Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 4

Do školy jsem došla ten den trochu později, protože z nemocnice to nebylo zrovna nejblíže a ještě jsem si musela skočit domů pro učebnice. Stihla jsem třetí nebo čtvrtou hodinu, už si nejsem jistá. Posadila jsem se vedle Nat, myslím, že jsem ji ani nepozdravila, jak jsem bylo rozrušená.

Po nějaké době mi Nat zaťukala na rameno a zeptala se mě, jestli je všechno v pořádku. Moje reakce byla taková, že jsem jí řekla, že jí a Chrisovi to řeknu o přestávce. Cítila jsem její zvědavý pohled, ale kdybych to řekla hned a ke všemu v hodině, asi by to pro mě nebylo moc dobré. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem vystrašená z budoucnosti. Chtěla jsem, aby se čas zastavil a abych měla s mámou ještě nekonečně mnoho času. Všichni už teď víme, že k tomu už nedojde.

O přestávce jsme šli všichni tři na chodbu, sedli jsme si na lavičku a já byla připravena jim říct, co se děje.

„Jde o moji mámu," začala jsem. „včera jsme museli jít do nemocnice, byla úplně slabá, přespali jsme tam."

Zastavila jsem a do očí se mi začaly hrnout slzy.

„Vaness, co se děje?" zeptal se Chris a pohladil mě po paži.

„Ráno jí doktoři řekli, že...že má rakovinu, a že nevím kolik...kolik času jí ještě zbývá."

V ten moment jsem se už neudržela a padla jsem Chrisovi do náručí. Cítila jsem, jak se mi Nat opřela o záda.

„Neboj, to bude v pořádku, zlato." řekl Chris a začal mě hladit po tváři. Nemohla jsem přestat brečet.

„No tak, podívej se na mě." řekl mi Chris a pomalu a něžně mi zvedl bradu. Podíval se mi do očí a pokračoval: „Všechno bude v pořádku, a kdyby se něco stalo, tak já s Nat tady pro tebe bude vždycky."

Trochu jsem se pousmála a otřela jsem si slzy.

„To ti slibujeme." dodala Nat.

Byla jsem za ty dva neskutečně vděčná, od malička tu jsou pro mě.

Když škola skončila, vydala jsem se zase zpátky do nemocnice. Těšila jsem se, jak mámě povykládám o tom, jaký jsem měla den a jak úžasné kamarády mám.
Cestou za mámou jsem si v automatu koupila ještě malou minerálku, protože už jsem po celém dni žíznivěla. Jak jsem totiž ráno pospíchala, zapomněla jsem si napustit vodu. Když jsem nadšeně otevřela dveře do jejího pokoje, její postel byla prázdná. Nikde nikdo. Bylo tam prázdno. Věděla jsem, co to znamená. Prudce jsem se otočila a vrazila do pana doktora. Položil mi ruku na rameno a sundal si brýle.

„Kde...kde je máma?" začala jsem rychle.

„Vanesso, pojď se prosím posadit."
Šli jsme si sednout na postel a já už v ten moment brečela.

„Zlatíčko, je mi to líto, ale tvoje maminka už to bohužel nevydržela. Její slinivka nebyla dost silná a boj na sále nevyhrála. Je mi to moc líto. Nechala nám tady kontakt na tvojí babičku, už je na cestě. Opravdu mě to moc mrzí, ale dělali jsme vše, co bylo v našich silách."

Seděla jsem vedle něho, jako kdybych zkameněla. Z očí mi proudem tekly slzy a já nebyla schopná slova. Jak je tohle možné? Přece mi slíbila, že na mě počká. A jaká babička? Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Byla jsem úplně mimo. Nechtěla jsem, aby to byla pravda. Ale co jsem mohla dělat, čas vrátit nešel.