Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 14

Celý ten den jsem byla jako vyměněná. Všechno se mi zdálo zase krásné. Mohla jsem se jenom tak potloukat po zahradě a užívat si slunce a rozkvetlé květy. Když už jsem byla venku, skočila jsem se podívat za Diamond a Emerald. Zrovna pobíhaly ve výběhu. Malá Emerald byla snad ještě hezčí než předchozí den. Nohy jí sílily s každým krokem. Bylo jasné, že z ní vyroste zdatná žena. Po mamince. Vstoupila jsem do ohrady a počkala, až za mnou Diamond došla. Mladá slečna ji samozřejmě následovala. Byla tak huňatá na dotek, jako medvídek. Dokázala bych se s ní mazlit hodiny vkuse.
Byla jsem tak šťastná, když jsem mohla vnímat to pouto mezi matkou a dcerou. Ale nemohla jsem strávit u koní celý den. Měla jsem přece skvělou kamarádku, která by bez nejnovějších zpráv nemohla přežít. Bylo jedno, jak Nat nabírala na letech, pořád se v určitých věcech chovala jako puberťačka. Nezazlívala jsem jí to. Byla jsem stejná. 

Do hodiny byla Nat u mě. Seděly jsme nahoře u mě na posteli a probíraly mě a Roba. Lépe řečeno to, co se mezi námi odehrálo. Básnila jsem o něm, jako by to byl císař. Škoda, že nebyl.
Jak jsme se tak s Nat povznášely nad tím, jak je Robert dokonalý, začal mi zvonit telefon. Robert Drake volá. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem mu to hned přijala. Zavolal mi, protože se mě zeptal, jestli bych ještě večer nechtěla přijít k němu. Má odpověď byla jednoznačná. Okamžitě jsme s Nat začaly vybírat outfit na večer. Nemohl být moc elegantní, ale zase nesměl vypadat jako pyžamo. Chtělo to něco decentního.
Nakonec jsme vybraly volné černé kalhoty, bílý upnutý top a stříbrné sandály na platformě. Připadala jsem si krásně. Měla jsem ten pocit, že jsem pro někoho nádherná, perfektní, ťip ťop; jak by řekl táta. Připadala jsem si jako princezna, která našla svého prince. Život mi nasadil růžové brýle a já si byla jistá, že Rob bude můj král.
Do večera jsme se s Nat vyvalovaly ve výřivce, poslouchaly hudbu a občas prohodily nějaké to slovo. Byl to relax, který jsme obě potřebovaly.

Zpoza rohu vyšel Robert, držel dvě sklenice šampaňského. Měl šedé volnější tepláky, u boků mu trčely bílé přiléhavé boxerky a tričko, no tričko pro jistotu neměl žádné. Nevím, jestli mě první zaujalo to šampaňské nebo jeho vyrýsované tělo.

Pomalu přišel ke mně, podal mi jednu sklenici a dal mi pusu na tvář. Začal se se mnou bavit a zavedl mě do jídelny. Spadla mi brada, když jsem uviděla, co bylo připravené na stole. Bylo prostřeno pro dva. Zapálené svíčky, krásné nádobí a nějaký nádherně naaranžovaný salát.

Rob mě obešel, odsunul mi židli a řekl: „Prosím, madam."

Položila jsem sklenici na stůl a s úsměvem jsem si sedla. Opět jsem byla velmi příjemně překvapena. Pustili jsme se do jídla. Bylo to vynikající. Ale stejně jak to bylo dobré, bylo to i syté. Ani jsem to nedojedla. Robert se mě zeptal, jestli bych si nechtěla jít lehnout.

Odešli jsme do Robertovi ložnice. Lehla jsem si na jednu půlku, rozepnula jsem si kalhoty a ležela tam jak rozvalený tuleň. Rob si lehl vedle mě. Otočila jsem se k němu obličejem. Když jsme se na sebe podívali, oba tím přejedeným pohledem, začali jsme se smát. Bylo mi tak dobře, když jsem věděla, že jsem se před ním nemusela přetvařovat.

Začal mě hladit po bříšku. Zlehounka. Tím, jak jsem byla rozesmátá, mě to spíš lechtalo. Když jsem se ale podívala Robovi do očí a uviděla ten jeho svůdný pohled, přestala jsem se smát. Ani jsem se nenadála a ucítila jsem jeho ruku pod mými kalhotkami. Trochu jsem zakoulela očima.
„Vadí ti to?" zeptal se mě.
„Jsem strašně přejedená, nemám na takové věci náladu, chtěla bych si teď trochu odpočinout."
„Vůbec žádný problém." odpověděl zdvořile, vytáhl ruku, lehl si na bok a sledoval mě. Tak ráda jsem se dívala do těch jeho očí. Bylo to něco úžasného.
Pohladil mě po tváři. Tak strašně lehce, že mi z toho mráz přeběhl po zádech.
„Jestli chceš, půjčím ti nějaké oblečení na spaní a můžeš tady přespat, jestli jsi moc unavená." zeptal se zničehonic.
„To bych ráda." moc dlouho jsem přemýšlet nemusela, chtěla jsem s ním být pořád. Každý den, každou hodinu. Vysnila jsem si náš společný život.
Půjčil mi jedno jeho bílé triko. Měla jsem ho po kolena, takže žádné kalhoty jsem už nepotřebovala. Připadala jsem si v tom vedle něho jako nějaký trpaslík. Svým způsobem to bylo i roztomilé.
Chvilku jsme si ještě povídali, ale netrvalo dlouho a nakonec jsme oba usnuli. Teda aspoň já jsem usnula. Postel nebyla ani tvrdá ani měkká. Opravdu moc dobře se na ní leželo.
V noci mě vzbudil zvuk piána. Tu skladbu jsem neznala, byla jsem zvědavá. Robert vedle mě neležel, a když jsem se podívala na hodiny, bylo půl čtvrté ráno.
Šla jsem za tou krásnou melodií. V obýváku plál digitální krbový oheň, svítilo jen pár světel na stropě a přes prosklenou stěnu byl výhled na všechna světla města. Robert seděl za piánem a se zavřenýma očima hrál tu píseň.
Přišla jsem k němu, opřela se o piáno a čekala, až skončí. Upřímně jsem nechtěla, aby to skončilo, bylo to něco dokonalého.
Ale každá píseň musí jednou skončit. A když se to stalo, usmívala jsem se na něj. Byla jsem překvapena, jak talentovaný byl. Chvilku ještě seděl se zavřenýma očima. Když je otevřel, stoupl si a udělal ke mně krok.
„Vanesso, nevím, jestli to mezi námi vnímáš, tak jak to vnímám já. Od toho momentu, kdy jsem tě poprvé viděl, jsem věděl, že jsi jedinečná. A teď když už jsem tě poznal, vím, že bych si s tebou dokázal představit společný život. Zamiloval jsem se do tebe a mám pocit, že to pouto mezi námi je tak silné, že už se nikdy nezlomí." byla jsem z něho úplně mimo, ale on si klekl, chytil mě za ruku a pokračoval. „Proto jsem se rozhodl, že se tě zeptám na jednu jednoduchou otázku." v tu chvíli vytáhl z kapsy nádherný prsten, který se i v málo osvětlené místnosti třpytil jako hvězda. „Prokázala by si mi tu čest a stala se mojí ženou?"
Chvilku jsem se na něho jenom dívala, ani jsem si nevšimla, že mi po očích stékají slzy. Byl jsem zaskočená. Mile zaskočená. Nevěděla jsem úplně, jestli na to není ještě brzo, viděli jsme se jenom dvakrát, znali jsme se pár dní.
Přes veškeré pochyby jsem řekla 'ano'.