Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 22

Po obědě vysvitlo silné sluníčko, a tak jsme se s Nat rozhodly, že si lehneme k bazénu. Chtěly jsme si jít zaplavat, ale Nat si s sebou nevzala plavky. Nakonec jsme si řekly, že se aspoň budeme opalovat.

Nat byla vždycky v létě snědší než já, protože opravdu často chodila ven. Obvykle jen v nějaké velmi krátkém topu na ramínka. S její postavou si mohla dovolit se trochu odhalovat. Já v tomhle ohledu nikdy moc sebevědomá nebyla. Nikdy mi nebylo moc příjemné, když na mě zírali cizí lidé.

Byla jsem smutná a moje nálada se pohybovala kolem bodu mrazu. Nat mě chtěla rozveselit a to jakýmkoli způsobem. Ležely jsme na trávě ve spodním prádle a opékaly se na slunci jak nějaké buřty.

„Vstávej! Mám nápad." zvolala najednou Nat a byla na nohou rychlostí blesku.

Pomalu jsem se poskládala a zvedla se na nohy.

„Tak co, ty génie?"

Stoupla si na okraj bazénu a naznačila mi, ať jdu za ní. Stály jsme vedle sebe a já čekala, co z ní vyleze.

„Tak?" řekla jsem otráveně.

„Půjdeme si trochu zaplavat, co říkáš?"

„Vždyť nemáme plavky."

„No a." řekla a vzápětí mě shodila do vody.

Přinutilo mě to se zasmát. Skočila za mnou.Tahle holka vždycky věděla, jak mi zlepšit náladu.

Plácaly jsme s sebou v bazénu a na chvíli zase byly ty malé holky, které neměly vůbec žádné starosti. Byla to nádhera.

Ovšem, v poslední době nebyla zábava nic pro mě. Jak jsme se tak smály, přišel Robert. Sám, bez sestřičky.

„Co to zase děláš? Chováš se tak dětinsky. Vylez z té vody."

„Ty s ní takhle mluvit nebudeš!" ozvala se Nat.

„Myslíš?"

Nat vyběhla z bazénu a postavila se před mého manžela. Ukázala na něj prstem a spustila: „Ty nemáš vůbec žádné právo říkat jí, co má dělat."

„Je to moje manželka, budu si s ní dělat, co chci. Klidně ji i seřežu, uznám-li to za potřebné."

„Ty bastarde! Jestli se jí jen dotkneš, zavolám na tebe policii! Ty jeden..."

Ani to nestihla doříct a Robert jí dal takovou facku, že Nat spadla na zem. Ležela tam se slzami v očích a Robert se na ni jen seshora díval.

„Dávej si na mě pozor, holčičko. A ty, Vanesso, za mnou přijď do pokoje."

Jakmile se otočil a vydal se na odchod, vyskočila jsem z bazénu a rozeběhla jsem za Nat.

„Jsi v pořádku? Neublížil ti?"

„Jak s takovým člověkem můžeš být, drahoušku?"

„Zavolám někoho, třeba Clarissu, ať ti dojde pomoct. Já teď musím jít."

„Nechoď za ním, Vanesso. Ublíží ti."Chytla mě za ruku a snažila se mi zabránit, abych odešla.

„Musím..." řekla jsem a trhla jsem rukou.

Na terase jsem potkala George, tak jsem mu řekla, ať jde pomoct Nat, že jí není dobře.

Vyškrábala jsem se do schodů a zastavila se před zavřenými dveřmi mého pokoje. Dýchala jsem rychle a váhala, jestli tam mám vůbec chodit. Nakonec jsem se jednou zhluboka nadechla a zaklepala na dveře. Okamžitě se ozvalo: Jen pojď dál.

Otevřela jsem dveře a nejistě vstoupila do pokoje. Byl tam sám. Byla tam taková divná atmosféra, vůbec jsem nevěděla, co mám čekat.

„Neboj se, pojď blíž."

Došla jsem k němu, nohy se mi klepaly a srdce mi snad běželo maraton.

„Posaď se." řekl s naprosto klidným hlasem a poukázal na postel. Sedla jsem si.

„Tu tvoji kamarádku by sis měla krotit. Nechceme přece, aby měla nějaké trable. I když já mám rád, když holky občas trochu zlobí."

Žduchl mě do ramen a já zády dopadla na postel. Sedl si na mě a já se nemohla vůbec pohnout. Sundal si tričko a chytil mě za zápěstí.

„Chci, aby si vzdorovala. Chci se s tebou pohrát."

„Zbláznil ses?! Slez ze mě!"

„Správně, Vanesso. Jen se braň."

„Jsi šílený! Pusť mě!" Snažila jsem se uvolnit svoje ruce a nohama jsme ho kopala, jak jen to šlo. Začala jsem křičet. Moc mi to ale nepomohla, protože mi Rob okamžitě dal jednu ruku přes ústa.

„Ale no, zlatíčko, přece by si nekřičela." pošeptal mi do ucha. Kousla jsem ho do ruky, kterou mi překrýval pusu. Poznala jsem, že ho to zabolelo, protože tu ruku z mého obličeje zdělal a ve vzduchu s ní párkrát zamával.

„Ty děvko! Co si to dovoluješ?!" začal po mně křičet. Rozzuřil se a dal mi facku. Do očí se mi vervaly slzy. Ucítila jsem jeho silný stisk na svém hrdle. Nemohla jsem dýchat. Podařilo se mi uvolnit jednu ruku. Začala jsem ho mlátit. Snažila jsem se dostat z jeho sevření. Kyslík mi docházel stejně rychle jako moje síly.

Najednou se ale otevřely dveře a já zaslechla babiččin hlas. Robert mě okamžitě pustil a dělal jako by se nic nestalo. Pomalu jsem si sedla na okraj postele. Babička přišla blíž, všimla si mých slz, ale nedávala to nějak najevo. Jen řekla, že by se mnou potřebovala mluvit, a že mě počká u sebe v pokoji. Poté zase odešla a já si rychle stoupla.

„Kampak, Vanesso? Nemusíš tam být přeci hned." řekl a zase mě silně chytil za zápěstí.

„Nechci ji nechat čekat."

„Tak si pospěš. A pak se sem a mnou zase vrať."

Pustil mě a já co nejrychleji z místnosti odešla.

Zaklepala jsem na babiččiny dveře a po vyzvání vstoupila do pokoje. Vstala ze židle a šla mi naproti. Naznačila mi, abychom si spolu šly sednout na menší pohovku, která byla vzadu v místnosti.

„Vanesso, zlatíčko, rozhodla jsem se, že zase odjedu. Odvykla jsem si od toho místa a už mě ani nijak neláká tady pobývat."

Překvapilo mě to. Nechtěla jsem, aby odjela. Když jsem byla s ní, Robert si ke mně nic nedovolil.

„Všimla jsem si ale," pokračovala, „že máte s Robertem nějaké problémy. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že z něho máš strach. Děje se mezi vámi něco?"

„Je šílený."