Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 30

Chvilku jsem vedle něj ještě seděla a povídala si s ním. Pak jsem mu ale řekla, že ještě musím něco zařídit, že za ním dojdu zase zítra.

Dala jsem mu pusu a řekla mu, ať si pořádně odpočine. Rozloučili jsme se a já odešla.

Když jsem dojela domů, hledala jsem v přízemí nějaký pokoj, který by se dal trochu poupravit. Byly tam čtyři pokoje pro hosty. Vybrala jsem ten, který si mi zdál nejvíc útulný. Nebyl ani velký, ani malý.

Nat měla vždycky dobrý vkus, tak jsem jí zavolala, aby mi přišla poradit. Když byla Nat na střední, tak ji hodně zajímal design interiéru. Dokonce pár našim spolužačkám pomohla s pokojem. Nat byla lepší než nějací předražení profesionálové.

Hned jak došla, pustily jsme se do práce. První mi řekla, co všechno se jí tam nelíbí. Zavolaly jsme kluky ze stájí, z garáže i ze zahrady, aby nám pomohli vynést nábytek ven z pokoje. Celá místnost se rázem zdála o dost větší. Nat přišla s návrhem, který nepotřeboval přetřít zdi nebo předělat podlahu. Stačilo jsem přikoupit nábytek a nějaké doplňky.

Celý pokoj byl v tmavých barvách. To ale vůbec nevadilo, protože měl vstup na terasu, takže světla tam pronikalo dost. A navíc Rob má rád tmavší odstíny.

Koupily jsme manželskou postel, která byla z černých kovových rámů. K tomu tmavě modré, černé, šedé a bílé polštáře. Povlečení bylo černé s tenkými bílými čárami. Dva černé noční stolky k tomu. A na každá stolek železnou lampičku. Na okna jsme koupily těžké tmavě modré závěsy, do rohu vysokou lampu a před postel kobereček. Skříň nebyla zas tak velká, protože Rob měl hodně věcí ještě ve svém bytě, nicméně byla krásná a zepředu bylo po celé šířce zrcadlo. Vybraly jsme i nový lustr, a když už jsme tam byly, vzaly jsme i jednu komodu a jeden stojan na košile, aby si na něj mohl věšet ty košile, které nosí nejvíc a nemusel je pořád schovávat do skříně.

Natin táta má dodávku, tak nám přijel pomoct. Naskládali jsme tam všechen ten nábytek a vyjeli domů.

Před domem na nás už čekali naši věrní pomocníci. Všechny krabice jsme odnesli do domu. Jeden kus nábytku po druhém jsme rozbalili a seskládali. Jako poslední jsme pověsili závěsy.

Když bylo všechno na svém místě, nemohla jsem uvěřit svým očím. V tom obchodě jsem se bála, že to všechno k sobě nebude ladit, ale tohle byla nádhera. Ukázalo se, že Nat je opravdu všestranná holka. Měla talent a já za to v tu chvíli byla strašně ráda. Neměla jsem slov.

Všechno jsem si to ještě nafotila. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem si prostě řekla, že to Robertovi musím ukázat. Návštěvní hodiny měly končit za 45 minut, takže jsem ještě pořád stíhala.

„Vanesso a nechceš tam zavést, když už tady má táta auto?" nabídla mi Nat.

„To by od vás bylo milé." odpověděla jsem jí.

Nasedly jsme do auta, kdy už seděl její otec.

„Tak děvčata, kam to bude?"

„Do nemocnice, prosím." ozvala jsem se ze zadního sedadla.

„Vaše přání je mi rozkazem, paní Draková." řekl a rozjel se.

Nat šla se mnou, abychom se potom mohly ještě trochu projít, promluvit si, a tak. Byla jsem ráda, že šla se mnou, aspoň jsem mohla Robertovi ukázat, kdo stál za tou nádherou.

Zaťukala jsem na dveře jeho pokoje. Vstoupila jsem. Na židličce vedle postele seděla Andrea a držela Roberta za ruku. Na místě jsem se otočila a utíkala pryč.

Zastavila jsem se za rohem, opřela jsem se o zeď a začala brečet. Nedržela jsem to v sobě. Strašně to bolelo. Snažila jsem se zase úplně zbytečně. Tentokrát už mu další šanci ale nedám. Požádám o rozvod, je konec.