Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

35. kapitola

Tiše jsem našlapovala a snažila se něco vymyslet. Nemůžu ho jen tak pronásledovat bez plánu. Bůhví, co je za těmi dveřmi. Bůhví, co se stalo Owenovy a Kate. Při té myšlence jsem si vybavila Owena. Jeho chování v poslední době bylo jiné. Připadal mi, jakoby ho někdo ze dne na den vyměnil. Jenže ani mé chování nebylo v posledních několika týdnech normální.

Zavřela jsem oči a prohrábla si frustrovaně vlasy. „Sakra," zabrblala jsem a chtěla do něčeho kopnout, když jsem uslyšela Ashe.

„Melanie, co se děje?" ptal se mě. Slyšela jsem, jak se jeho hlas třásl. Něco nebylo v pořádku.

„Není nahoře," zašeptala jsem a pootevřela dveře. „Myslím toho chlapa," povzdechla jsem si. Čekala jsem světlo, ale místo toho vedlejší místnost doprovázela tma a ticho. „Jsou pořád vypnuté kamery?" zeptala jsem se, protože jsem si nebyla zcela jistá, zda by mě v té tmě mohly kamery vidět. Klidně mohly být zaměřené na pohyb nebo teplo.

„Ještě se tu nic neozvalo, takže by měly být vypnuté," poznamenal. „Ale něco tu nehraje. Radši se jim vyhýbej," pokračoval.

„Jak můžeš být naše záloha, když si nejseš jistý, zda jsou vypnuté kamery?" zeptala jsem se jízlivě.

„Jsem úžasný, co?"

„Vtipné," natáhla jsem se po dveřích a pak v tichosti je ještě víc otevřela. Přikrčila jsem se k nim a snažila se vyhledat kamery.

„Jak se mám sakra vyhnout kamerám Ashi?" zanadávala jsem a zaposlouchala se, jestli neuslyším kroky, hlasy nebo cokoliv jiného. Jenže nic. Naprosté ticho.

„Jsou vypnuté," ozval se za chvíli na to Ash.

„Seš si jistý?" zašeptala jsem a pomalu vstala.

„Ano," odpověděl. „Musíš si ale pospíšit."

„Proč?" zeptala jsem se nejistě a vešla do místnosti.

Trvalo věky, než si mé oči přivykly na tu tmu. Předtím mi cestu osvětlovala aspoň měsíční zář, ale teď vidím pouze na jeden metr. Musím najít Owena s Kate a to okamžitě.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Snažila jsem si vybavit mapu tohoto domu. Podle všeho by měly být schody nalevo a další pokoje napravo. „Deset kroků nalevo," zabrblala jsem a udělala krok. „To půjde..."

„Je to patnáct kroků Melanie," opravil mě Ash a já ho pomalu začala mít plné zuby.

„Co mě posloucháš?" osočila jsem se. „Nechceš třeba otravovat Kate? Mohl by si jí říct, že ten chlap je za nimi," brblala jsem, zrovna když jsem se dotkla dřevěného zábradlí. „A je to deset kroků," uchechtla jsem se.

Vyšla jsem po schodech a při každém kroku jsem zkřivila obličej..

„Něco nového o Owenovy a Kate?" zeptala jsem se Ashe, když jsem vstoupila do náhodného pokoje. Doufala jsem, že se s nimi spojil.

„Zatím nic. Asi jsou mimo dosah nebo něco ruší signál, ale..." jeho hlas se vytratil

„Ashi?" šťouchla jsem do sluchátka, ale nic. „Imbecile, ozvi se?" zašeptala jsem a rozhlédla se po místnosti. Něco tu nehrálo. Dotkla jsem se zdi a párkrát do ní ťukla. Nebyla to jen obyčejná zeď, musela být vytvořená z nějakého jiného materiálu, než je sádra nebo dřevo.

„Tak konečně si došla moje zlatá," ozval se hluboký hlas. Vytřeštila jsem oči a rychle se obrátila čelem k hlasu. Tohle jsem opravdu nečekala. „Nečekané, co?" pokračoval. Muž seděl u okna a při každém kroku směrem k němu, jsem si byla jistější, že je to on. „Co uděláš, holčičko?" zeptal se mě s pohledem upřeným do mých očí. Jeho obličej ani trochu necukl a přesto vypadal, jakoby se měl každou chvilkou rozesmát. Byl to on. Ten muž, kterého jsme tu přišli zabít, ale on to věděl. Očekával nás.

„Co jsi udělal s mými přáteli?" přimhouřila jsem oči a vytáhla jsem zbraň z kapsy. Bylo na čase to s ním ukončit.

„Zamknul jsem je nahoře a myslím si, že jim to bude nějakou dobu trvat než se dostanou ven," pokrčil rameny a udělal několik málo kroků okolo mě. „Očekával jsem vás."

„Proto ty zdi?"

„Mýlíš se," zavrtěl hlavou. „Ty zdi už tu byly, když jsem sem přišel. Je to takové malé plus, jen jsem do nich dal rušičku. Nejsem tak blbý, jak jste si myslely," ušklíbnul se a zvedl se ze svého místa.

„Jaké je to vědět, že je tvá rodina mrtvá?" snažila jsem se změnit téma. Musela jsem získat čas pro Owena a Kate. „Bolí to moc?" pokračovala jsem. ""A mimochodem. Nemáš zač," uculila jsem se na něj a rozhlédla se kolem sebe.

„Řeknu ti jeden příběh maličká," začal muž a tím mě překvapil. Nenechal se nijak vykolejit a to mi bylo záhadou. Čekala jsem, že bude zděšený a zarmoucený, ale opak je pravdou. To jsem byla tak málo krutá? „Byla jedna dívka, co si myslela, že zná celý svět, a proto začala zabíjet nevinné. Jenže jednoho dne jí někdo zničil. Zničilo jí to tak moc, že nebyla schopná cokoliv udělat a přesně to se ti stane, pokud mě zabiješ malička."

„Vyhrožuješ mi?" uchechtla jsem se. Dobře Owen a Kate měli dost času, teď je to na mně.

„Zdaleka ne dítě, jen tě varuji," opravil mě muž. V jeho tváři se mihlo cosi známého. Vztek.

Přistoupila jsem k němu a namířila na něj zbraň. „Je načase to ukončit," zvedla jsem povýšeně hlavu, abych se mu mohla vysmát do tváře.

„Mýlíš se drahá," odsekl, a aniž bych to postřehla, vykopl mi zbraň z ruky a pěstí mě uhodil do tváře. Protože jsem to nečekala, srazilo mě to k zemi.

Odkoulela jsem se z jeho dosahu. Postupně se ke mně přibližoval a jeho tvář se stávala hrozivější, ale měla jsem plán. Vždy jsem měla plán.

Když byl téměř na dosah, podrazila jsem mu nohy a pěstí ho uhodila do tváře. Slyšela jsem, jak jeho hlava s bouchnutím dopadla na zem, ale přesto zůstal při smyslech. Rychle jsem se postavila a sebrala zbraň.

„Ty hajzle," vplivla jsem mu to slovo do tváře a volnou rukou ho chytila pod krkem.

„Jsem už dost potrestaný dítě," žadonil muž a svýma šedýma očima mě prosil o odpuštění. „Máš taky někde rodinu, nemám pravdu? Chtěli by snad, aby si zabila někoho, kdo přišel o všechno? Co získáš tím, že mě zabiješ?" – „Nechceš mi přece ublížit? Nemám pravdu?" zeptal se mě opatrně.

„Tvé slova ti nijak nepomůžou," přiložila jsem mu nůž ke krku a ještě víc chytila jeho vlasy a zvedla mu díky tomu hlavu. „Nemáš vůbec ponětí, co dokážu," zašeptala jsem mu do tváře a naklonila hlavu na stranu. Opět mi začalo třeštit v hlavě, jakoby mi v ní někdo křičel. Jeho pěst přeci jen něco se mnou udělala.

„Nemusíš to dělat Melanie," oslovil mě jménem a to mě zarazilo, ale jen na vteřinu. „Vím o tobě všechno moje malá," procedil skrz zuby a já ho za to lehce řízla do krku. „Jsi jako tvá matka," pokračoval. „I když ona měla hnědé vlasy. Podobáš se jí tolik a je pře..."

Vystřelila jsem.

„Pokud si znal mou matku, udělala by tohle?" zeptala jsem se ho, i když mi nemohl odpovědět. Mohl nás celou dobu odposlouchávat, tak by zjistil mé jméno. Ale něco mi tu pořád nedávalo smysl.

V poslední době nebylo nic v pořádku a nijak mi nepomohlo, když jsem ucítila slzy. Nic nebylo v pořádku. Padla jsem na zem a zničeno nic začala brečet.

„Š-š-š," ozvalo se mi u ucha, když mě kdosi zezadu obejmul. „Všechno bude v pořádku, jen nebreč." Owen.

„Jdeš pozdě," zašeptala jsem a zavřela oči.

„Š-š-š," políbil mě do vlasů. „Všechno bude dobré, teď se uklidni, pojedeme domů, platí?"

„Jak dobře to od tebe zní."

„Co myslíš?" podivil se Owen.

„To slovo domov."