Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOPA 9

Ráno jsem se probudila sama. Clarissa mě ten den nebudila proto, že byla sobota, víkend, takže jsem neměla žádné povinnosti, úkoly ani hodiny všeho možného. Rozevřela jsem závěsy. Město bylo už dávno vzhůru, slunce svítilo a hřálo, jak jen to šlo. Odkráčela jsem do koupelny, umyla si oči, abych i něco viděla a rozhodla se, že si dám krátkou ranní sprchu.

Hned potom jsem si vzpomněla na to, co jsem minulý den nedokončila. Sedla jsem si na postel, podala si mobil ze stolku a opřela se o zeď. Najela jsem okamžitě na Facebook a vyhledala si profil Chrise a Nat. Hned jak jsem je našla, přidala jsem si je do přátel. Chvíli jsem čekala, ale nic se nestalo. A tak jsem si udělala historicky první fotku. Překvapilo mě, jak ostré fotky ten mobil dokázal dělat. Začala jsem fotit všechno, co jsem měla kolem sebe. Můj pokoj, koupelnu i výhled z okna.
Na Facebooku se pořád nic nedělo, tak jsem si šla dát něco malého na snídani. Cestou do jídelny jsem vyfotila úplně všechno. A po snídani taky. Obešla jsem celý dům i zahradu. Nakonec jsem skončila u Diamond, zrovna pobíhala ve výběhu. Udělala jsem jí několik hezkých fotek. Byla jsem s nimi víc než spokojená.

Když jsem se podívala do vedlejší ohrady, uviděla jsem nějakou paní, jak jezdí na koni. Chvíli jsem ji sledovala. Skákala i přes takové ty překážky, úplně jako profesionál. Když z koně seskočila, vydala se za mnou. Jak se blížila, tak jsem ji poznala. Byla to babička. Kolik jí tehdy bylo? No nevím, ale jezdila jako nějaká mladá ženská. Jak za mnou i s koněm přišla, tak se usmívala, plná energie.

„Dobré ráno, sluníčko. Doufám, že si se vyspala do růžova." začala babička okamžitě.

„Ahoj babi, spalo se mi krásně. Máš nádherného koně. Jak dlouho jezdíš?"

„Tohle je Strong Wind, je to můj miláček, skáčeme spolu už několik let. Jezdit mě učila moje maminka už od dětství. Těžko bych počítala, kolik to je let."

Chvíli jsme si povídali a potom jsem ji poprosila, aby mě vyfotila z Diamond a potom i s Strong Windem. Myslela jsem si, že byla i rozená fotografka. Její fotky byly mnohem hezčí než moje, tak jsem focení začala trénovat. Když jsem šla zpátky do domu, zkusila jsem fotit věci z jiných úhlů. Klidně jsem u jednoho keře stála deset minut, abych dostala pěknou fotku.
Sedla jsem si do obýváku a zapnula televizi. Projela jsem všechny kanály, ale nic mě nezaujalo. Nakonec jsem nechala běžet hudební kanál, abych měla hudbu aspoň jako kulisu. Začala jsem se zase věnovat mobilu. Fotku mě a Diamond jsem si hned dala na pozadí. A potom jsem si začala zařizovat Facebook. Na profilovou fotku jsem se dala obrázek zase dvojice já a Diamond a na úvodní fotku, něco z toho, co jsem ten den vyfotila, nevím úplně, co to bylo. Pak jsem mobil položila vedle sebe.

Trochu jsem zesílila muziku a dívala se na videoklipy. Najednou mi nějak zacinkal mobil. Chris Kingsley přijal vaši žádost o přátelství. Vzápětí mi od něho došla zpráva, jestli to jsem opravdu já. Ptala jsem se ho, kdy mě dojde navštívit, že už se na něho těším. Na tu zprávu hodně dlouho neodepsal. Nakonec napsal, že tady byl, ale že mu bylo řečeno, že nejsem doma. Asi jsem zrovna byla na těch nákupech. Chtěla jsem se s ním domluvit, že bychom zašli ven nebo aby došel sem, když jsem byla doma, ale najednou napsal, že teď nemůže. Když jsem se ho zeptala, co dělá, odpověděl, že je venku s Nat. Moje reakce byla okamžitá, rychlá a bez přemýšlení. „Tak přijďte oba. Ráda vás uvidím!" Přečteno. Bez jakékoliv odpovědi.

Hned jak mě to přestalo bavit, šla jsem do svého pokoje. Sedla jsem si za stůl a zapnula notebook. Vůbec jsem nevěděla, k čemu mi ta věc bude, ale tak nemohla jsem to babičce jenom tak vrátit.

Blížil se čas oběda. Moc jsem nevěděla, jak to tam chodí. Jestli si můžu dát oběd, kdy chci nebo jestli je k tomu nějaký plán. Nicméně v 12:00 jsem došla do jídelny. Podala jsem si ze středu stolu džbán s vodou a trochu si nalila do sklenice. Chvíli jsem čekala, jestli se něco stane, ale znáte mě, po pár minutách mě to přestalo bavit. Zaťukala jsem na dveře od kuchyně a vstoupila dovnitř. Uslyšela jsem potichu hrát nějakou melodii, znělo to trochu jako opera. Naproti mně u plotny vařila roztančená žena.

„Dobrý den?“ ozvala jsem se.
Kuchařka se otočila, pak svoji pozornost opět věnovala plotně. Podala si talíř a naservírovala na něj jenu porci. Vzala talíř a vydala se ke mně.

„Tady máš.“ řekla a vrazila mi talíř do ruky.

„Děkuji…“ řekla jsem. „chtěla jsem se ale jenom zeptat, jak to tady chodí s obědy. Je nějaký určitý čas nebo tak něco?“

Ta ženská se na mě nepříjemně podívala a spustila: „Copak ti to tvoje nejhodnější babička neřekla? Já tady nejsem od toho, abych s ostatníma hrála nějaké divadélko. Jestli chceš vědět, jak to tady chodí, zeptej se jí. Teď už běž jíst.“

„Ano, madam.“ řekla jsem vystrašeně, otočila se na patě a šla si sednout do jídelny. Docela jsem ztratila chuť k jídlu. Co tím ta kuchařka myslela? Jaké divadélko? Cítila jsem, že je tady taková zvláštní atmosféra, ale nemohla jsem přijít na to, co je špatně.