Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 15

Je mi jasné, že pro hodně lidí je to moc narychlo, ale já byla po uši zamilovaná. Bylo mi 21 a Roberta jsem znala chvilku, ale hluboko uvnitř jsem měla pocit, že se nemusím ničeho bát. Proto jsem řekla ano. Byla jsem si tím jistá.
Když jsem se vrátila domů, našla jsem v zahradě babičku. Většinu času trávila ve svém druhém domě někde ve Švýcarsku. Nikdy jsem tam nebyla a upřímně mě to nikdy nelákalo. Ona tam měla svůj klid a já ho měla tady. Babička už nebyla nejmladší, proto jsem tehdy byla ráda, že ji nemusím zatěžovat svojí přítomností. Doma se vždycky ukázala párkrát do roka. Hlavně na moje narozeniny a na Vánoce.
„Babi? Co ty tady? Ani si nedala vědět, že dojedeš." začala jsem, když si k ní došla.
„Vanesso, zlatíčko, chtěla jsem tě jen překvapit. Nic víc, nic míň." Přišla ke mně a objala mě. „Povídej, jak se pořád máš? Co Diamond a to její hříbě? Zvládáš tady všechno?" Byla neobvykle milá, měla jsem pocit, že se něco děje. Zároveň jsem ale chtěla věřit, že jsem jí prostě jenom chyběla a že jí na mě záleží. Povídala jsem jí o tom, jak se mám, o Nat a o tom jako trávíme dny. Při povídání jsme prošly snad celou zahradu.
„Babi? Je tu ještě něco důležitého, co bych ti chtěla říct. Ještě jsem to ani nestihla říct Nat, je to úplná novinka."
Seděly jsme na terase a já přemýšlela, jak jí vyklopit, že jsem zasnoubená.
„Povídej drahoušku, jsem zvědavá."
Řekla jsem si, že to nebudu komplikovat a normálně jí to řeknu. Žádné výmysly, žádné tajnosti.
„Potkala jsem jednoho muže, jmenuje se Robert. Zamilovala jsem se do něho. Dost si rozumíme, byla to prostě láska na první pohled. No a jde o to, že dnes ráno...mě požádal o ruku...a já řekla ano. Budu se vdávat, babi."
Nějak jsem to ze sebe dostala. Hodně netrpělivě jsem čekala na její odpověď, ale ona tam prostě jen seděla a usmívala se na mě. Nakonec z ní vylezlo, že je ráda a že je na mě pyšná. Zahřálo mě u srdce, že mi neřekla nic ve stylu, že jsem na to mladá nebo tak něco.
Chvilku jsme si ještě povídaly. Hodně mluvila o tom, jak se má ve Švýcarsku a tak. Bavilo mě ji poslouchat a začínala jsem se zajímat o ten dům, ve kterém bydlí.
Šla jsem nahoru do pokoje a zavolala Nat. Domluvily jsme se, že se sejdeme za hodinu v naší oblíbené kavárně. Převlékla jsem se, trochu se poupravila a vyrazila na cestu.
Když jsem dorazila, Nat už tam  čekala. Byla jsem trochu nervózní. Docela jsem se obávala její reakce. Sedla jsem si naproti ní. Nat odložila telefon a naklonila se ke mně. „Tak copak se děje?"
„Budu se vdávat." řekla jsem a ukázala jí prsten.
„Moment, cože?"
„Rob mě dneska ráno požádal o roku. Řekla jsem mu ano."
„Vanesso proboha, vždyť ho vůbec neznáš. Nezdá se ti, že je na to moc brzo?"
Byla jsem si vědoma, že je to brzo, ale srdci se poručit nedá.
„Vím, že je to narychlo, ale já ho miluju, jsem si tím jistá. Věř mi."
„Jestli jsi ty šťastná, tak jsem i já. A pro tvé dobro doufám, že jsi zvážila všechna pro a proti."
Přikývla jsem, byla jsem ráda, že mi to nechtěla rozmluvit. V kavárně jsme byly tak hodinu. Povídaly jsme si. Řekla jsem jí, jak mě požádal o ruku a taky to, že dojela babička. Potom jsme každá šla zase zpátky domů.
První věc, kterou jsem udělala, když jsem došla domů, byla ta, že jsem si šla do jídelny pro nějaké ovoce. Když jsem procházela obývákem, ta gauči seděla babička s nějakou paní, věkově tak kolem čtyřicítky.
„Vanesso, jsem ráda, že jsi doma, chtěla bych ti někoho představit." Babička i ta paní vstaly a šly ke mně.
„Tohle je paní Kentová, pracuje v té nejlepší svatební agentuře, se vším ti pomůže."
„Páni, těší mě. Omluvte mé překvapení, ale opravdu jsem nečekala, že to bude tak rychlé, ještě jsme se se snoubencem nedohodli na termínu." Byla jsem v šoku. Jak to mohla tak rychle zařídit? Proč?
„Slečno, buďte v klidu, spolu to zvládneme lehce."
„Omluvíte mě na chvilku? Sejdeme se v zahradě."
řekla jsem, otočila se a rozběhla se do svého pokoje.
Hned jsem volala Robovi.
„Zlato?" Mám na tebe takový dotaz."
„Poslouchám."
„Máš představu, kdy tak by si chtěl uspořádat tu svatbu? Ono babička už najala agenturu."
„Co nejdřív, nemůžu se dočkat, až budeš mou ženou."
Tahle věta mě strašně zahřála u srdíčka.
„To zařídím, neboj, ještě se ti ozvu dobře?"
„To budu jen rád."
„Anebo...ještě mě teď napadlo...nechtěl by ses stavit u mě? Že bychom to řešili všechno spolu?"
„To zní skvěle, budu tam co nejdřív."
„Super, budu se těšit, zatím se měj, papa."
„Pa...a lásko?"
„Ano?"
„Miluju tě."
„Já tebe taky, Robe."
Sešla jsem dolů do zahrady a oznámila jim, že je Robert na cestě. Taky jsem jim řekla, že bychom byli rádi, kdyby svatba byla co nejdřív.
Jako první mi ta, překvapivě moc milá, paní ukázala různé barevné kombinace, do kterých by mohla být celá svatba laděna. Bylo toho neskutečně moc, byla jsem bezradná. Ať jsem se snažila, jak jen to šlo, nebyla jsem schopná vybrat tu nejkrásnější kombinaci. Samozřejmě tam byli barvy, které jsem vyřadila okamžitě. Opravdu nebudu mít tmavě růžovou nebo zelenou svatbu. Hodně se mi líbila světle hnědá, pastelově růžová a taky rudá. Když se tyhle barvy skombinují s bílou, nemůže to vypadat zle. Dala jsem tyhle tři a ještě nějakých pár návrhů stranou, naštěstí se vedle mě v tu chvíli objevil Robert. Naklonil se ke mně a dal mi pusu na tvář jako pozdrav.
„Dobrý den, těší mě, Robert Drake." řekl a podal ruku prvně babičce a poté paní z agentury, paní Kentové.
„Zlato, paní Kentová mi ukazovala různé návrhy barev na naši svatbu, který se ti líbí?"
Jednu ruku opřel o stůl a druhou chytl opěrku mé židle. Rozprostřel si mnou vybrané návrhy po stole.
„No, musím říct, Vaness, že má vkus. Bude těžké si vybrat. Všechny vypadají úchvatně. Moc si nejsem jistý tou tmavě hnědou, ale dost se mi zamlouvá ta rudá. Co říkáš?"
„Myslím, že tím máme vybráno. Chtěli bychom tu rudou." řekla jsem a návrh položila před paní Kentovou.
„Jednu část bychom měli. Víte, které červené nebo červeno-bílé květiny byste k tomu chtěli naaranžovat?"
„Myslím, že červené a bílé růže by nevypadaly zle, k tomu možná červené gerbery. Co myslíš, zlato?"
„Já se sice v květinách moc nevyznám, ale růže mám rád. Paní Kentová, jaký je váš názor?"
„Mně upřímně se návrh slečny Collinsové líbí. Připravím návrhy a pošlu Vám je na mail, souhlasíte?"
S radostí jsem odpověděla: „Ano, budu netrpělivě čekat."
„Je ještě něco, co máme udělat?" dodala jsem.
„Pro dnešek je to vše. Na příště máte za úkol obejít ty nejlepší cukrárny a vybrat jednu, která vám udělá dort a zákusky. Příště se také sejdeme v naší agentuře, pana Draka se odvede můj asistent vybrat vhodný oblek a já se slečnou se půjdeme mrknout na šaty. Návrhy květin bych poslala do dvou dnů a my bychom se setkala tak za čtyři dny. Bude vám to vyhovovat?"
S Robertem jsme oba přikývli. Ani jeden z nás se nemohl dočkat, až ten den přijde.