Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 21

Skoro celou noc jsem nespala. Pořád jsem musela přemýšlet nad tou ženou, která byla u nás obýváku. Nikdy jsem nebyla nějak podezíravá, ale tohle mi prostě nesedělo. Něco bylo špatně. Musela jsem jen přijít na to, co to bylo. O svojí sestře se do svatby nezmínil. A najednou se objeví u mě doma? Nedávalo mi to vůbec žádný smysl.
K dyž už bylo nad ránem, vstala jsem a posadila se na terasu. Nemohla jsem s ním být v jedné posteli, ani v jednom pokoji. Držela jsem teplý čaj a koukala před sebe. Začala jsem si připouštět možnost, že by Robert mohl říkat pravdu. Kdyby mě podváděl nebo nemiloval, tak by si mě nebral, ne? Ptala jsem se sama sebe. Nakonec jsem se rozhodla, že dokud nebudu mít nějaké důkazy, že je to jeho milenka, nebudu ho podezírat.

„Kde jako si?!" Uslyšela jsem Roberta, jak huláká z obýváku. Přiběhl za mnou na terasu a spustil: „Probudil jsem se a ty nikdy, přijde ti to normální?"

„Ty si to udělal včera, pamatuješ?"

„Ale to bylo něco úplně jiného! Bylo to naléhavé."
Odložila jsem prázdný šálek na stolek a stoupla si před Roberta.

„Zlato, nemohla jsem spát, tak jsem šla na vzduch, nezlob se." řekla jsem a doufala, že se atmosféra uklidní a on mě třeba obejme a omluví se.
„Tak doufám, že si aspoň připravila snídani."

Odtáhla jsem se od něj, obešla ho a šla do kuchyně. Pořád jsem si ještě myslela, že ho dokážu uklidnit. Udělala jsem mu míchané vajíčka se slaninou, zeleninou a opraženými tousty. Jeho oblíbenou snídani. K tomu jsem mu připravila pořádně silnou kávu. Přinesla jsem mu to ke stolu a popřála mu dobrou chuť. Mezitím jak jedl, přišla do jídelny jeho snad sestra.

„Dobré ráno." začala.

„Dobré ráno," odpověděla jsem, „Chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Přehnala jsem to."

„To je v pořádku, já jsem Andrea. A pokud mě omluvíte, taky si půjdu udělat snídani."

Andrea odešla do kuchyně a já tam zase zůstala sama s Robertem. Dojedl, odsunul talíř a stoupl si vedle mě.

„Správně, Vanesso, správně. Jestli budeš pořád takhle poslušná, bude nám to klapat."

Sklonil se ke mně, dal mi pusu na tvář a odstoupil. Vydal se zpět do pokoje. Jak byl u dveří, zastavil se a řekl: „Jo a nezapomeň uklidit ten talíř."
 
Seděla jsem tam a vůbec nevěděla, co se děje. Vždy na mě byl milý, najednou se ale choval, jako někdo úplně jiný.
Vzala jsem talíř a odnesla ho do kuchyně. Andrea si zrovna dělala čaj. Obešla jsem ji a talíř dala do myčky. Chtěla jsem se jí obloukem vyhnout, ale začala na mě mluvit.

„Robert mi o tobě hodně vyprávěl a musím říct, že jsi opravdu tak krásná, jak tě popisoval. Nechceš si se mnou dát čaj?“
Nechtěla jsem se s ní bavit, neměla jsem náladu. „Už jsem připravila šálek.“

Nakonec jsem neměla na výběr. Sedli jsme si do obýváku a Andrea hned spustila: „Tak povídej, jak jste se seznámili.“

„Než začnu mluvit já, něco by mě zajímalo.“

„Jen se ptej.“

„Proč se o tobě Robert nikdy předtím nezmínil? A proč mi neřekl, že máš dojet?“

Chvíli mlčela, nevěděla, co má říct. Svoji roli zjevně neměla dostatečně nacvičenou.“

„No já…nevím, to se asi budeš muset zeptat Roberta.“ tahle holka si moc vymýšlet neuměla.

„Andreo, omluvíš mě na chvíli? Musím se jít podívat na Emerald.“

Bylo ráno a já měla čajů už víc než dost tak jsem jí tam nechala skoro plný hrnek a odešla do stájí. Hned jak jsem vyšla na terasu, zaregistrovala jsem, že Andrea rychle vstala z pohovky a utíkala nahoru.

Šla jsem za ním, ale pomaleji aby si mě nevšimla. Zabouchla dveře do mého pokoje. V srdci jsem doufala, že se nestane to, co jsem si myslela. Nějakou malou chvilku jsem ještě počkala a pak vešla do pokoje.

Stáli u postele a líbali se. Mysleli si, že jsem je neviděla.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se a šla k nim.

„Neumíš klepat?“ začal nepříjemně Robert.

„Je to můj pokoj, nemusím klepat. Ptám se, co to měla znamenat.“

Andrea od Roberta odstoupila a řekla: „Tak já vás tady nechám.“

„Viděla jsem, jak ji líbáš!“ Podvádíš mě?“

„Nic si neviděla.“ řekl naštvaně a stoupl si přede mě.
Napřímil se, chytl mě pod krkem, naklonil se nad můj obličej a zopakoval: „Nic si neviděla.“
Doslova mě hodil na postel a prostě odešel.

Ležela jsem na posteli se slzami v očích. Brečela jsem hodně nahlas. Nemohla jsem to v sobě udržet. Co je to za člověka? Bral si mě jen pro peníze? Je to tyran? Bála jsem se ho. Uvnitř svého laskavého srdce jsem pořád doufala, že je v duši dobrý člověk. Ale moje city k němu hodně rychle slábly. Zbyl snad jen strach.

Byla jsem zoufalá. Byla jsem zničená. Podvádí mě, nikdy mě nejspíš nemiloval a já s tím nemůžu nic udělat, protože kdo ví, čeho je tohle monstrum schopné.

Vzala jsem si mobil a zamknula se v koupelně. Napustila jsem si vanu, abych se trochu uklidnila a zavolala Nat. Musela jsem jí říct, co se děje.

Za půl hodiny už jsme spolu seděly na posteli a rozebíraly to, co se vlastně stalo. Snažila se mě uklidnit a dodat mi sílu, ale moc to nepomáhalo. Měla jsem z toho člověka strašný strach. Věděla jsem jistě, že ta svatba byl jeden velký omyl. Radila mi, abych požádala o rozvod. Ano, taky mě to napadlo. Ale co když by se chtěl Robert pomstít, co když by mi ublížil? Nemohla jsem…byla jsem k smrti vystrašená. Jediné, co jsem v té situaci mohla dělat, bylo čekat. Čekat a doufat, že se to nějak líp vyvine.

Po nějaké době jsme se šly projít do zahrady na vzduch. Procházely jsme se a vzpomínaly na ty časy, kdy jsme byly ještě malé holky. Na školu, na Chrise, na to jak jsme spolu vyrůstaly. Uklidnilo mě to. Věděla jsem, že ať se stane cokoliv, budu mít kamarádku, která za mnou bude stát. A to je v dnešní době víc než dost.