Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 17

Chvíli jsme se jen tak váleli po gauči a občas si dali nějakou tu pusu. Zhruba tak po půl hodině jsme se rozhodli, že půjdeme k Robertovi. Tu noc jsme strávili u něj, protože bydlí v centru, takže to bylo blíž do svatební agentury.
Než jsme došli k Robovi, tak jsme se ještě trochu prošli po městě. Zastavil nás jeden pán, který kolemjdoucím prodával růže.
„Mladý pane, co takhle rudou růži pro Vaši krásnou slečnu?" zeptal se chudší pán.
„Ano, jistě, proč ne." řekl Robert a vytáhl z kapsy peněženku. Muž mu podal jednu růži.
„Jen jednu? Dejte mi je všechny! Tato dáma si zaslouží jen to nejlepší."řekl Rob s úsměvem a pán mu s radostí zbytek růží předal.
„Má paní." řekl Robert, mírně se poklonil a růže mi nabídl. Já je, celá nadšená, převzala a dodala: „Děkuji Vám, můj pane."
Hned jak jsme došli k Robertovi, dala jsem růže do vázy a položila je na stolek v obýváku. Sedli jsme si k televizi a otevřeli si láhev vína. Hodně jsme si povídali, dokonce jsme si spolu aj zazpívali. Vytvořili jsme pár pěkných duetů.
Najednou byla jedna láhev pryč. A druhá, a třetí. Moc si z toho večera nepamatuji. Za to ráno mám v živé paměti.
Když jsem se ráno vzbudila, Robert už se oblíkal. Spala jsem jak zabitá. A to denní světlo pro mě byly muka.
„Dobré ráno, zlatíčko, už jsem myslel, že se neprobudíš. Šup, v kuchyni máš snídani, za chvíli máme být v agentuře."
Pomalu jsem si sedla, promnula si oči, nasadila pantofle a šla se nasnídat. Cestou jsem si v hlavě říkala: „Když ví, že nestíháme, proč mě prostě nevzbudil?"Aspoň ta snídaně byla dobrá. Sice malá, ale dobrá. Strašně se mi nechtělo.
Do kuchyně za mnou přiběhl Robert. Vypadal, že něco hledá.
„Zlato? Hledáš něco?" zeptala jsem se.
„Peněženku. Ale s tím si starosti nedělej, za deset minut vyrážíme."
Vstala jsem a talíř odnesla do dřezu. Cestou jsem se rovnou stavila v koupelně. Zděsila jsem se, když jsem se podívala do zrcadlo, to se často nestávalo. Vyčistila jsem si zuby, učesala a pospíchala do ložnice. Ani jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem včera nechala oblečení. Nakonec jsem ho našla na křesle, na druhé straně pokoje.
Upravená a oblečená jsem šla do obýváku. Robert už tam netrpělivě čekal.
„Podívejme se, slečinka je hotová." nic arogantnějšího jsem od něho ještě neslyšela.
„Kdyby si mě vzbudil včas, mohli jsme být už dávno na cestě."
„Kdyby si včera nepila jako Dán, vzbudila by ses sama." Zastavila jsem se.
„Prosím?"
„Nic," odfrkl Robert, vstal z gauče a vydal se ke dveřím. „Pojď už."
Radši jsem dělala, že ho neslyším, obula se, vzala si kabát z věšáku a vydala jsem za ním.
V agentuře jsme byli chůzí tak za deset minut. Zaklepali jsme na dveře a neotevřel nám nikdo jiný než pan Kentová.
„Dobré ráno, pojďte dál." Přivítala nás s úsměvem. Aspoň někdo se tady dobře vyspal.
„Slečno, my zůstaneme tady, výběr šatů máme hned ve druhé místnosti. Pána bych poprosila, aby šel tady s mým asistentem. Pánské oddělení je na druhé straně ulice. Bohužel se nám to všechno do jedné budovy nevešlo, tak snad vám to nevadí."
„Nevadí," odpověděl Robert. „ženich by stejně neměl vidět nevěstu ve svatebních šatech před svatbou, ne? A to by se nám v jedné budově nemuselo podařit."
Mladý a pohledný asistent si odvedl Roberta a já tam zůstala, celá nadšená, s paní Kentovou. Zavedla mě do vedlejší místnosti. Objevila jsem se uprostřed ráje. Tolik překrásných šatů jsem v životě neviděla. Ani jsem je nemusela mít na sobě a cítila jsem se jako princezna. Ať jsem se podívala kamkoliv, všude bylo sněhové bílo. A to bylo moc dobře, protože jsem nikdy nebyla zastánce barevných svatebních šatů. Tohle je tradice, kterou mám ráda.
„Začneme tady." řekla paní Kentová a zavedla mě do prvního sektoru. Byly tam takové ty méně zdobné šaty, takové obyčejnější, řekla bych. Je pravda, že v jednoduchosti je někdy i krása. A když jsem si tak prohlížela ty levnější šaty, skoro všechny se mi líbily. Vybrala jsem si tam dvoje jednodušší šaty a pokračovala do dalšího sektoru.
Tyto šaty nebyly taky nějak extra zdobné, ale měly honosnější sukni než ty předešlé. Mám ráda velké a honosné sukně, ale téměř žádné z nich mi nesedily jako celek. Nakonec jsem si z nich vybrala jen jedny.
Třetí sekce se skládala ze šatů, které měly už zdobnější vršek. Sukně byly přiléhavé i objemné. Tady se mi líbily snad všechny, ale kdybych si je měla zkoušet všechny, tak tu svoji svatbu nestihnu. Takže jsem vybrala taky dvoje.
Poslední sektor mě úplně omámil. To byla prostě nádhera. Zdobný vršek a zdobná honosná sukně. Úplně něco pro mě. Byly tak dokonalé. To byly prostě ty šaty, o kterých každá slečna sní, že je jednou bude mít na sobě. Ty šaty, které nosí princezny a jiné celebrity. Nakonec jsem z těch překrásných šatů vybrala troje, které mě nejvíce oslnily.
Nakonec jsem si šla zkoušet osm šatů. Musím přiznat, že dostat se do některých těch šatů bylo fakt náročné. Ale když jsem se podívala do zrcadla, stálo to za to. Pokaždé když jsem si nějaké oblékla, poprosila jsem paní Kentovou, aby mě v každých šatech vyfotila, abych se mohla poradit s Nat.
Sedly mi všechny kromě jedněch z těch jednodušších. Vybíráním jsme strávily opravdu hodně času. Já jsem se ve všech cítila nádherně a paní Kentová se mnou souhlasila.
Nat vybrala čtyři nejlepší modely. A mezi těma jsem s paní Kentovou vybírala další hodinu ty nejvhodnější. Nejradši bych měla čtyři svatby a měla všechny ty šaty. Ale musela jsem si prostě vybrat jenom jedny.
Trvalo to hodně dlouho, chvílemi jsem byla fakt zoufalá. Ale věřte mi nebo ne, nakonec jsem si jedny vybrala. A byla jsem s nimi opravdu spokojená. Když jsem si je ještě jednou oblékla a stoupla si před zrcadlo, cítila jsem se zase jako princezna. V ten moment mě neskutečně zamrzelo, že tu nemohou být mí rodiče, kteří by tam se mnou byli. Táta, který by mě vedl k oltáři a máma, která by tam na mě čekala. Dala by mi pusu na tvář, chytla mě za ruce, podívala se mi do očí a řekla, že je na mě pyšná a že ze mě má radost.