Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 26

„Jak si můžeš dovolit se k ní přiblížit?!"

Rychle jsem si stoupla.

„Nat, počkej. Promluvíme si?" Chytla jsem ji za rameno a poodešly jsme trochu dál.

„Prosím tě, co to děláš? Na co si to hraješ? Myslíš, že když se k němu budeš tulit, že tě přestane mlátit?!"

„Ano, přesně to si myslím! Lituje toho, co udělal, dokonce vyhodil Andreu z domu. Upřímně ho to mrzí a já ho nenechám se trápit. Miluju ho, chci mu pomoct. Vyhrabeme se z toho."

„Proboha, Vanesso, on tě nechal se trápit. Přemýšlej prosím tě. Lidi se jen tak ze dne na den nezmění."

„Natallie! Přestaň! Já mu chci pomoct! Vím, že spolu dokážeme být šťastní. Nejsi moje matky, aby..."

„Ne, to teda nejsem. Ta je mrtvá! A ty by ses někdy měla zamyslet nad tím, co by ti teď řekla. Ale to ty nikdy neuděláš, protože víš, že by ti řekla to stejné, co ti teď tady říkám já. A všichni víme, že ty absolutně ostatní neposloucháš. Protože ty jsi zvyklá, že je všechno po tvém. A když má někdo jiný názor, tak ho prostě ignoruješ. Sakra, Vanesso, jsem tvoje kamarádka, ale matku ti dělat nebudu, na to už jsi stará dost. Tak se prosím tě nechovej jako malé, ufňukané a naivní děcko."

Stála naproti mě. Neměla jsem slov. Nikdy bych nečekala, že mi něco takového řekne. Byla jsem toho názoru, že je na mě, jak si budu řídit svůj život a ona by měla mé rozhodnutí tolerovat.

„Vypadni." řekla jsem. „Vypadni!"

„Jak myslíš, ale dokud bude ten chlap pod touto střechou, tak mě tady neuvidíš."

„Fajn!"

Otočila se a odešla.

„Zlato, je všechno v pořádku?" Přišel za mnou Robert a zezadu mě objal.

„Všechno v pořádku. Nedělej si starosti."

Otočila jsem se k němu čelem a dala mu pusu. Pohladila jsem ho po tvář a nabídla mu, abychom si šli zase sednout k vodě.

„Já nevím, nějak mě to přešlo, navíc mám žízeň, půjdu se dovnitř napít. Když tak na mě můžeš počkat tady, já budu hned zpátky."

„Dobře. Počkám u bazénu."

Dal mi pusu na tvář a odešel. Já si zase sedla k bazénu, vytáhla mobil z kapsy a rozjela instagram. Nějakou dobu jsem tam koukala, ale po chvíli mě to už přestalo bavit. Okoukla jsem ostatní sociální sítě, youtube, atd.

Bylo to půl hodiny a Rob se pořád ještě nevracel. Už to opravdu začínalo být divné. Vstala jsem a rozhodla se, že se po něm půjdu podívat.

V kuchyni ani v jídelně nebyl. Prohledala jsem obývák, ložnici i celý dům, nikde nebyl. Začínala jsem panikařit. Bála jsem se, aby si něco neudělal. Měla jsem trochu strach, že slyšel můj rozhovor s Nat a vzal si to nějak k srdci.

Napadlo mě, že by ještě mohl být u něho doma. Šla jsem do garáže a oslovila řidiče. Řekl mi, že si pan Drake půjčil auto a odjel zhruba před půl hodinou. Druhým autem byla babička na nákupech a třetí bylo v servisu. Potřebovala jsem se co nejrychleji dostat do centra. Nezbylo mi nic jiného než osedlat koně.

Nejdražší dostihový kůň z celé stáje. Cesta netrvalo dlouho. Koně jsem zaparkovala na recepci domu, kde Robert bydlel. Vběhla jsem do výtahu a netrpělivě jsem vyjela nahoru.