Jmenuji se Vanessa, jsem závislá na lásce.

KAPITOLA 25

Nechtěla jsem o něho přijít. Pořád jsem v duši doufala, že tam uvnitř je pořád ten hodný kluk, co mě požádal o ruku. Byla jsem pevně rozhodnutá, že budu bojovat za to, co je moje, za svého manžela.

Lehce jsem ho pohladila po tváři a následně ho objala.

„Vybudujeme si náš vztah znovu. Pěkně od základů. Souhlasíš?" Dívala jsem se na něj bez přestávky. Po tom co jsem mu řekla, bylo vidět, že se trochu uklidnil.

„Děkuji, Vanesso, ani nevíš, jak moc si toho vážím."

Od té chvíle už jsem byla jen já a Robert. Nikdo jiný mezi nás nepatřil. Začala Robertova náprava. Kromě toho, že se o něj nebudu s někým dělit, jsem chtěla také zapracovat na jeho agresivitě.

Sedli jsme si na postel. Byli jsme tam tak vedle sebe, ani jsme nemluvili. Seděli jsme tak jak dvě ztracené existence. Trapné ticho houstlo a Robert se neustále díval do stejného, neurčitého místa.

„Ještě jsem docela unavená, nechceš si na chvíli lehnout?" zeptala jsem se a chytla ho za rameno. „Taky vypadáš nevyspale." dodala jsem.

„Ano, rád." odpověděl a bez jediného pohledu si lehl na svou půlku.

Teď už jsme byli dvě ležící ztracené existence. Přitulila jsem se k němu a donutila ho se na mě podívat. Pořád bylo zjevné jeho trápení.

„Lásko, nemrač se na mě. Zkus si užívat mou společnost." řekla jsem mu a do vlasů mu zaryla prsty. Vždycky měl rád, když jsem si hrála s jeho vlasy.

Po chvíli se trochu uvolnil, dokonce se i pousmál. Cítil se líp. Jak jsem ho tak hladila, usínal. Začala jsem mu zpívat ukolébavku, kterou mi vždy před spaním zpívávala maminka. Ani jsem ji nestihla dozpívat celou a usnul jako nemluvně. 

Ležel mi na hrudi a já byla neskutečně ráda, že je mezi námi všechno zase v pořádku. V hloubi duše mě sice pořád trápilo, co se stalo, ale bylo mi víc než jasné, že je vše na dobré cestě.

Najednou mě pevně stiskl. Dala jsem mu pusu do vlasů a zeptala se ho, co se děje. V očích měl slzy. Řekl, že měl hrozný sen, a že měl pocit, jako by už nikdy neměl být šťastný.

„Pojď sem. Posaď se." řekla jsem mu a napřímila se.

„Vanesso, já..."

„Nic neříkej," přerušila jsem ho, „Teď budu mluvit já. Ty budeš poslouchat."

Kývl hlavou a pozorně čekal, co ze mě vypadne.

„Roberte, zlatíčko, je mi jasné, že se cítíš hrozně. Dle tvého chování a výrazu soudím, že máš pocit, že už mě nezasloužíš. Já tě ale pořád miluji a udělám všechno pro to, abychom spolu byli opět šťastní. Budeme chodit na procházky, budeme jezdit na koních, budeme chodit na večeře a do kina a i nakupovat. Bude to nádherné. Když zavřu oči, vidím nás. Vidím, jak děláme všechno to, co jsem ti teď vyjmenovala. Teď to zkus ty. Zavři oči."

Robert zavřel oči. Chvilku se nic nedělo, pak se ale pousmál a do očí mu vtrhly slzy štěstí.

„Vanesso, ty jsi tak úžasný člověk. Děkuji ti."

Objal mě. Hladil mě po zádech a šlo cítit, že se usmívá.

„Miluji tě." pošeptal mi do ucha.

„Já tebe taky."

Chvilku jsme ještě seděli na posteli. Ani jsme si nevšimli, že už bude čas oběda. Tím, že byla babička ještě pořád doma, obědy vařily kuchařky.

Trochu jsme se upravila a seběhli do jídelny. Babička akorát jedla polévku. Když jsme tam vtrhli, trochu jí zaskočilo.

„Jak velká voda..." zvolala babička.

„Promiň, babi, dobrou chuť." omluvila jsem se zdvořile.

„Děkuji. Posaďte se a nalijte si polévku, dokud je ještě teplá."

Robert se usmál a odsunul mi židli. Když jsem si sedala, zase ji přisunul. Vzal mi talíř a začal mi nalévat polévku. Poté nalil i sobě, sedl si a popřál mi dobrou chuť. Když jsem se podívala před sebe, viděla jsem v babiččině výrazu podezíravost a překvapení zároveň. Nadzvedla jsem obočí a nadále se věnovala svému jídlu.

Když jsme všichni tři dojedli, babička cinkla na zvonek a kuchařky donesly hlavní jídlo. Než jsme se dali do jídla, zeptala se babička: „Tak, Roberte, vidím, že se dneska cítíš nějak lépe. Stalo se něco výjimečného?"

„Vskutku, paní Collinsová, konečně jsem si uvědomil, jak skvělou ženu mám po svém boku."

Chytil mě za ruku a překrásně se na mě usmál.

„No...už taky bylo načase." zamumlala babička, odkašlala si a začala jíst. Na Robertovi bylo vidět, že ho to trochu zamrzelo. Nic ale nenamítal, znovu mi popřál dobrou chuť a pustil se do jídla.

Babička dojedla jako první. Vstala a odešla směrem ke vnitřnímu bazénu. Mě to trvalo nejdéle, tak na mě Rob musel chvíli čekat.

„Nechceš se jít podívat na Emerald?" zeptala jsem se ho hned, jak jsem dojedla.

„To bych moc rád."

Stoupl si, podal mi ruku a vydali jsme se do stájí. Venku nebylo tak teplo, jako v minulých dnech, slunce ale přesto pořád docela hřálo.

Emerald pochodovala po boxu. Vypadala, jako kdyby se nudila. Otevřela jsem a šla za ní. Trochu jsem si s ní pohrála a pohladila ji. Chytla jsem Roberta za ruku a vtáhla ho do boxu.

„No tak, neboj se, pohlaď si ji."

„Vždyť já se nebojím." zalhal.

S viditelnými obavami natáhl ruku směrem ke hříběti. Chytla jsem ho za nataženou ruku a položila ji na Emeraldin krk. Jeho strach opadl. Uvolnil se a začal smát. Asi pět minut jsme tak ještě stáli a užívali si čas s Emerald.

„Vaness? Myslíš, že bych si mohl na nějakém koni zajezdit? Nebo...no zajezdit...spíš se na něm projít?" zeptal se.

„Samozřejmě, pojď, ukážu ti, jak koně osedlat."

Zavedla jsem ho k jednomu valachovi. Dala jsem mu do rukou všechno vybavení a krok po kroku mu říkala, co dělat. Docela mu to šlo. Nakonec nasadil uzdečku a vydali jsme se do ohrady.

Podala jsem mu stupínek, aby si mohl nasednout a zavedla ho doprostřed.

Říkala jsem mu, co přesně má dělat. Za chvíli mě tam ani nepotřeboval. Okolo šel někdo z personálu. Zavolala jsem ho a řekla mu, ať ho naučí klusat. Odešla jsem. Osedlala jsem si koně a šla za Robertem. I klusání mu šlo. Měl perfektní smysl pro rytmus a na jízdu na koni byl přirozený talent.

Jezdili jsme tam spolu. Zase jsme to byli my. Bylo to krásné. Když jsme skončili, šli jsme si odpočinout k bazénu. Sedli jsme se na okraj a nohy ponořili do vody. Opírala jsem se o něj a užívala si to.

„Ty hajzle! Drž se od ní dál!" Došla Nat.