Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

4. kapitola

Vstoupila jsem do ředitelové kanceláře a rovnou si šla sednout do pohodlné dřevěné židle. Položila jsme si na stůl nohy a pozorovala okolí. U okna stál nějaký muž a pozoroval mě. Usmíval se tím neurčitým stylem, kdy přesně nevíš, jestli se ho bát nebo ne.

„Ty musíš být, Melanie O'neonová," zazněl mi tichý mrzutý hlas v uších.

„Možná," odpověděla jsem a začala si ho prohlížet. Jeho vlasy byly sestřihané tak na krátko, že sotva šlo poznat, že nějaké má a zelené oči byli ukryté pod brýlemi. Mohlo mu být něco málo přes padesátku, ale nejsem si jistá. „Podle toho, kdo se ptá?"

„Najednou, nějaká zvědavá, co?" zazubil se na mě muž a sednul si naproti mě. Když se ke mně přibližoval, všimla jsem si, že pokulhává.

„Běžte se vycpat," odpálkovala jsem ho a pozorovala, jak se jeho tvář mění z překvapení do letmého úšklebku.

„Musím se tě na něco zeptat, Melanie," řekl mrzutým hlasem. „Co sis to provedla s obličejem," zamračil se a já se automaticky dotkla tváře, která zdobila mou broskvovou pleť.

Rozhlédla jsem se, abych zjistila, jak je s pozorností ředitel, ale ten byl fuč. „Nebudu odpovídat, dokud mi neřeknete, co jste zač."

„Lucas," odmlčel se, „a vedu Noční školu."

Pokrčila jsem rameny a nadzvedla jedno obočí. „Takže Lucasi. Tenhle ksicht je jen můj a vás nebude zajímat, co si s ním provádím." Ukázala jsem na něj prstem a zavrtěla hlavou. „A vy vážně nevíte, co dokážu provést, tak se mě už na žádné další debilní otázky neptejte. Rozumíte?"

Lucas se ani nepohnul. Pomalu jsem se zvedla a odkráčela ke dveřím. Doufala jsem, že jsem volná, ale studená ruka mi zalechtala na krku a Lucas mě rychlým pohybem, přitiskl ke zdi. „Dávej si bacha, s kým to mluvíš, maličká," zaprskal mi do tváře.

Jeho dech mě mrazil. Ubíhaly vteřiny a já jen vyčkávala. Pomalu se začal uvolňovat a tak jsem ho kopla do pravé nohy. Nezakvičel bolestí, ani jsem to nečekala, ale vytvořila jsem si pár minut na víc, když mě pustil. Byl stále zmatený a jeho tvář se mračila, rychle jsem se sklonila k botě a vytáhla kuchyňský nůž, který už tam skrývám delší dobu. Rychle jsem po něm hodila nůž a čekala.

Nůž rotoval a on ho chytil do ruky. Překvapeně jsem se na něj zadívala, a když se začal smát, věděla jsem, že jsem v nebezpečí.

„Já ti nic neudělám Melanie," řekl klidně a pustil nůž na zem. S třísknutím dopadl na zem a ozvěna se ještě pár vteřin nesla místností.

„To říkají všichni," zabručela jsem a stále se mu dívala do očí.

„Mám pro tebe nabídku, Mell."

„Jestli mi ještě jednou řekneš Mell, tak ti uříznu hlavu," odsekla jsem.

„Fajn," zvedl ruce na znamení míru. „Melanie, co kdyby si přešla na Noční školu," navrhl Lucas.

„Proč bych měla?" podivila jsem se jeho nabídkou.

„Protože k nám patříš."

„To řekl kdo?" rýpnula jsem si.

„Owen."

Owen. To jméno mě celkem dost překvapilo, ale měla jsem poznat, že je s ním něco v nepořádku. „Myslíš toho Owena, kterému jsem se svěřovala s každou prkotinou?" Zamračila jsem se. „Mohlo mě to, ale napadnout. Jeho zájem a jeho věci v šuplíku," zachechtala jsem se.

„Říkal jsem, že se k nám hodíš," pohladil mě po tváři a já ucukla.

„To si nemyslím."

„Chceš říct, že si nikoho nezabila?"

„Jestli chcete znát mou odpověď, tak byste se měl zeptat Owena. Ten vám řekne o mně všechno."

„Proč jsi tak nepřátelská?" zeptal se.

„Já nejsem nepřátelská. Jen nejsem přátelská."

„To je úplně to samé."

„Pro mě ne," povzdychla jsem si a udělala pár kroků dozadu. „Řekni mi jeden důvod, proč se k vám přidat?" připomněla jsem mu. „Řekněme, že budu chvíli mluvit bez narážek, ale ty mi řekneš, proč mám k vám přejít," chladně jsem se na něj podívala. „A co se vlastně učí na té vaši škole?"

„Protože si výborný kandidát a někdo si tvoji přítomnost přeje," zabrblal.

„Kdo?" přimhouřila jsem oči.

„To ti říct nemůžu, protože nechodí k nám na školu, ale do jiného státu," usmál se na mě a šel ke dveřím, jakoby byl na odchodu. Sedla jsem si a opřela se loktem o stůl. „Počkejte," zabručela jsem, a když se Lucas otočil, pokračovala jsem. „Stále jste mi neodpověděl na moji otázku."

Lucas se zasmál a přikývl. „Pojď se mnou na školu a zjistíš to."

Chvíli jsem tam ještě seděla a pak se zvědavostí přistoupila k němu. V jeho pohledu byl triumf, ale já pořád váhala. „Půjdu s vámi," pokračovala jsem a dotkla se své tvrdé kůže na líci.

„Melanie, jen jedno by si měla vědět."

„Ano?"

„Ten, kdo se odtamtud dostane, není takový, jako býval. Tvé chování se změní, tvé vidění světa se změní," zavrtí hlavou. „Každého to tam změnilo."

„Co na té škole mohu očekávat?" zeptala jsem se nejistě.

„Je to jako normální škola, akorát je tam pár věcí, které jsou jiné. Vyučuje se v noci, chodí se dost často mimo školu a potkáš tam lidi, které ti přirostou k srdci nebo je budeš tak moc nenávidět, až tě zlost pohltí. Je to jen na tobě."