Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 20

Ráno jsem se v posteli vzbudila sama. Věřte, že takhle se den po svatbě probudit nechcete. Sedla jsem si a nohy vystrčila z postele. Na noční stolku byl kus papíru a tam napsáno: Dobré ráno, lásko. Promiň, ale naléhavě jsem musel do práce. Vynahradím ti to. Slibuji. Tvůj manžel, Robert.
„Tvůj manžel, Robert." zopakovala jsem. Podívala jsem se na snubní prsten, který zářil na mém prsteníku. Byla to pravda. Vzala jsem si člověka, kterého jsem neznala ani dva měsíce.
Měla jsem volný celý den a už ráno jsem nevěděla, co dělat. Oblékla jsem si kraťasy a kratší top a šla se nasnídat. Jak jsem si sedla ke stolu, přešla mě chuť na jídlo. Tuhle snídani jsem si představovala jinak. Třeba i v posteli, hlavně ale se svým manželem. Vzala jsem si do ruky jedno jablko a vydala se do zahrady.
Bylo půl deváté ráno a slunce už krásně hřálo. Všechny věci ze včerejší svatby byly už uklizené. Babička si to asi zase zařídila po svém. Teď to vypadalo, jako by se tam včera vůbec nic nestalo. Necítila jsem se jako novomanželka. Kdyby nebylo toho prstenu, myslela bych si, že to byl všechno jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se na to nemyslet. Snažila jsem se být šťastná.
Rozhodla jsem se, že se podívám za Diamond a Emerald, a že bych si možná i na někom trochu zajezdila. Aspoň se na chvíli jen tak prošla po výběhu. Bez sedla, bez učitele.
Nakoukla jsem do boxu. Emerald rostla jako z vody. Když mě uviděla, přišla ke mně blíž a nechala se pohladit. Diamond vypadala nějak jinak. Stála v zadním rohu boxu skoro se ani nepohnula, když jsem na ni promluvila. Na druhé straně jsem zahlédla George. Za ty léta už taky nebyl úplně fit.
„Kohopak to tady máme? Paní Vanessu Drakovou?"
„Dobré ráno, Georgi. Něco se mi na Diamond dneska nezdá, myslíš, že bychom měli zavolat veterináře?" zeptala jsem se ustaraně.
„Ano, určitě. Takové věci bychom neměli podceňovat. A navíc Diamond už není nejmladší."
S Georgem jsme se shodli, že ji dáme chvíli na čerstvý vzduch. Vůbec se z boxu nechtěla hnout, ale když viděla, že se Emerald ven těší, šla.
Za čtvrt hodiny stál ve stáji veterinář. Asi bydlel někde hodně blízko, protože takhle rychle se sem dostat, je těžké.
„Tak, kde máme toho maroda, paní Draková?"
„Je ve výběhu, dovedu vás tam."
Kráčeli jsme přímo k výběhu. Ukazovala jsem na Diamond. Když mě uviděla, šla mi naproti. Najednou se ale zastavila. Podlomily se ji přední kolena a složila se na zem. Strašně jsem se lekla, rozeběhla jsem se k ní. Ležela na boku a rychle dýchala. Emerald u ní stála a hlavou do ní strkala. Když jsme do výběhu doběhli, přestala dýchat úplně. 

Doktor mě odstrčil. Strašně jsem se lekla. Nechápala jsem, jak se to mohla stát. Vždyť byla v pohodě. Bylo to, jako by umřela část mě. Diamond už nešlo zachránit. Dodnes nechápu, co se vlastně tehdy stalo. Ten kůň mě provázel celým mým životem po smrti rodičů. Zhroutila jsem se. George mě odvedl do pokoje a já se zabalila do peřin.
Celý den jsem odmítala kohokoliv vidět. Nejedla jsem, nepila jsem. Jen se brečela do polštáře. Nat jsem zavolat nemohla, protože měla strašnou kocovinu, Robert byl v práci a babička měla jiné starosti.
Když jsem otevřela oči a podívala se na hodiny, uvědomila jsem si, že jsem usnula. A že jsem spala hodně dlouho. Bylo půl šesté večer, Rob pořád nepřišel. Překulila jsem se na bok a znovu zavřela oči. Nechtěla jsem na nic myslet. Cítila jsem se strašně sama. Byla jsem v koncích.
Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil Robert. Usmíval se.
„Ahoj, lásko. Promiň, že jdu pozdě. Zdržel jsem se." Přišel k posteli a sedl si vedle mě. Všiml si mých napuchlých očí a začal se konečně zajímat. Řekla jsem mu, co se stalo s Diamond. Taky ho to šokovalo. Stejně jako já nechápal, jak se to mohla stát. Sundal si boty a sako a lehl si vedle mě. Držel mě a snažil se mě uklidnit. Bylo to od něho milé. Problém byl v tom, že jsem se pořád cítila sama. Byl to přece můj manžel, měla jsem se s ním cítit šťastná. Říkala jsem si, že se tak cítím kvůli tomu, co se stalo. Myslela jsem si, že se to spraví. Leželi jsme tak vedle sebe a Robert se mě pořád snažil uklidňovat. Hladil a mluvil na mě. Usnula jsem.
Když jsem se probudila, byla hluboká noc. Nebylo vidět nic, krom světel, která prosvítala okny. Chtěla jsem se přitulit k Robertovi. Nebyl tam. V koupelně bylo zhasnuto. Bylo to podezřelé. Nevěděla jsem, co si myslet. Nechtěla jsem ho nějak křivě obvinit, ale taky jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi něco tají. Hodila jsem se na sebe župan a šla se podívat dolů.
Seděl v obýváku na pohovce. Vedle něj seděla hnědovlasá žena.
„Zlato? Děje se něco?" začala jsem.
„Lásko, proč nespíš? Tohle je...moje...moje sestra. Přijela teď, když svatbu nestihla."
Bruneta přišla blíž a natáhla ke mně ruku. „Těší mě, Vanesso."
Nevěřila jsem mu. Otočila jsem se a šla si zase lehnout.
Ležela jsem v posteli a snažila jsem nemyslet na to, co jsem právě viděla. Kdo to byl? Jeho milenka? Nebo opravdu jeho sestra?
Prudce se otevřely dveře.
„Co to mělo znamenat?! Proč si na ni byla tak hnusná?! Udělala ti něco?!" začal na mě křičet.
„Řekni mi, kdo to byl."
„Už jsem ti to říkal! Moje sestra."
„Nevěřím ti. Řekni mi pravdu."
„Ty jsi moje manželka. Ty mi musíš věřit. Tímto ukončuju debatu. Mimochodem, ubytoval jsem ji v pokoji pro hosty, takže se jí ráno půjdeš omluvit."
„No to nemyslíš vážně."
Stoupl si k okraji postele, napřímil se, zhluboka se nadechl a řekl: „Já jsem se tě neptal, zítra se jí omluvíš. Teď už neotravuj a spi. Dobrou."
Neměla jsem mu co říct. Co bych mu na to taky mohla říct, neměla jsem na výběr. Otočila jsem se k němu zády a vynaložila jsem se veškeré úsilí na to, abych usnula.