Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

20. kapitola

Jeho rty byly přitisknuté na mých a já pocítila teplo. Lehce jsem pootevřela rty a vzdychla. Pocítila jsem, jak se mu do tváře krade úsměvu. Musela jsem být rudá jako rajče. Usmívala jsem se mu do rtů a pak se na pár centimetru odtáhla. Zadívala jsem se do Gabových zelených očí. Skrývaly mnoho, co jsem chtěla vědět. Vlastně ani nevím, za co je na škole.
Jeho oči mu zajiskřily a já se utopila v odstínech zelené.

„Červenáš se," poškádlil mě a zastrčil mi za ucho spadlé prameny vlasů.

Odvrátila jsem od něj hlavu a povzdychla si. „Gorila mě vzmohla," pokračovala jsem žertovným tónem a snažila se pokračovat v předešlém žertíku. Hlavním úkolem, ale bylo zakrýt rozpaky.

Stále jsem cítila jeho hebké rty na mých. Olízla jsem si je. Gabe přimhouřil oči, ale nic dalšího neřekl. Jen se na mě díval takovým zkoumavým pohledem. Automaticky jsem nasadila ledový pohled a pomalu své ruce stáhla z jeho ramen. Asi mi došlo, o co mu jde.

V jeho očích se zablýskl výsměch.

„Mizero," procedila jsem mezi zuby a sedla si zpátky na své místo.

„Co?" Nahodil zmatený pohled a já se mu chladně podívala do očí. Přišla jsem na všechno. Jen mě chtěl znova využít a já mám pocit, že to samé jsem chtěla udělat já.

„Jsi kretén, který manipuluje s lidmi," pokračovala jsem s nadávkami.

„Neděláš, to samé?" vyštěkl a má ruka se automaticky zvedla.

Vrazila jsem mu facku a vůbec toho nelitovala.

Pak jsem se jen na něj naštvaně podívala a odvrátila se.

***

Dojely jsme za ostatníma v tichosti. Sotva jsem dýchala a snažila se vyhýbat, jakéhokoliv kontaktu mezi mnou a Gabem. Povzdychla jsem si, a když zastavil, tak jsem rychle vyšla z auta. Byla jsem naštvaná, to přiznávám, ale přitom jsem si užívala červený otisk na Gabeově tváři.

Rozhlédla jsem se a spatřila paneláky. Byli jsme v městě a kolem mě byly obloukové lampy. Byl hrozný vítr a já se snažila najít jen jednu osobu. Ray se opíral o roh šedého domu a zrovna kouřil cigaretu. Zamířila jsem za ním, ale i tak jsem cítila na zádech cizí pohled. Ohlédla jsem se. Emily a Gabe se na mě dívali a já na ně vztyčila prostředníček.

„Ahoj," řekla jsem otráveně a opřela se o dům, hned vedle Rayova ramene.

„Copak?" odfoukl šedivý dým. Sledovala jsem ho, jak se kroutí ve větru a pak zmizel. „Šťastná cesta?" Mrkl po mně vesele a podíval se přede mě. „Máš nové kamarády?" zamával. „Když si sem přišla, byla si tak nabroušená, takže odhaduji, že sis udělala nové kamarády?" Nad slovem kamarády zkřivil rty do tvrdého úsměvu. Vysmíval se mi a já ho ignorovala.

„Co teď?" mrkla jsem po Andrewovy, který zrovna pobíhal kolem auta a jak si všiml, že se na něj dívám, tak zamířil za námi.

„Jaká byla cesta, Melanie?" usmál se typem – Ha, teď jsem tě dostal. „Takže Raymonde," otočil se k mému sousedovy a podal mu papír. „Tvůj plán bude se dostat ke kontrolní místnosti," ukázal na papír a já se tam taky mrkla. Byl to plánek na šedém papíru s modrými čárami. Plán nějakého domu. Mrkla jsem za sebe a ten panelák spatřila. Věděla jsem, že ho odněkud znám. Jeden z mých bývalých tu pracoval dobrovolně.

„Vždyť to je agentura na ochranu životního prostředí," zavrčela jsem a podívala se klukům do očí. „Co máme dělat v agentuře stromů?"

„Odkud jí znáš?" podezřele mě Andrew zkoumal.

„Můj jeden z bývalých tu pracoval jako dobrovolník," řekla jsem s úšklebkem a pokrčila rameny.

„Takže znáš toho..."

Přerušila jsem Raye. „Pana Greye?" zvedla jsem obočí a usmála se. „Dost často jsem byla v jeho kanceláři," rozesmála jsem se. „Nesnáším ho."

„To všechno mění," zašeptal Ray a podíval se na papír. „Když ho nesnášíš, bude to lehčí."

„Ovšem," řekl Andrew a odběhl za... Chrisem? Málem bych zapomněla, že on tu je taky.
„Takže Melanie, určitě víš, co máme v plánu v následujících pár hodinách. Několik lidí už je vevnitř, takže to bude lehké se tam dostat."

„To mi došlo," přikývnula jsem.

„Emily a Chris budou hlídat vchody. Ty mezitím zablokuješ vchody a kamery a já a Gabe se dostaneme za Greyem a vymaníme z něj nějaké informace o povstání?" zeptám se ho a okatě zvednu ruku k hlavě a vystřelím neviditelnou pistolí.

„Jsi chytrá," pochválil mě a já se uculila. „Jen musíme vyřešit, jak se tam dostaneme v tuto hodinu," uvažoval Ray nahlas. „Bylo by divné, kdybychom tam na kráčeli v tuto hodinu."

„Dostaneme se dovnitř v převlecích a pak někdo venku zavolá, že je v paneláku bomba a tím se všichni vyklidí a Grey má v posledním patře kancelář, takže se dostane dolů později."

Ray pokrčil rameny.

***

„Chápu," řekli jsme všichni najednou, když jsme stáli před Andrewem. Všichni jsme měli po kapsách pistol a nějaké ty nože. Ray měl u sebe kabely a skrytý úsměv, jak mě informoval.
„Tak se rozdělme," pokračoval Andrew a vážně se na nás podíval. „Jen si pamatujte, když vás chytí policie," podíval se hlavně na mě. „Nikdy neříkejte přesně, kdo jste," rozhlédl se. „Buďte zticha a věřte, že mi vás odtamtud dostaneme."

Přikývla jsem a koukla se vedle sebe. Stáli jsme v kruhu. Chris a Emily byli už na odchodu a my zbytek se rozdělíme za malý moment. „Můžeme už jít," řekla jsem lhostejným tonem a prohrábla si vlasy. Dala jsem si na oči sluneční brýle a převlékla se do kraťasů a modrého tílka. Vypadala jsem jako holka, která jde navštívit otce.

***

Stála jsem v přízemí. Seděla na pohovce a čekala na svého otce, který ovšem nepřijde. Ray mi dělal společnost a snažil se mi vykládat vtipy. Měli jsme být obyčejní vysokoškoláci, co čekají na otce, který je odveze domů. Gabe flirtoval se sekretářkou a Chris s Emily byli někde poblíž.

Vytáhnula jsem z kapsy mobil. Za minutu to začne.

Hned, jak jsem schovala mobil do kapsy, tak se rozkřičel alarm. Všude kolem začali pobíhat lidé a já se snažila tvářit zděšeně. Vážně, snažila.

„Jdeme na to," zašeptala jsem a podívala se na vedlejší místo, kde měl sedět Ray, ale byl fuč. Skvělý.

Zvedla jsme se a zamířila ke schodům, ale pak si to rozmyslela. Zamířila jsem k výtahu a kývla na Chrise, který popoháněl lidi pryč. Gabe taky zmizel a Emily, jakbysmet.

Výtah s cinknutím otevřel a z něho se vyhrnuli snad lidé. Dokonce i pan Grey.

Nasadila jsem sladký úsměv a rychle za ním běžela. „Pane Grey, pamatujete si mě?" zeptala jsem se rychle a stoupla mu do zorného pole.

„Samozřejmě Melanie," usmál se falšovaným úsměvem, až se jeho čele utvořily vrásky. Mohlo mu být, tak čtyřicet a měl šedý oblek.

„Musíte jít hned se mnou," zašeptala jsem a zatahalo ho k výtahu. „V devátém patře se zhroutil Davis," lhala jsem. „Běžela jsem dolů pro pomoc, ale tady mě nikdo neposlouchal." Rozplakala jsem se. „Prosím." Prosila jsem a tahalo k výtahu.

„Samozřejmě," podíval se na dveře, které vedly ven a pak zpátky na mě. Rozmýšlel se.

Vstoupila jsem do výtahu a on hned za mnou. Debile.