Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

14. kapitola

Pokrčil rameny. „Sázka, pamatuješ?" připomněl mi a slabě se usmál. Jeho oblečení bylo otrhané a netvářil se nadšeně, že ho tak vidím. Dojalo mě to.

„Mohls být opatrnější," podotkla jsem. Díval se na mě skelným pohledem. Jeho hnědé oči mě zkoumaly a já zas jeho. „Nehýbej se," zašeptala jsem a natáhla ruku k jeho tváři. Ucukl přede mnou. „Neříkej, že se mě najednou bojíš?"

„Posledně jsi mi ukázala, že se tě mám bát," připomněl mi.

Podívala jsem se na něj naštvaně. „Mohl sis za to sám a teď už se nehýbej," natočila jsem mu rukou obličej k sobě, abych mu viděla na oko. Měl ho nateklé, ale jeho hnědé oči byli teď pronikavější.

„Nechtěj vědět, jak dopadl ten druhý," rozesmál se, ale pak sykl bolestí. Muselo ho to bolet. Mám zkušenosti.

„Doufám, že není mrtvý," podotkla jsem sarkasticky.

„Mohl by být," řekl a já jsem nadzvedla obočí. Když si všimnul mého výrazu, rychle dodal: „Ale není."

Prohrábla jsem si vlasy a unaveně se protáhla. „Oko budeš mít v pořádku, ale nejspíš ho budeš mít oteklé," informovala jsem ho tiše a odstoupila od něj. Byla jsem pořád unavená. „Dej si na to led," dodala jsem a otočila se k posteli.

„Tebe nezajímá, jak dopadla ta sázka?" zeptal se překvapeně a já se na něj podívala přes rameno. Usmívala jsem se při tom.

„Tak mluv, hrdino."

„Vyhrál jsem," rozesmál se a já zakoulela očima. „Miluji, když koulíš očima," podotkl.

„A já zas miluji, když mě necháš na pokoji," lehla jsem si zpátky do postele.

„Už víš, jak dopadla tvá zkouška? Zítra přece začíná nový školní rok," řekl a prohrábl si vlasy. Byla jsem na něj otočená a jedním okem ho pozorovala. Tvářil se vážně.
„Nemám tušení." Obrátila jsem se na záda a zadívala se na strop. „Dobrou noc," zašeptala jsem a ponořila se do snu.

Stála jsem u sebe v pokoji a dívala se z okna. Vlastně jsem to nebyla já, kdo ovládal tělo. Tělo malé holčičky se hýbalo samo. Kolem projelo auto a zastavilo na příjezdové cestě. Z auta vystoupila žena, která měla blonďaté vlasy svázané do drdolu a její tvář vypadala, jakoby před chvíli brečela. Její oči byli modré, ale načervenalé. Podívala se po mě a pak zpět na své černé lodičky. Nechtěla se na mě dívat. Pak někdo zaklepal na dveře a já se otočila. Do pokoje vstoupil muž s hnědýma očima a díval se na mě skelným pohledem. „Melanie, promiň," zašeptal muž a pak byla tma.

Probudila jsem se do tmy. Klidně bych mohla tvrdit, že jsem křičela. Začala jsem panikařit. Rychle jsem vstala a podívala se na druhou postel, ale nikdo tam neležel. Owen byl pryč. Zbyl po něm jenom papír.

Melanie,
promiň, že tě tak brzo opouštím, ale Lucas po mě chtěl, ať jdu něco vyřídit. Měl bych se vrátit do tří dnů, do té doby si užívej samoty. Taky ti mám vzkázat, že máš být v osm večer u Lucase. Měla by tě vyzvednout Mercedes.

Owen

Jeho vzkaz mě rozesmál. Jsem sama. „Kolik je hodin?" rozhlédla jsem se kolem a podívala se na blikající hodiny. 19:30. Překvapeně jsem se zadívala na hodiny. To jsem spala tak dlouho?

Zapomněla jsem na sen a rychle vyskočila z postele. Měla jsem půl hodinu na to, než mě vyzvedne Mercedes. Rychle jsem rozběhla ke dveřím, kde jsem předpokládala, že bude koupelna, a osprchovala se. Pak jsem na sebe hodila černé tričko a bleděmodré džíny.

Klepání se ozvalo přesně na minutu.

Mercedes mě odvedla k Lucasovi, který mi vysvětlil, že mi první hodina začíná až za hodinu, protože ta první je pro starší studenty.

Lucas byl dneska pozorný. Doprovodil mě k učebně, podal mi rozvrh a pak zmizel.

Po druhé hodině, plné keců, jsem skončila na dvorku školy, která byla pokryta tmou. Bylo půl desáté večer a já pozorovala tmavou trávu, na které seděla bílá kočka. Měsíční světlo jí svítilo do její zelených oči.

„Čičí!" zavolala jsem na ni, ale nechtěla přijít. Dokonce neudělala ani krok. Jen tam tak seděla a ostražitě mě pozorovala. Odvrátila jsem se od ní a pozorovala studenty, kteří seděli na dvorku. Nebyly tu žádné skupinky. Každý seděl sám a já měla konečně pocit, že tu patřím.

Zvedla jsem blízko k očím rozvrh a zadívala se na nadepsané hodiny. Dneska jsem měla sebeobranu, němčinu, španělštinu a dva kurzy, u kterých nebylo nic jiného napsané. Prostě jen kurzy.

Vzpomněla jsem si na kočku a tak jsem se otočila směrem, kde stála. Ale byla fuč. „Trhni si," sykla jsem.

„Takže, tahle se chová naše nová studentka?" zazněl nový hlas.

Otočila jsem se a přivřela oči na majitele přátelského hlasu s britským přízvukem. Líně se opíral o stěnu pod stříškou a dlaněmi měl založené na hrudi. Jeho nedbalý vkus mě zaujala natolik, že jsem si téměř nevšímala jeho obličeje. Kluk měl na nohách bleděmodré conversky bez tkaniček. Úzké černé kalhoty, volnou bílou košili, která zdůrazňovala jeho štíhlou postavu a kravatu lajdácky uvázanou. Jeho oči měly zvláštní zelený nádech. Tmavé oříškové vlasy mu trčely do všech stran. Vypadal úžasně. A usmíval se na mě.