Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 1

Tak to všechno začalo. Jako malá holka jsem vyrůstala se svými rodiči v jednom městečku na okraji země. Měla jsem jednu panenku, jedny růžové šatičky a jednu plastovou poškrábanou korunku. Žili jsme v jednom malém bytečku v chudší části města.

Můj táta byl ten nejúžasnější člověk na světě. Dával správný příklad toho, jak se má muž chovat ke slečně. Pracoval v jedné firmě, kde se vyráběly pneumatiky. Většinou se vracel domů, když už jsem spala. V celém týdnu byl vždycky jeden den, kdy měl volno. Obvykle to byla středa nebo čtvrtek. Ten jeden den jsem trávila vždycky celý s ním. Odjakživa to byl můj hrdina. Vždy když jsme byli spolu, hráli jsme si na princeznu a prince. Dávali jsme si spolu čaj a dělali, že jezdíme na koni a další různé věci. Když bylo léto, chodívali jsme si hrát do parku. A pokaždé když měl táta nějaké peníze navíc, koupili jsme si zmrzlinu, nejlepší ve městě.

Co se mojí mámy týče, je to nejtvrději pracující člověk, který kdy žil. Pracovala jako uklízečka. Moje máma pro mě už odjakživa dělala všechno, co bylo v jejich silách. Každé ráno mě probouzela a dělala mi nějakou lehkou snídani. Poté mě odvedla do školky a šla do práce. Pamatuji si, že téměř vždy jsem ve školce zůstávala jako poslední, protože máma obvykle končila v práci až k večeru. Večeři jsem často nemívala, protože jsme nemohli utrácet za zbytečné jídlo, na večer se stejně nemá moc jíst. Máma mi vždy před spaním čítávala pohádky z mojí nejoblíbenější dětské knížky. Když pohádka skončila, dala mi pusu na čelo a já se pomalu nechala unést tmou.

Takhle to šlo každý den. Teda kromě těch dnů, kdy byl táta doma, to mě vždycky budil on.

Jako malá jsem strašně ráda kreslila obrázky. Nejčastěji jsem kreslila naši rodinku nebo mě jako princeznu v obrovském zámku a s královským ořem. V mých dětských očích bylo všechno naprosto dokonalé. Prostě bez chybičky. Bylo to „ťip ťop" jak by řekl táta.

Jedno úterý jsem šla spát s největším možným úsměvem, protože další den měla být středa a měla jsem zůstat doma s tátou. Ale ve středu jsem se vzbudila sama. Nepřišel mě vzbudit ani táta a ani máma. Jako malou mě to docela vyděsilo. Vzala jsem do ruky svoji panenku, na hlavu jsem si dala korunku a vyšla jsem z pokoje. V obýváku jsem našla mámu. Seděla na židli a byla ke mně otočená zády.

„Mami?" zeptala jsem se „Kde je táta?"

Máma rychle otřela slzy, stoupla si a otočila se ke mně čelem.

„Pojď sem, princezno." řekla a naznačila mi, ať ji jdu obejmout.
„Ty si plakala, maminko?" zeptala jsem se a netrpělivě jsem čekala na odpověď.

Toto byl den, kdy jsem ztratila svého hrdinu. Když šel večer táta z práce, srazil ho na přechodu nějaký pán autem a od nehody odjel. Táta to nepřežil. Maminka mi říkala, že v nemocnici bojoval jako lev, ale že to nakonec nezvládl.

Od té doby jsem kreslila obrázky jenom se mnou a s mámou. Na tátu mi zbyly jen vzpomínky. Na tento den nevzpomínám ráda, ale je to součást mého života. Nikdo už to zpátky vzít nemůže. Pamatuji si, jak neskutečně těžké tehdy bylo se s tím vším srovnat. Trvalo to dlouho, ale dnes můžu vidět, že při vzpomínkách na svého tátu se jenom usmívám. Vzpomínám na ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili a na to všechno, co mě naučil.

Samozřejmě že mi pořád strašně chybí, a že bych byla nejradši, aby tu byl se mnou a mohl mě zítra odvést k oltáři, ale jsem vděčná i za tu malou chvíli, co stál po mém boku a ochraňoval mě. Dneska už vím, že mi toho předal víc, než jsem si vůbec uvědomovala. Vím, že se na mě ze shora dívá a vím, že je na mě nakonec pyšný.

A to bylo moje dětství. Jako malé dítě jsem si prošla strašnou bolestí. Tátova smrt mi do srdce vyryla obrovskou díru. Prvních několik týdnů jsem odmítala vstát z postele, když tam nebyl táta. Dlouho jsem s úsměvem neusnula. Několik dní jsem ani nešla do školky. Celé dny jsem ležela v posteli se svou panenkou a dětskou knížkou oblečená do růžových šatů. Tak to šlo měsíce, den za dnem.