Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

26. kapitola

Mohu přiznat, že jsem se konečně vyspala. Raye se ke mně celou dobu choval hezky a objímal mě jako sestru. Jeho vůně po citrusech mi voněla přímo do obličeje, když jsem se probudila s tváří na jeho hrudníku. A kdo nás tak musel vidět? Amanda. Její naštvaný obličej byl první, co jsem spatřila, když se mi konečně vidění zaostřilo. Černé vlasy jí padaly do tváře a zakrývaly ten sebestředný úsměv, který se blížil k nasranosti.

„Melanie?" přivřela na mě podezřele své pronikavé modré oči a pak je vrhla po Rayovy, který ještě pospával, otočený k nám zády. „Rayi?" nadzvedla obočí a kopla do svého kluka. Já se mezitím ubrala do bezpečí koupelny a propláchla si obličej. Blonďaté kudrlinky se mi přilepily na čelo a ruky se mi třásly.

„Co to mělo znamenat!" zaslechla jsem, jak Amanda zakřičela a v té chvíli mi bylo Raye líto. Chtěl mi jenom pomoct.

Povzdychla jsem si a podívala se do zrcadla, kde se na mě dívala holka, kterou jsem nepoznávala. Kruhy pod očima mi zmizely, ale jizva na líci vypadala oteklá a hnědé oči byli jako skleněné.

Vydechla jsem a vyšla z koupelny. Hned jsem věděla, co říct. „Amando to není..."

„Nepleť se do toho!" zavřískala frustrovaně Amanda, aniž bych stihla dokončit větu.

„Melanie," zašeptal Ray a já se otočila k němu. Stál v rohu pokoje a díval se na mě neurčitým pohledem. „Běž," zavrtěl hlavou a pokusil se o lehký náznak úsměvu.

„Rayi," usmála jsem se na něj povzbudivě.

„Říkal ti, ať vypadneš," ozvala se Amanda a ukázala na dveře. Její modré oči byli zaslzené, ale přesto všechno se držela a neuronila ani slzu.

„Amando, nic se nestalo," snažila jsem se jí v klidu vysvětlit a Ray se jen uchechtl. Nepomáhá.

„Vypadni!" zavřískala Amanda a hodila po mě klíči. Chytila jsem je při letu a hodila je zpátky.

Podívala jsem se na Raye a ten přikývl. V jednu chvíli jsem viděla zpátky jeho úsměv, ale hned zmizel, jen co se na něj Amanda znova podívala.

„Chováš se k němu odporně," odsekla jsem k Amandě a věděla, že začínám zuřit. „Nic se mezi námi nestalo a nikdy nestane," zabrblala jsem a otočila se k odchodu. „Jen mi pomáhal..."

„Vypadni!" zakřičela a já naštvaně sevřela pěsti.

„Běž Mell," zaslechla jsem Raye varovně. Bez jediného otočení jsem vyšla a třískla dveřmi.

Usmívala jsem se, když jsem stanula před dveřmi s číslem 253. Dveře byly obří a jediné číslo mě vedlo do minulosti. Stále jsem letěla v sázce, kterou jsem prohrála.

Chtěla jsem sáhnout poklice a už jsem vytahovala klíče, ale do pár sekund mi úsměv přimrzl na tváři. Dveře se otevřely a v nich stál Owen. Hnědé vlasy měl mokré a svými jiskřivýma očima mě pozoroval. Nemohla jsem přijít na to, jak se cítí.

„Kde jsi byla?" zeptal se naštvaně a jeho obočí vyletělo až kamsi nad čelo. Uchechtla jsem se a napodobila ho.

„Mám pocit, že tě to nemusí zajímat," dívala jsem se upřeně do jeho očí a skrčila se, abych mohla projít pod jeho rukama.

„Melanie," řekl varovně a chytil mi zápěstí, když jsem stanula v pokoji. Kopl do dveří a já ho pozorovala zaujatě, jako bych věděla, co udělá. Věděl už o Elize? Napadlo mě, ale rychle jsem myšlenky zahnala.

Přitáhl si mě blíž k sobě a s trhnutím mě opřel o zeď. Cítila jsem jeho dech na krku a tmavýma očima mě zkoumal.

„Pusť mě," zašeptala jsem a cítila, jak jeho ruky přistály na mých bocích.

Owen přistoupil ještě blíž, až se naše těla o sebe otírala. Děkovala jsem sama sobě, že měl tričko. Když promluvil, jeho hlas byl pevný a starostlivý: „Kde jsi byla?" Jednou rukou mi zastrčil vlas za ucho a zazubil se na mě. Byla jsem překvapená jeho chováním.

„U-u Raye?" odpověděla jsem pochybovačně a přitiskla se ještě víc ke zdi, abych mohla být, co nejdál. Jeho dech se pomalu zrychloval a oči mu zablýskly porozuměním. Odstoupil ode mě tak rychle, jako když přistoupil.

„Dělej, obleč se," přikázal mi ostře a já věděla, že naše chvilka skončila. Jeho oči se podívaly na mou hruď, a když mě bedlivě pozoroval, postupně zvedal koutky úst. „Vezmu tě někam," pokračoval a sednul si na postel.

„Kam?" zasmála jsem se a zamířila k mým šuplíkům, abych si vytáhla bledě modré tílko a béžové džíny. Zachvěla jsem se.

„Na rituál," odpověděl potichu a teplo na krku mi hlásilo, že mě pozoruje.

„Kolik je?" zeptala jsem se, když jsem si přetáhla Rayovo tričko přes hlavu a uvědomila si, že nemám podprsenku. Sakra. Rychle jsem si ji jí oblékla a pak bleděmodré tričko, ale i přesto jsem slyšela Owenovo zasmání.

„Něco kolem čtyř hodin večer," řekl pomalu, ale v jeho hlase se střídalo pobavení a vážnost. Přikývla jsem a odebrala se provizorní koupelny, abych si mohla dát kalhoty. Rukou jsem si pročísla vlasy a usmála se na sebe.

„Můžeme jít," řekla jsem, když jsem vyšla z koupelny. Můj pohled přistál na šuplíku, kde jsem si schovala Rayovy věci.

Když jsem uslyšela zavrzání postele, věděla jsem, že se ke mně Owen přibližuje, ale na odstoupení bylo moc pozdě. Cítila jsem ho za sebou. Jeho dech, jeho pronikavé oči a jeho vůni, která se dost podobala skořici.

Zavřela jsem oči a otočila se čelem k němu. Chvíli jsem pochybovala, ale nakonec jsem otevřela oči a zadívala na jeho rty, které byly ode mě několik centimetrů. Rychle jsem se zadívala jinam, ale přesto jeho tvář zdobil úšklebek, když mě pozoroval. Znova jsem se zachvěla.

Zvedla jsem pohled od jeho rtů a naše pohledy se setkaly. Držel mě v šachu a já se dívala jen do jeho očí, které mi připadaly tak známé a přitom vzdálené.

Odejdi, radilo mi svědomí

Zůstaň, oponovalo srdce.

Kousla jsem se do rtu a chtěla zničit tuto chvilku, ale v tom mě políbil.

Nestihla jsem nijak zareagovat, když přitiskl své rty na mé tak opatrně, jakoby se bál, že mu uteču. Rukou mi pohladil tváře a druhou mě chytil za krk a přitáhl si mě ještě blíž. Dlaní jsem mu chytla tričko a sevřela ho v pěst. Cítila jsem, jak se usmívá a přesto všechno to bylo jiné než s Gabem. Kousl mě do rtu a já se k němu přitiskla ještě blíž. A pak mě objal. Tak jemně, že jsem se bála, že rozteču. Ach bože.

Rychle jsem od něj odskočila a narazila do skříně. Bože můj. Dala jsem si ruce na tvář a snažila se zadržet vyšilování.

„Nikdy se to nestalo," řekla jsem rychle a ještě popadala dech. „Nikdy, rozumíš?!" ukázala jsem na něj prstem, ale on se nadále usmíval.

„Cítíš ke mně něco," řekl překvapeně. „Já to věděl," zasmál se a já prošla kolem něj. „Já to věděl," smál se dál a přistoupil a šel rovnou za mnou. Pokaždé když jsem udělala krok od něj, on přistoupil. Každým krokem byl blíž a blíž. „Já to věděl," šeptal a usmíval se, jakoby vyhrál loterii. „Bože můj, ty mě máš ráda," šílel z toho a v té chvíli vypadal jako dítě. Hnědé vlasy mu padaly do tváře a čokoládové oči mu zářily, jak nikdy jindy.

Srdce mi bušilo, jako splašené.

Sakra, sakra, sakra.