Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 36

Začala jsem trochu přemýšlet. Už taky bylo načase, věk jsem na to měla. Opravdu jsem se chovala jako dítě. Měla jsem strašnou potřebu s někým být a vůbec jsem nevěděla proč. Možná to bylo tou nehezkou zkušeností s Robertem. Možná se teď budu lepit na všechny hodné kluky, protože si budu podvědomě vynahrazovat zkažené manželství.

„Hele, já vlastně ani nevím, mám ve svých pocitech teď strašný zmatek." odpověděla jsem jí po chvíli hrobového ticha.

„Drahoušku, máš toho moc. Nechceš si zajít na něco sladkého? Trochu obalit nervy."

To byla nabídka, která se prostě neodmítá.

Vzala jsem si kabelku a vydaly jsme se do města. Nemohly jsme se rozhodnout, do které cukrárny si zajdeme, tak jsme hodně dlouho chodily po centru. Nakonec jsme objevily jakousi novou cukrárnu, kterou otevřeli minulý týden. Sedly jsme si po levé straně od vchodu a čekaly na obsluhu. Za pět minut přišel číšník. Pohledný, vysoký, modrooký, na visačce měl napsáno Richard.

„Dobrý den, dámy. Prosím, vaše jídelní a nápojové lístky." Hlas měl příjemně hluboký.

„Vanesso, tady toho mají strašně moc, vůbec nevím, co si vybrat."

Všeho tam bylo opravdu požehnaně. Zákusky, dorty, zmrzlinové poháry, chlebíčky, smoothie, limonády, kafe a mnoho dalšího. Bylo toho opravdu neskutečně. Dlouho, opravdu dlouho, jsem listovala lístek, než jsem si vybrala.

„Tak máte vybráno?" zeptal se Richard.

„Já bych si dala, prosím, Latté s karamelovým sirupem a k tomu ten limetkový cheesecake."

Richard kývl a zapsal si mou objednávku na papírek. Pak si objednala Nat.

„Na co tak hledíš?" Nachytala mě, jak si Richarda důkladně prohlížím.

„Nehledím." odvětila jsem.

„Hledíš."

„No dobrá, tak hledím a co má být?"

„Nic, já jen myslela, že máš teď spadeno na Matta."

Musím se přiznat, že při pohledu na Richarda, jsem na nějakého Matta úplně zapomněla. Byla jsem fakt strašná v tomhle ohledu. 

„No, možná by se našlo místečko i pro nějakého dalšího chlapa."

Nat se na mě podívala jako na vola. Nedivím se. Když nad tím takhle přemýšlím, bylo tohle chování ode mě strašně sobecké.

„Měla bys sis dávat pozor, aby ses do toho nezamotala úplně. Neříkám ti, co máš a co nemáš dělat, jen buď opatrná, dobře? Víš, jak to dopadlo minule, když si někomu hned skočila do postele."

Ano, měla pravdu. Ne, neposlouchala jsem ji. Měla jsem hodně svoji hlavu. Vždycky jsem si vyslechla její názor, ale většinou jsem se nakonec řídila podle sebe. Stejně jako teď.

Když jsme šly zaplatit k pokladně, dala jsem se s Richardem do řeči. Jeho úsměv byl naprosto neodolatelný. Když se mi zahleděl do očí, bylo to, jako by nade mnou převzala kontrolu vášeň. Chtěla jsem ho. Ne na výlety, romantické procházky nebo vyjížďky na koni, ale do postele. Tak strašně jsem se chtěla cítit, že k někomu patřím, že mi je souzeno s někým být. Cítila jsem se strašně osamělá. Hlavně večer. Neměla jsem si ke komu sednout, lehnout, přitulit se.

Čekala jsem, že mě třeba někam pozve nebo tak něco, ale nic. Rozloučila jsem se a vydala se s Nat na odchod. Když jsme procházely dveřmi, ucítila jsem, jak mi někdo sáhla na rameno.

„Počkej," byl to Richard, „Chtěl jsem se ještě na něco zeptat."

„Ano? Poslouchám?"

„Napadlo mě, že bychom mohli někdy zajít na skleničku nebo na kafe, podle toho co máš ráda. Co myslíš? Šla bys?"

No konečně. Fakt jsem mu chtěl říct, že jsem na točekala celou dobu, co jsme si povídali, ale nakonec jsem řekla jen: „Ráda."

„Skvěle, dáš mi instagram? Nebo telefon? Ať ti můžu napsat, abychom se domluvili."

„Nadiktuju ti číslo."

Ze zadní kapsy kalhot vytáhl telefon. „Můžeš."

To byl signál pro mě, abych mu začala odříkávat svoje telefonní číslo.

„A jen teda jestli můžu, takový detail," Už jsem se chtěla otočit a odejít, když ještě začal něco říkat. „Jak se vlastně, prosím tě, jmenuješ?" Trochu jsme se u toho zasmáli, protože nám vlastně nedošlo, že jsem se mu za celou tu dobu nepředstavila. „Vanessa, jmenuji se Vanessa."

„Wow, to je krásné jméno. Vanessa. Tak já ti napíšu, jak tu skončím a nějak se dohodneme, co a jak, může být?"

Mé jméno znělo opravdu krásně, když ho vyslovoval. Nevěděla jsem, jestli jsem si nikdy neuvědomila, jak hezké mám jméno nebo jestli to bylo tím, jak to říkal. Nejspíš to bylo tím, že to říkal zrovna on, tím jeho hlubším hlasem, tím dokonalým hlasem, který bych mohla poslouchat v jednom kuse.

Když jsme vyšly před kavárnu, cítila jsem Natin pohled. Věděla jsem, že kdybych se na ni podívala, dokázala by mě tím upřeným pohledem doslova probodnout.

„Půjdeme ke mně nebo už máš nějaké plány?" zeptala jsem se, abych prolomila panující ticho.

„Já chtěla ještě pomoct mamce s něčím na zahradě, tak bych šla už domů. Nevadí?"

Trochu jsem měla pocit, že se na mě zlobí nebo něco takového, a že se mnou prostě už dneska nechce být, protože mě má momentálně plné zuby. Ale co jsem mohla, přemlouvat jsem ji přece nemohla.

„Samozřejmě, že nevadí, pozdravuj mámu. Napíšeme si zítra?"

„Jasně, však si píšeme stejně každý den."

Usmály jsme se na sebe a rozloučily se.

Zavolala jsem Mattovi, který byl pořád mým řidičem, protože se za něj ještě nenašla náhrada, aby pro mě dojel. Sedla jsem si na lavičku pod strom a čekala.

Když jsem viděla přijíždět auto, stoupla jsem si a přešla blíž na kraj chodníku. Matt zastavil a já si sedla za ním dopředu.

„Ahoj, brouku, jak bylo?" zeptal se a přejel mi rukou po stehnu. V tu chvíli jsem si uvědomila, co vlastně dělám. Věděla jsem, že uhánět dva kluky najednou, není správná věc. V hlavě se mi promítly všechny možné scénáře, co by se mohla stát, kdyby se Matt dozvěděl o Richardovi, nebo Richard o Mattovi. Bylo by z toho pěkné divadlo. Když jsem se ale Mattovi podívala do tváře, nemohla jsem ho jen tak poslat pryč. Jak jsem si mohla jen tak vybrat mezi dvěma dokonalými kluky?

„Úžasně. Ten podnik je naprosto geniální. Skvělá nabídka, skvělý personál, skvělé prostředí, a i ceny byly víceméně přijatelné."

„To rád slyším. Bychom si tam někdy mohli zajít spolu, co myslíš? Mohla by to být fajn."

„Ne!" vyjekla jsem při myšlence, že by se Matt s Richardem měli potkat.

„Klid, byl to jen návrh. Sice nechápu, co je na tom špatně, ale jestli se necítíš komfortně se mnou někam chodit, nemusíme. Vystačíme si sami doma."

Snažila jsem se si v hlavě promyslet nějakou dobrou výmluvy, proč bych s ním nerada chodila na veřejnost nebo aspoň tady do té kavárny.

„To není o tom, že bych s tebou nechtěla chodit ven, jen si nejsem jistá, že je tohle místo pro tebe. Ve městě je milion různých barů a restaurací, co by mi k tobě seděly mnohem víc."

Krátce se na mě podíval, jako by chtěla protestovat.

„Máš pravdu, já kavárničky stejně nemám nějak zvlášť v oblibě.

Vydechla jsem tak, že jsem se i lekla, jestli to nebylo moc slyšet. Jestli to takhle hladce půjde dál, bude všechno v nejlepším pořádku. Hlavně budu moct mít oba dva.