Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

32. kapitola

„Nech mě být. Vím, co řekneš," zašeptala jsem a přitom zavřela oči. "Jako bych nic neřekla," zasmála jsem se a sáhnula po černé tašce, která byla schovaná pod postelí.

„Melanie, nevyhýbej se tomuto tématu," řekl klidně Owen.

„Já se mu nevyhýbám," odpověděla jsem. „Není o čem se bavit," upřesnila jsem a otočila jsem hlavu na Owena. Jeho oči byly plné smutku, hněvu a ještě něčeho, co jsem nepoznávala.

„Teď si sbal, zítra vyrážíme," pokračovala jsem a postavila se. Pár pramínků mi spadlo do očí, ale přesto jsem nadále viděla na Owena.

„Melanie," odsekl Owen a přistoupil ke mně, ale já se mu vyhnula velkým obloukem. Když se z jeho úst ozvalo zasmání, přikovalo mě to na místě.

„Co je tady vtipného?" zeptala jsem se a hodila tašku na svou postel.

„Ty," uchechtl se a udělal několik dalších kroků ke mně. Já jsem, ale pomalu ustupovala. „Před několika měsíci ses mi vysmívala," vysvětlil, když stanul přede mnou. „Sváděla si mě," pokračoval a prsty mi odhrnul vlasy z čela.

„Přestaň," varovala jsem ho.

„Přestanu, pokud pro mě uděláš dvě věci," ozval se a já nadzvedla obočí. „Platí? Potom tě nechám na pokoji, dokud si sama neřekneš," pokrčil rameny, ale já o jeho slovech pochybovala. „Nebudu se tě už vyptávat," dodal, když si všimnul mého výrazu.

„Fajn," odsekla jsem.

Owen se zasmál a odstoupil ode mě, abych mohla mít prostor. „Prvně mi slib, že se nebudeš trápit. Smutný úsměv ti nesluší," řekl a pohladil mě po líci.

Pokusila jsem se na něj usmát a přikývnula. Měl naprostou pravdu, ale tak lehce nic nejde.

„A druhá věc. Zavři oči a nehýbej se," pokračoval a tím mě vytrhnul z pozorování.

„Jak ti mužů věřit?" zeptala jsem se. Nadále jsem mu nevěřila a jeho slova nic neznamenala.

„Nemusíš mi věřit, ale chceš ode mě pokoj nebo ne?" odpověděl mi otázkou a to jsem přímo nesnášela.

Přimhouřila jsem na něj oči a začala si pohrávat s prsty na rukou. „Jak dlouho budu mít zavřené oči?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

„Dokud ti neřeknu," objasnil. Mezi námi vznikl neviditelný boj, který skončil, hned jak jsem zavřela oči a unaveně si povzdychla.

„Baví tě to?" zeptala jsem se a dál si hrála s prsty. Uklidňovalo mě to. Potřebovala jsem rozptýlení. A pak mě objal.

„Co to děláš?" zeptala jsem se ho a pořád měla zavřené oči. Nechávala jsem ho, ať mě objímá.

„Myslím si, že potřebuješ pořádné obětí," zašeptal mi do vlasů a ještě víc mě k sobě přitiskl. Opatrně jsem zvedla své ruce a objala ho také.

Jen jsme se tam objímaly celou věčnost. Bylo pěkné cítit, že je tu pořád někdo, na kom mu záležím.

„Víš o tom, že jsi ta nejsilnější holka, kterou znám?"

„To moc holek neznáš, co?" zasmála jsem se mu do hrudi.

„Přestaň." Pohladil mě po zádech a bylo to tak uklidňující gesto.

***

Rána jsou ta nejhorší na světě. Vstala jsem v devět ráno a Owen byl už pryč i s kufrem. Já jsem si musela ještě dobalit, takže jsem si do svého hnědého kufru naházela oblečení a hygienu. Owen mě varoval, že se mise může protáhnout.