Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 27

Seděla jsem netrpělivě na chodbě. Rukama jsem si opírala hlavu a v očích jsem měla slzy. Kdyby tohle Rob přežil, byl by to zázrak. Byla jsem odsouzená žít zbytek života s tím, že se kvůli mně zabil můj vlastní manžel.

Zaslechla jsem dva páry klepotajících být, která se ke mně přibližovali. Babička i Nat už dorazily. Babička si sedla vedle mě, objala mě a snažila se mě uklidnit. Pořád mi opakovala, že všechno bude v pořádku. Nat si dřepla přede mě a chytla mě za ruce.

„Vanesso, všechno bude v pořádku. Jak jsem ti řekla před lety, ať se stane cokoliv, mě budeš mít vždycky. Pamatuj."

Musela jsem ji obejmout.

Chvilku jsme tam ještě jen tak seděly a čekaly. Když to bylo dvě hodiny, babička navrhla, ať se jdeme trochu projít.

Když jsme se tak procházely, potkaly jsme vrchní sestru.

„Promiňte, nevíte, jak to vypadá na sále? Měl by operovat doktor Johnson."

„Pardon a vy jste?"

Mělo mě hned napadnout, že takové věci se asi nesmí říkat každému, kdo jde okolo.

„Ano, jistě, jsem paní Draková, na sále jim leží můj muž."

„Ehm...jistě, no jediné co vím, že tam měli nějaké komplikace, jak to vypadá teď nevím, ale když tady chvíli počkáte, tak vám to zjistím."

„To byste byla hodná, moc děkuji."

Sestřička se pousmála, kývla a odešla.

S komplikacemi se počítalo. Myslela jsem, že jsem brala komplikace jako něco, co je nezbytné, ale teď když to řekla ta sestra, uvědomila jsem si, co to vlastně znamená. Rob je opravdu v ohrožení života.

Hned jak jsem uviděla přicházet vrchní sestru, šla jsem jí naproti.

„Tak co? Něco nového?"ptala jsem se netrpělivě.

„Nemůžou najít ten poslední střep, všechny ostatní vyndali v pohodě. Váš muž se zatím drží. Je pravda, že už slábne, ale nebojte, já myslím, že se rozhodl, že vás tady nenechá. Myslím, že bojuje statečně."

„Děkuji."

Otočila jsem se a šla zpět za Nat a babičkou.

„Bude to dobré." řekla Nat a objala mě.

„Co když fakt umře?"

„Takhle nesmíš uvažovat, Vanesso!" řekla rázně babička. Velmi rázně.

Pokračovaly jsme v procházce po nemocnici. Nakonec jsme zakotvily v nemocničním bufetu. Daly jsme si kafé a něco sladkého na nervy. Potřebovala jsem se trochu uklidnit.

Všechno bylo v pořádku, dokud se ve dveřích neobjevil doktor Johnson. Okamžitě jsem vstala. Zarazila mě dřív, než jsem stihla něco říct.

„Uklidněte se, Vanesso."

„Nenapínejte mě, pane doktore. Jak to dopadlo?"

Sáhla si do kapsy a vytáhl kulatou průsvitnou krabičku. Bylo v ním několik malých střípků.

„Podařilo se nám vytáhnout všechny střepy. Měla byste zase začít věřit na zázraky. Váš muž bude v pořádku."

Skočilajsem mu kolem krku. Byla jsem radostí bez sebe. Slyšela jsem ten kámen, co mi spadlze srdce. Už jsem ani nedoufala, že by se to mohl povést. Nepřestávala jsem mu děkovat.Otočila jsem se k němu zády a s radostí začala stiskat Nat s babičkou.Měly pravdu. Všechno dobře dopadlo.

„Kdy bych ho tak mohla vidět, pane doktore?"

„Dnes už určitě ne, potřebuje klid. Musí zase nabrat síly. Já Vám zavolám, až se probudí a bude mít dostatek energie na návštěvy, dobře?"

„Ano, jistě. Taky si potřebuji odpočinout."

Nadiktovala jsem mu telefonní číslo k nám domů a potom pro jistotu i moje osobní. Teď už jsme mohly nemocnici s klidným srdcem opustit.

Nat se mnou zůstala celou tu dobu a jela se mnou i domů. Opravdu nevím, co bych si bez ní počala. Ve svém životě jsem nikdy moc pravých kamarádů neměla, v podstatě jen Nat. Je neuvěřitelné, že je mezi námi pořád tak silné pouto.

Když jsme dorazily domů, babička šla do svého, prý ještě musela něco nutně dodělat. Já s Nat jsme si sedly do obýváku.

„Tak, co by si chtěla dělat?" zeptala se mě.

„No, já nevím."

„Vanesso, máš tady toho málo? No tak, chladnější bazén venku nebo teplejší vevnitř, masáž, jízda na koni, televize, povídání, můžeme si zahrát nějakou hru nebo si nalít víno a prostě jednoduše jen jíst a pít. Stačí si vybrat."

Měla pravdu, na výběr toho bylo fakt bohatě. Spíš byl větší si problém si něco z toho vybrat.

„Myslím, že ta masáž z ní fajn, co říkáš?"

„Souhlasím, zkusím najít někoho z personálu, aby sehnal takové ty lidi z wellness."

Jen jsem kývla a Nat už byla na nohou. Masáž byla dobrý nápad, potřebovala jsem se trochu uvolnit a hlavně si odpočinout. 

Sešly jsme do suterénu, kde byly takové menší soukromé lázně. Za tu dobu, co v tom domě bydlím, jsem tam opravdu byla jen párkrát. Většinou když jsem byla unavená nebo opravdu znuděná. Tohle bylo ale poprvé, co jsem pořádný relax opravdu potřebovala.

Převlékly jsme se do županů a během chvilky tam byl personál. Dvě milé slečny se nás ujaly. Vypadaly opravdu něžně, ale když jedna z nich zabořila ruce do mých zad, okamžitě jsem změnila názor. Ruce měla hebké, ale sílu také měla. Věděla přesně, kde zatlačit a kde ubrat. Byl to úžasný pocit, nechat se hýčkat a nemuset nad ničím přemýšlet.

Když dámy skončily, cítila jsem se jak v ráji. Ležela jsem na břiše a nebyla schopná zdvihnout ani hlavu. Dokonce jsem začala litovat, že jsem tuhle část domu nenavštěvovala víc.

Nat vypadala stejně spokojeně jako já. Podívaly jsme se na sebe a bez sebemenšího důvodu jsme se začaly smát.

„Tak co? Líbilo?" zeptala se Nat. Bylo na ní vidět, že je ráda, že jsem se konečně zklidnila.

„Moc, musíme to co nejdřív zase zopakovat."

Nastaly dva týdny dennodenní rutiny. Každý den jsem chodila s Nat na procházku, koukaly jsme na film a většinu času strávily buď ve stáji s Emerald, nebo jinde v zahradě. Každý třetí den jsme si taky zašly na masáž. Užívaly jsme si klidu a já vyhlížela den, kdy si budu moc přijet pro Roberta. Moc jsem ho nenavštěvovala, doktor mi řekl, že se nesmí vůbec stresovat a že by měl co nejvíce spát a odpočívat. Nechtěla jsem, aby se mu nějak přitížilo, tak jsem tam byla opravdu jen málokrát.

Přes den, když jsem byla s Nat, bylo vše super. Měla jsem si s kým promluvit, měla jsem někoho, kdo by mě vyslechl bez zbytečných komentářů, a i mě dokázal rozveselit.

V noci to bylo horší. Nemohla jsem celé ty týdny moc dobře usnout. Nikdo vedle mě neležel, neměla jsem se ke komu přitulit, ani nikoho kdo by mi dal pusu na dobrou noc. Vždycky to na mě v ty chvilky dolehlo. Dávala jsem si za vinu, co se Robertovi stalo a že kdyby se něco pokazilo, dávno by nemusel být mezi námi. Uvědomila jsem si, že bych nepřežila, kdybych zůstala sama. Bylo to něco jako závislost. Závislost na láskyplných objetí. Závislost na romantických večerech. Závislost na vášnivých polibcích. Závislost na pocitu štěstí, pochopení a péče. Závislost na lásce. Otázkou ale bylo: Je to i závislost na Robertovi?