Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

2. kapitola

„Proč jsi to udělala?" zeptal se.

„Chtělo se mi," pokrčila jsem rameny. „Víš, jaký je to pocit, někoho zabít?" zeptala jsem se.

Muž se zarazil, jakoby nad něčím přemýšlel, ale nakonec zavrtěl hlavou a podíval se mi zpříma do očí. U toho se usmál a hned se mu objevily dolíčky ve tvářích a oči se mu zatřpytily. Znala jsem ho už několik let, ale přesto jsem byla pořád překvapená, že má něco přes dvacet. Nikdy jsem mu nevěnovala pozornost, až na posledních několik měsíců.

„Jasně, že to nevíš," povzdychla jsem si.

„Tak mi to popiš," usmál se a zapsal si něco do notesu. Pozorovala jsem ho, jak se kření, když si propiskou čmáral na papír. Nebyl zrovna moc pečlivý kluk.

Když se na mě podíval a všiml si, že ho pozoruji, zvednul obočí a zavrtěl hlavou. Litoval jsem ho, musel poslouchat mé přiblblé kecy všechny ty roky. „Uklidňující pocit," řekla jsem nakonec. „Je to jako bych mohla udělat všechno na světě a přitom je toho tak málo," vysvětlila jsem.

„Navedl tě někdo, abys je zabila?" zeptal se se zájmem a já jsem hned na něj přimhouřila oči.

„Ne, proč by to někdo dělal?" podivila jsem se. „Všichni je měli rádi."

„Tak proč ty ne?" Prohrábl si své hnědé vlasy, ale přesto mu pár předních delších vlasů spadlo do obličeje.

„Vysvětlila jsem ti to," povzdychla jsem si a odtrhla pohled od jeho vlasů. „Byli na mě hnusní a nechtěli mě," zopakovala jsem.

„Dobře," odvrátil se ode mě a začal hrabat v šuplíku.

„Dobře?" uchechtla jsem se. „Jenom tohle?"

Ignoruje mojí otázku a tím mě ještě víc vytočil. Dál jsem ovšem seděla klidně na židli a nic na sobě nedala znát. „Proč se mě na tohle ptáš po tolika letech?" optala jsem se.

„Proč ses s tím nikdy nikomu nesvěřila?" odpověděl otázku.

Podívala jsem se na něj smutně. „Chtěla jsem na to zapomenout." Kdyby to jen šlo. „Ale nejde to."

Složil si své brýle na stůl a založil si ruce na hrudi. „Víš o tom, že ti to bez brýlí sluší víc," usmála jsem se. Jeho pohled mi, ale vyhnal úsměv ze rtů.

Přimhouřil na mě své oříškové oči a zavrtěl hlavou. „Teď nemluvíme o mně, ale o tobě," řekl varovným hlasem. „Co se s tebou děje, Melanie?" podivil se. „Byla si tak milá dívka, když jsme se potkaly poprvé," zvedl se a přešel k oknu. Pozorovala jsem ho, jak se dívá kamsi ven. V poslední době to dělal dost často. Připadalo mi to, jakoby se tak uklidňoval.

„Za to může to stáří?" plácla jsem první, co mě napadlo.

Odstrčila jsem se od stolu a vstala. Bylo na čase, abych šla. Zamířila jsem k oknu a postavila se vedle hnědovlasého kluka, díky kterému jsem přežívala posledních pár roků.

„Nikdy nevíš, co čas udělá s tebou," zašeptala jsem a sklonila pohled k mým dlaním. Pořád jsem na nich viděla krev. „Jenže," zamyslela jsem se a dotkla se jeho ramene. „Lidé se mění a tím myslím i ty," otočila jsem se a vydala se ke dveřím. „Myslím," sáhnula jsem po klice a otočila se na muže. Jeho oříškové oči mě pozorovaly a úšklebek zdobil jeho tvář. „Že se tady už nevidíme," pokračovala jsem a než jsem vyšla, zašeptala jsem: „Tohle je sbohem, Owene."