Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 12

Jak jsem položila mobil, dala jsem si volnější kalhoty a obyčejné tričko a šla se podívat za Diamond a jejím potomkem. Cestou jsem vrátila hrnek do kuchyně a do ruky si vzala jedno červené jablko jak lehkou snídani. Když jsem procházela zahradou, mnula jsem v rukou jablko a přemýšlela, jaké jméno té mladé slečně dám.
Když jsme přišla k boxu, Diamond si zrovna dávala snídani a ten náš nový přírůstek ji naprosto kopíroval. Mezitím jak jsem se kochala tím zázračným hříbetem, přišel za mnou George.
„Dobré ráno, Vanesso,“ začal zdvořile. „už jste vymyslela jméno pro tuhle krásku?“ dokončil George svou větu a poukázal na novorozené hříbě.
„Cestou sem jsem přemýšlela, co by se mi tak líbilo. Napadlo mě, že když se její máma jmenuje Diamond, taky by se mohla jmenovat taky nějak takto vznešeně. A navíc vypadá tak zvláštně, až majestátně řekla bych. Líbilo by se něco jako…“ Chvíli jsem přemýšlela, abych neřekla nějaké stupidní jméno, kterého bych potom litovala. Potom mi to došlo. „Co třeba Emerald?“
George opět namířil svůj zrak do středu boxu.
„Emerald? Jako smaragd? No musím říct, že se mi to i líbí. Matka diamant a dcera smaragd. Má to něco do sebe.“
Chvíli jsem ještě stála před boxem a díval se na malou Emerald. Samozřejmě, že se to neobešlo bez řádné dokumentace. Ty fotky mám do dneška.
Nějakou dobu jsem si ještě poseděla na terase a užívala si jemného ranního vzduchu. Prohlížela jsem si fotky, které jsem nafotila. Byla jsem tak nadšená, že zrovna mojí Diamond se narodilo takové jedinečné hříbě. Jak jsem si prohlížela ty miliony fotek, zavolala mi Nat. Ptala se, jestli by dneska mohla dojít trochu dřív, že by klidně do hodiny mohla přijít.
Šla jsem teda nahoru se líp upravit a převléknout. Poprosila jsem kuchařku, jestli by nepřipravila tác s ovocem a s domácí limonádou.
Opravdu to netrvalo ani hodina a Nat už klepala na dveře. Na to jak jsme byly staré, tak jsme se chovaly jako puberťačky. Strávily jsme hodiny vybíráním správných šatů na ten slavný večer. Když už jsme konečně měly vybrané šaty, neseděly k nim boty. Účes a make-up jsme měly vybraný tak do půl hodiny, ale to oblečení to byl děs.
Nakonec jsme si vybrala úplně jednoduchý outfit. Černé lodičky, černé psaníčko, které se u otevírání trochu třpytilo a přiléhavé černé šaty. Končily tak pět centimetrů nad koleny, výstřih neměly skoro žádný, vedl podél klíční kosti a trochu odhaloval ramena. Rukávy byli upnuté jenom do konce ramen, jak začínala ta tenčí část paže, tak se upnuté rukávy měnily na volné. Bylo to spíš na okrasu. Když jsme ruce upažila, byly ty rukávy trochu delší než celkové šaty. Vlasy jsem měla načesané do nižšího drdolu. Dávaly jsme si s Nat pozor na to, aby to nevypadalo ulízaně, tak jsme nechaly podél čela vlát pár pramínků. Náušnice jsme si dala stříbrné a dlouhé. Krásně se leskly a k takovému účesu naprosto seděly. Na levé zápěstí jsem si ještě dala stříbrný širší náramek a bylo hotovo.
Učesaná a namalovaná jsem byla, šperky jsem taky měla. Šaty s lodičkami jsem měla nachytané na posteli.
Kvůli tomu dlouhému vybírání jsme s Nat prošvihly oběd. Takže jsme jedli okolo tří hodin odpoledne. Nechtěla jsem se moc najíst, protože jsem v sedm hodin měla jít na to rande. Dala jsem si jenom trochu césar salátu. Byla jsem strašně nervózní.  Nat mě uklidňovala. Dlouho mě uklidňovala.
Nastal čas, jít se převléct. Začala jsem se těšit. Ale pořád jsem měla obavy o tom, jak to dopadne. Co když si nebudeme rozumět? Co když se nějak ztrapním? Hlavou mi lítaly negativní otázky.
Zbývalo 15 minut. Nasedly jsme s Nat do auta. Řidič první zavezl Nat domů, potom byla řada na mně. S Robertem jsme měli sraz v restauraci The Golden Star.
Když řidič otevřel dveře, zaváhala jsem. Nakonec jsem se ale zvedla a řekla si, že teď nebo nikdy. Otevřela jsem dveře restaurace a uviděla ho. Seděl u romantického stolu pro dva. Vypadal tak elegantně. V drahém obleku, se stylovým účesem a s blýskajícími se botami. Vypadal stejně nervózně jako já. Nevím, proč ale uklidnilo mě to. Byli jsme na tom stejně.
Přišla jsem k němu. Jak mě uviděl, okamžitě vstal ze židle.
„Páni, Vanesso, vypadáš neuvěřitelně. Jsi nádherná.“ Byl tak milý a pozorný, dokonce mi i odsunul a přisunul židli. V té restauraci jsem nikdy předtím nebyla a chtěla jsem se ho zeptat, jestli s ní má nějaké zkušenosti. V ten moment ale došel číšník a podal nám jídelní lístky. Natáhla jsem ruku a převzala menu. Robert hned objednal láhev víno. Vypadalo to, že se ve vínech vyzná, zaujalo mě to. Zdálo se, že on je ten dokonalý typ muže.
U večeře jsme probrali neskutečně moc věcí. Teda hlavně jeho. Bylo až působivé, jak je zaneprázdněný. Přesto si ale na mě našel čas. Zalichotilo mi to. Krom toho že byl podnikatel, byl i sportovec a model. Vzhledem k tomu jak perfektní měl tělo, mě to ani nepřekvapilo. Ukázalo se, že k tomu že byl chytrý, byl obdařen i skvělým smyslem pro humor. Tak jak s ním, jsem se dlouho nezasmála. Cítila jsem se v jeho přítomnosti prostě úžasně.
Při dezertu jsem chtěla namířit konverzaci směrem ke mně. Ptal se mě, co ráda dělám, jaké je moje oblíbené místo nebo třeba jaké mám sny. Připadal mi tak pozorný. Byl to člověk, kterého jsem zajímala já. Ne můj dům, majetek nebo moje peníze. To já jsem pro něho byla důležitá. Měla jsem jenom pár vážnějších vztahů, ale všichni ti kluci chtěli jenom peníze. Za některé jsem dokonce musela platit večeře a jeden dokonce chtěl, abych mu platila nájem. Z Roberta jsem měla dobrý pocit.
Po večeři jsme se asi hodinu ještě procházeli po místním parku. Drželi jsme se za ručičky, smáli se a byli jsme oba šťastní. Nakonec jsme se vydali k nedalekému parkovišti, kde už na mě čekal řidič.
Když jsem nasedala do auta, chytil mě na poslední chvíli za paži.
„Napadlo mě, jestli by se nechtěla jít ke mně. Mám byt v centru, není to daleko. Rád bych ti to tam ukázal.“
Jeho nabídka mě tehdy ani nepřekvapila. Popravdě jsem čekala, až mě pozve k sobě domů. Vystoupila jsem z auta a pošeptala mu do ucha: „Už jsem se bála, že se nezeptáš.“ Řekla jsem řidiči, že může jet a vydala se po boku Roberta do propasti hříchu.
Po půl hodině jsme se ocitli uprostřed města, pod světly mrakodrapů. Vstoupili jsme do moderního mrakodrapu. Výtahem jsme vyjeli do nejvyššího patra. Na chodbě byly jen jedny dveře. Celé patro měl jenom pro sebe. Když jsem vstoupila dovnitř, spatřila jsem zcela moderně vybavený, dvoupatrový byt. Bylo to tak krásné a prostorné. Líbilo se mi tam. Když jsem prošla obývákem, objevily se přede mnou skleněné dveře. Otevřela jsem je a najednou se objevila na obrovském balkoně. Prosklené zábradlí mi umožňovalo neporušený výhled na město. Byla jsem v centru veškerého dění. Cítila jsem se neskutečně důležitě.
Užívala jsem si výhled z balkonu, když jsem za sebou uslyšela cinknout skleničky. Otočila jsem se a uviděla Roberta, jak v jedné ruce drží skleničky a v druhé další láhev vína. Sako i kravatu měl sundané, košili vytaženou a první dva knoflíčky rozepnuté. Vydala jsem za ním.
„Napijeme se?“