Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 5

Zeptala jsem se toho doktora, jestli můžu mámu ještě vidět. Postavil se přede mě a sklonil se, chytil mě za rameno a začal svůj monolog: „Drahá Vanesso, vím, že to pro tebe musí být hodně těžké, ale věř mi, že když tomu dáš čas, všechno se zase zlepší a všechno zase chytí ten normální směr. Uvidíš, že za rok, za dva, už nebudeš taková smutná. Vyrosteš, vyspěješ a budeš silná a sebevědomá žena. Uvidíš, věř mi."

„Jo a můžu teda vidět mámu?" přerušila jsem ho.

„Ano, ano jistě, pojď se mnou." odpověděl podrážděně, napřímil se a šel ke dveřím.

Zavedl mě do odlehlého pokoje. Byla tam jenom jedna postel a na ní máma. Měla na sobě pořád to nemocniční pyžamo a přístroje kolem ní byly vypnuté. Sedla jsem si na židličku vedle postele. Chytla jsem jí za ruku, byla ledová.

„Mami? Nedodržela si svůj slib. Nechala si mě tady s nějakou babičkou, o které si mi nikdy neřekla. Vím, že mě nebude mít ráda. A co já tady mám sama dělat? Pověz. Mami? Pozdravuj tátu."

Lehla jsem si k ní do postele a jednou rukou ji objala. Zavřela jsem oči a představovala si, že je zase všechno v pořádku.

Najednou do lehce osvětlené místnosti vešla žena. Nebylo jí vidět do obličeje. Pomalu se přibližovala. A pak promluvila: „Vanesso? Nemusíš se bát" přistupovala blíž. „Můj bože, jsi celý Richard."

Když vyslovila jméno mého otce, věděla jsem, že je to ta moje záhadná babička. Sedla jsem si na kraj postele.

„Babi?"

„Ano zlatíčko, neboj, všechno bude dobré."

Řekla mi, že teď budu bydlet s ní. Že bohužel jiné prarodiče, než ji, nemám. Já nevím, působila na mě mile. Rozloučila jsem se s mámou a spolu s babičkou odešla z pokoje.

Když jsme vešly na plně osvětlenou chodbu, uviděla jsem její drahé oblečení a bohaté šperky. Moje babička byla bohatá a my s mámou a s tátou jsme se mezitím užírali v chudobě. Už mi tak milá nepřišla. Když jsme byly před nemocnicí, zamířila jsem k autobusové zastávce.

„Prosím tě, kam to jdeš, mladá dámo." zeptala se s úsměvem.

„No na autobus, kam bych šla."

„Ale co tě nemá, u mě se nejezdí autobusem."

Náhle před námi zastavilo nádherné, drahé a moderní auto. Zírala jsem, z místa řidiče vystoupil pán a otevřel babičce dveře na zadní sedadlo. Posunula se a já si sedla vedle ní. Dveře se za mnou zase zavřely. Nemohla jsem skrýt svůj údiv nad tím, jak tohle auto bylo vybavené a krásné i pohodlné.

„Na co tak koukáš, sluníčko?" zeptala se mě babička mile.

„Já...ještě jsem v takovém autě nebyla. Je opravdu krásné."

Teď se na mě babička podívala trochu opovrženě, jako bych jí nesahala ani po paty z toho sociálního hlediska.

„Nuž, nevadí, máš spoustu času to všechno dohonit. Chování, oblékání i vzdělání."

„Babičko, ale já přeci chodím do školy."

Tento rozhovor se mi přestával líbit. Vůbec se mi nezamlouvalo. Bylo mi 14, ale nebyla jsem hloupá. Věděla jsem, že na mojí skvělé babičce není tak úplně všechno v pořádku.

„Myslíš tu veřejnou školu? Ehm... Vanesso, neber si to zle, moje vnučka prostě nebude chodit na veřejnou školu. Zítra tam jdeš naposledy a od pondělí budeš mít domácí školu. Máš zaplaceného toho nejlepšího učitele v zemi. Uvidíš, bude se ti líbit."

Zase jsem byla úplně zmatená. Přece mi nemůže po čtrnácti letech vlézt do života a celý ho měnit.

„Babi, ale já na té škole mám kamarády."

„Vanesso, já jsem za tebe teď zodpovědná a já říkám, že se budeš učit doma. Ty chudé kamarády z ubohé veřejné školy nepotřebuješ. Chci pro tebe jenom to nejlepší, věř mi."

Po tomhle jsem už nic neřekla. Co jí mám na něco takového říct.
Byla jsem příliš rozladěná, smutná a emočně nestabilní, že jsem se nezmohla na nijaký odpor.

Zastavili jsme před naším domem. Babička m řekla, ať si vystoupím, že se přeci potřebuji sbalit. Vystoupaly jsme obě schody a zastavily se před naším bytem. Pomalu jsem se slzami v očích otevřela vstupní dveře. Když se babička podívala dovnitř, ohrnula spodní ret a popohnala mě dovnitř. Sama dovnitř nešla, nejspíš se štítila chudšího způsobu života. Tehdy jsem toho moc neměla. Všechno svoje oblečení a další svoje věci se vešli do dvou trochu větších tašek. Sbalila jsem i máminy věci, které měla nejraději a vzala si je s sebou.

„Babičko? A co bude s tímhle bytem?" zeptala jsem se. Prožila jsem tady celý svůj život, nevím, jak budu zvládat takovou velkou změnu. Bez mámy. S neznámým člověkem.

„Podle závěti tvojí matky tento byt zdědíš ty, ale tím že ještě nejsi plnoletá, spadá prozatím do mého vlastnictví. Říkala jsem si, že bychom ho mohli těch pár let pronajímat a výdělek by šel na tvůj účet. Co ty na to?"

Co já na to? Určitě by byla paráda získat takový balík peněz, na druhou stranu si nedokážu představit, že by tady bydlel někdo jiný. Ale tak co mám dělat, stejně by si odpověděla za mě. Tak jsem se na ni jenom lehce pousmála.

„Jsem ráda, že souhlasíš. Tak co, už máš všechno? Můžeme už vypadnout?"

Rozloučila jsem se se svým starým života a naposled zavřela ty staré dveře. Všechny moje věci hodil řidič do kufru a začala dlouhá cesta.

Babička po cestě povídala o sobě. Že má dům s bazénem na druhé straně města, že má tři psy a tak dále. Byla to strašně záživná cesta. Nedostala jsem se ke slovu. Za to zázračná Isabella Collinsová svá bohatá ústa ani na moment nezavřela. Ani jsem ji nevnímala. Byla jsem mimo. Ani jsem na nic nemyslela. V hlavě i před očima jsem měla úplně prázdno.