Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 34

Když jsme utíkali po schodech, pořád jsem se na něj otáčela. Pokaždé když jsem se ohlédla, usmíval se na mě.

Chtěla jsem otevřít dveře, ale chytil mě za ruku a podržel kliku. Otevřel mi dveře a řekl: „Račte, slečno." Pousmála jsem se na něj a vešla dovnitř.

Zastavila jsem se hned za dveřmi a počkala, až vejde i Matt. Když jsem se k němu otočila, skoro jsem do něj vrazila. Stál tak blízko, že se jeho dech ve vzduchu mísil s mým. Začal mě hladit po tváři. Díval se na mě z výšky a vlasy mu padaly do očí. Druhou rukou mě pomalu začal hladit v pase, pak na boku a nakonec mě pořádně chňapl za zadek. Mráz mi proběhl celým tělem. Chytla jsem ho kolem krku a začala ho líbat.

V tom momentě někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem Matta pustila, uhladila si oblečení a šla otevřít. Stála tam jedna z pokojských.

„Promiňte, paní, v obývacím pokoji na Vás čeká právník. Chce s Vámi probrat rozvodové řízení."

Úplně jsem zapomněla, že jsem byla pořád ještě vdaná. Upřímně jsem se nemohla dočkat, až podepíšu všechny papíry a celé tohle rádoby manželství jednou pro vždy skončí. Ani se tomu manželství říkat nedá, nazvala bych spíše chybou. Pořádnou, obrovskou, gigantickou chybou.

„Ano, děkuji, už běžím."

Když jsem se ohlédla po Mattovi, vypadal poměrně rozčíleně. Chápu, že jsem to skončila dřív, než to začalo, ale měla bych první dořešit jeden vztah, než se začnu pouštět do dalšího.

„Počkáš tady na mě? Bude to jen chvilka." zeptala jsem se a doufala, že ho nějak neurazím.

„A dostanu tu práci?" Tímhle urazil trochu on mě. Dělá to jen kvůli tomu, abych ho nevyhodila z práce? Takže se mu vlastně vůbec nelíbím?

„Takže to je ono? Práce? To je ten důvod, proč ses se mnou chtěl vyspat?" Když jsem viděla ten lhostejný pohled v jeho tváři, začala jsem zuřit.

„Na něco jsem se ptala!"

„Proboha a co má být? Dělá to každý. Prej jsi pořádná děvka, tak jsem si řekl, že toho využiju. Jen tak bych s tebou nespal."

„A ven! Zmiz a už se nevracej. Tady práci nedostaneš. A postarám se o to, aby si ji nedostal ani nikde jinde!" Podržela jsem mu dveře a pak s nimi práskla nejsilněji, jak jsem dovedla.

Byla jsem tak naštvaná. Zase jsem skočila po prvním klukovi, který se namanul a vůbec jsem nepřemýšlela. Byla jsem dost stará na to, abych poznala, který kluk za to stojí, a který ne.

Asi pět minut jsem chodila po pokoji jen tam a zpátky a pořádně dýchala. Zhluboka a pořádně. Potřebovala jsem to rozdýchat. Nakonec jsem nebyla ani naštvaná na něho, ale na sebe a svou naivitu a zbrklost.

V tom jsem si vlastně vzpomněla na toho právníka, který na mě už nějakou dobu čeká o patro níž. Silně jsem se zapřela do kosmetického stolku, podívala se na sebe do zrcadla a řekla si, že všechno dobře dopadne. Napřímila jsem se a šla dolů.

Když mě ten právník viděl scházet ze schodů, stoupl si.

„Dobrý den přeji, pustíme se hned do toho?" začal konverzace zhurta.

„Ano, a co nejrychleji, prosím." řekla jsem a sedla se vedle něj.

„Nebudu Vás zatěžovat nějakými podrobnostmi nebo nedůležitými informacemi, vše jsem probral s Vaší paní babičkou a jsem s ní i nadále v kontaktu. Od Vás budu potřebovat jen pár podpisů. Podpisy pana Draka už jsem si obstaral, o to si obavy nedělejte. Stačí tedy už jen ty Vaše a manželství bude řádně zrušeno."

Samozřejmě, že už to babička zařídila. Nečekala jsem to, ale ani mě to nijak nepřekvapilo.

„Dobře, tak mi ukažte, kde to mám podepsat."

Na stolek rozprostřel několik papírů, prstem ukázal na pár míst, já na ně hodila autogram a bylo hotovo.

„Děkuji, už jste oficiálně zase slečna Collinsová. Kdybyste měla nějaké dotazy, tady je má vizitka. Teď už Vám jen přeji hezký den, nashledanou."

Vstal a dal mi bílou vizitku s telefonním číslem. Chystala jsem se vstát, ale najednou řekl: „Nevstávejte slečno, vyprovodím se sám. Jen odpočívejte." Jen jsem se na něj usmála a poté upřela zrak na tu vizitku. Chvilku jsem přemýšlela, co teď vlastně budu dělat. Vrátím se k chození do klubů a restaurací s Nat? Nebo se mám na nějaký čas stáhnout? Myslela jsem, že bude jednoduché se hned vrátit ke starému životu, začínalo mi ale docházet, že to zas tak jednoduché nebude.

Zdvihla jsem telefon a zavolala Nat. V takových chvílích člověk potřebuje oporu, protože i když si myslí, jak silný je, nikdy by neměl svádět boj jen sám. Každý by měl vždy mít poblíž člověka, na kterého se může spolehnout. Někoho, kdo mu bude oporou, kdo mu pomůže. Kdo ho vyslechne, bez toho aniž by se mu snažil vnutit svůj názor. Pro mě je tím člověkem Nat.