsem mu pusu na čelo a vyskočila z postele. Když jsem byla u dveří, tak jsem se ještě otočila a mávla na něj.

Z jídelního stolu jsem vzala nějaké ovoce a napustila mu sklenici vody. Chtěla jsem vzít ještě jednu čerstvou a křupavou bagetu, tak jsem si nakonec musela pomoct s tácem. Všechno jsem hezky naskládala na podnos, vzala pár papírových ubrousků a vydala se zpět do pokoje.

Dveře jsem si otevřela loktem a vstoupila dovnitř. Robert seděl na posteli, opíral se o její čelo a věnoval se telefonu.

Sedla jsem si vedle něj a tác položila doprostřed postele. Pořád se díval do mobilu.

„Něco nového?" zeptala jsem se.

„Ne, ani ne. Jen projíždím sociální sítě, abych byl v obraze. Když jsem ležel v nemocnici, tak jsem na internet neměl přístup, tak to chci dohnat."

„Jo, to chápu. Ale první se trochu najíme, co říkáš? Myslím, že takto šťavnaté a čerstvé ovoce si v nemocnici neměl."

„Máš pravdu, zlato. Tak ukaž, co si přinesla."

Pustili jsme se do jídla.

Ládoval se tím, jako by několik týdnů nejedl. Určitě doplnil hodně energie. Bylo na něm vidět, jak se mu rozzářily oči. Měla jsem z něho radost.

Začal mu zvonit telefon. Buď se toho ani nevšiml nebo mu to bylo jedno. Vzala jsem ho do ruky a otočila obrazovkou k sobě. Příchozí hovor: Andrea.

„Lásko? Proč ti volá Andrea?" zeptala jsem se.

„Hm? Andrea? Tak to teda netuším, zlato. Nech to plavat, zlato, ono to za chvíli přestane zvonit."

Vypadal v klidu. Očividně mluvil pravdu a vůbec nevěděl, z jakého důvodu by mu mohla volat. Já ale tak klidná nebyla. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Jaká náhoda, že mu zavolala zrovna v ten den, kdy se vrátil domů z nemocnice.

Dojedl tu bagetu a podíval se na mě. Všiml si, že se tvářím zaraženě.

„Zlato? Jsi v pořádku?" zeptal se. Tác dal na noční stolek a sedl si blíž ke mně.

„Robe, nemám z té Andrey dobrý pocit. Pořád přemýšlím, co ti mohla chtít."

Objal mě okolo ramen a pohladil mě po tváři.

„Vanesso, tak jestli tě to tak zajímá, tak jí můžu zavolat a zeptáme se jí."

Nerada jsem poslouchala její hlas, ale věděla jsem, že by mě ta nevědomost sežrala zaživa. Přikývla jsem a Robert vytočil její číslo.

„Robe?"

„Andreo? Proč si mi volala?"

„Chtěla jsem se zeptat, jak se ti daří a jestli by si za mnou někdy nechtěl přijet."

Tahle její otázka mě neskutečně naštvala, tak jsem se vložil do jejich dialogu.

„Ne, nechtěl. Sbohem." řekla jsem a hovor ukončila.

Robert se na mě díval s údivem. Naklonil se ke mně a dal mi pusu.

„Já tě prostě miluju."řekl. Vzal telefon a dal ho do šuplíku nočního stolku.