Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 23

Chvíli jsme tam vedle sebe ještě seděly a povídaly si o tom, jak to teď všechno bude. Babička mi slíbila, že se mnou ještě aspoň týden zůstane, aby si Roberta pořádně pohlídala.

Potom jsem šla do „relaxační" místnosti. Byl to takový pokoj, kam jsem chodila, když jsem si vůbec nevěděla rady se svým životem. Když jsem se do toho domu přestěhovala, trávila jsem tam hodně času. Teď jsem ten relax potřebovala znovu. Byla tam jen televize, obrovská postel snad přes celý pokoj a plně vybavený bar. Taky to byla jedna z mála místností, o které jsem Robertovi neřekla.

Udělala jsem si mojito a sedla se do rohu. Vypnula jsem telefon a dělala, že neexistuju. A bylo mi dobře. První mojito vystřídalo další. A tak to šlo několikrát v řadě, až už jsem přestala počítat a už nebyla schopná si drink ani namíchat. Byla jsem úplně mimo. A po několika dnech jsem byla zase šťastná. Žádné starosti, žádný chlap. Cítila jsem se stoprocentně uvolněná. Tak uvolněná, že jsem naráz usnula.

Když jsem se vzbudila a zapnula mobil, byl už druhý den. Prospala jsem několik hodin. Představila jsem si, jak strašně musí být Robert naštvaný. Radši jsem zamknula dveře, vzala si prášek a šla si zase lehnout.

Dívala jsem se do stropu a užívala si ticha. V tom ale začal někdo hlasitě bušit na dveře.

„Vanesso! Jsi tam?!" Byl to Robert. Nechtěla jsem mu otevřít, bála jsem se.

„Otevři ty dveře. Vím, že tam jsi. Mám pro tebe překvapení." Jeho tón hlasu se zklidnil a můj strach pomalu ustupoval.

Přišla jsem ke dveřím a odemknula. Robert stál opodál a držel v ruce červené večerní šaty. Nebyly nějak přeplácané a působily skromně.

„Dnes jdeme na oběd. Za půl hodiny odcházíme."

„Cože? Oběd?"

„Ano, nebuď překvapená. Doufám, že máš pořádný hlad. Ta restaurace je luxusní."

„Půjdu se převléknout a za půl hodiny se potkáme v obýváku." Vzala jsem si šaty a vydala se do pokoje. Vůbec jsem nechápala, proč se najednou chová tak mile. Mrzí ho, jak se zachoval? Hraje nějakou hru? Hlavou se mi prohánělo několik takových otázek. Ať jsem se ale snažila jakkoliv, nebyla jsem schopná na ně nalézt odpověď.

Byla jsem připravená. Sešla jsem ze schodů, kde na mě čekal Rob. Byla jsem strašně nervózní. Nevěděla jsem, co od něho můžu čekat. Nechtěla jsem ale dělat problémy, a tak jsem ho poslechla. Nasedla jsem s ním do auta a řidič nás zavezl do centra. Celou cestu jsme byli potichu. Já nechtěla nic říct, abych neřekla něco špatného a on se na mě ani nepodíval.

U jídla už jsme mluvili. Ne moc, ale mluvili. Působil strašně příjemně. Tak jako na začátku. Dokonce mě i rozesmál. A když jsme se po obědě procházeli po městě, tak se mi i omluvil. Nebyla jsem moc zvyklá, že se muži omlouvají, tak mě to mile překvapilo. Stál naproti mně tak blízko, že by se mezi nás ani brouček nevešel. Díval se mi do očí. Měla jsem pocit, že mě vidí skrz naskrz. To byl ten pohled, do kterého jsem se zamilovala. 

Nechápala jsem, co se to v něm probudilo, ale byla jsem za to ráda. Možná o mě měl strach, když jsem se schovávala. Možná mu babička nebo Andrea promluvily do duše. Bylo hodně takových možná, nevěděla jsem ale, které z nic bylo nejpravděpodobnější. Robert byl vždycky ten typ, který si do ničeho nenechal mluvit a vždy měl svůj vlastní názor. Bylo mi proto záhadou, proč tak rychle změnil své chování vůči mně.

Domů jsme došli pěšky. Už začínalo být šero a pofukoval slabý větřík.

Uvnitř bylo teplo, tak jsem se mohla konečně převléct do něčeho pohodlnějšího. Dala jsem si Robertovo černé triko a velmi krátké teplákové kraťásky.

Sedli jsme si na postel a pustili si na notebooku nějakou tu romantiku. Asi po půl hodině, co mě notebook hřál do stehen, jsem si i ty kraťasy musela sundat.

Jak jsme se tak dívali, ucítila jsem Robertův hřejivý dotek na levém stehnu. Hodně, hodně vysoko. Chvilku mě tam jenom lehce hladil, pak zavřel notebook, odložil ho na noční stolek a začal mě líbat. Všechny jeho pohyby byly přirozené a nenucené a já se nechala unášet slastí.

Už nějakou dobu jsem se s ním necítila tak dobře, jak v tu chvíli. Byla jsem jeho a on byl jenom můj. Všechno bylo v pořádku, všechno bylo krásné.

Trvalo to poměrně dlouho a já si užívala každou vteřinu. Je pravda, že v posteli byl Robert vždy velmi sebevědomý. A právě to ho činilo neodolatelným. Byla jsem v sedmém nebi.

Po tom skvělém výkonu jsme tak leželi v objetí, úplně nazí, zakryti peřinou. Já se dívala na něj, on se díval do stropu a usmíval se.

„No teda," začal, „To bylo teda něco, Andreo."

„Andreo?"