Stála jsem ve třídě, kde lavice byly nalomené a popsané. Ostatní budoucí studenti si seděli, kde chtěli. Nějaký chlápek zrovna něco vysvětloval a my mu vlezly do „hodiny". Ten chlap mohl mít něco málo přes třicet, ale vypadal, jako by právě přišel z armády. Díval se na mě tím pohledem, který značil překvapení. Nedivila jsem se mu. Jsem malá a mé oči vypadají jako od dítěte.
„André, tady máš další," řekl Lucas a postrčil mě dopředu. Stála jsem teď uprostřed třídy, kde byla dost velká mlha. Nikomu jsem neviděla do očí, ale věděla jsem, že mě pozorují a to pečlivě. Asi desítka párů očí se mi zabodávala do tváře. Znervózňovalo mě to.
„Jistě," uchechtl se André. „Chceš říct, že toto fifi pírko, bude zde studovat?" zeptal se a nebral ohledy na ostatní, kteří se začali smát.
Chtěla jsem se podívat Lucasovi do tváře, ale cítila jsem, jak se napnul, jako by ho ta urážka dotkla, i když by neměla. Byla totiž mířená na mě. „O mně se bát nemusíte," podotkla jsem a zamířila k oknu, kde jsem si sedla na parapet. Lehce jsem pootevřela okno a nadýchala se čerstvého vzduchu. Ani jsem nepostřehla, že na mě upírá nějaká dívka svůj pohled, dokud si někdo neodkašlal. Rychle jsem otočila hlavu a podívala se na Lucase, který stál na místě, jako přikovaný a pozoroval mě.
„Takže začneme," prolomil ticho André a já sledovala, jak Lucase vyprovází z místnosti a pak zamkl. „Ještě jednou," odkašlal si, aby upoutal pozornost. „Jmenuji se André a budu váš trenér nebo kouč, podle toho jak mě nazvete," podíval se po mně a pak po ostatních. Jednoho po druhém zkoušel, jak zareagujeme. Nikdo, ale nevydal ani hlásek. „Určitě jste slyšeli, že se tady budete muset vyrovnat třem zkouškám a to dnes, bez jakékoliv přípravy," řekl neurčitým tónem, já hned na to zaslechla, jak někdo zatajil dech a mě to málem rozesmálo, ale jen málem. „První je test..."
Přestala jsem ho poslouchat. Přeci jen, Lucas mi to všechno vysvětloval. Dívala jsem se z okna na stromy, které vypadaly tak temně. Když jsem přimhouřila oči, spatřila jsem noční ptáky, kteří seděli na stromech. Báli se tohoto místa. „Slečno O'neonová," odkašlal si André a já se na něj podívala koutkem oka. „Můžete se vrátit do přítomnosti?" pokračoval.
„Samozřejmě," ozvala jsem se otráveně a zpět se otočila k oknu.
„Dobře," odvětil a začal mluvit opět o zkouškách. Asi tak po třiceti sekundách jsem začala poslouchat. „Test určitě chápete, ale k čemu atletika. Mohu vám povědět jen to, že se v této fázi pozná, v čem jste lepší. Někdo je expert na luk a šíp a někdo zas na střílení z pistole," pokračoval a při každém slově se rozhlédl.
V místnosti byla větší tma, ale oči se mi rychle přizpůsobily a tak jsem viděla, že většina sedí vzadu a pár lidi se opírali o stěnu nebo seděli na zemi. Všichni napínavě poslouchali, co z Andrého vypadne. Mně to bylo naprosto fuk, jen jsem chtěla mít budoucí test za sebou.
„Slečno O'neonová," okřikl mě André znovu a jedna holka se nad jeho křikem otřásla.
„Ano?" ozvala jsem se a dál pozorovala tu dívku, která se hrbila v rohu učebny.
„Můžete aspoň na pár minut dávat pozor?"
„Já dávám pozor," protestovala jsem a skočila z parapetu.
„Nemyslím si slečno..."
„Melanie. Jenom Melanie."
Neměla jsem ráda, když mě někdo spojoval s přímením rodičů.
„Dobře Melanie," odkašlal si a podíval se po ostatních, kteří byli taky na nohou. „Takže začneme."
André nás dovedl do vedlejší místnosti, kde stáli další lidé. Byli to studenti, v tom jsem si byla jistá, ale ani jeden se nepodíval po nás. Rozpoznala jsem Mercedes, která se dívala někam za mě. Vlastně všichni se dívali kamsi za mě.
„Takže lidičky, tady začíná první test. Je zde povoleno všechno, jen vás nesmí nikdo z této party lidí," poklepal na rameno kluka, kterému mohlo být tak jak mě. Díval se mým směrem a já měla tušení, že ho odněkud znám. Jeho zelené oči mnou procházely. Usmíval se tím zvláštním způsobem. Vypadal na staršího, ale má intuice říkala, že je starý jako já. Zazubil se na mě a jeho dolíčky se ještě víc prohloubily.
Sedla jsem si k prvnímu testu, který jsem spatřila. Byl hned vedle Mercedes a mě samotnou rozesmálo, jaké byli na testu příklady. Byli tak banální, že je nemělo ani cenu číst nahlas. Papír měl dvě strany a celkem bylo šest listů.
„Budoucí studenti. Na celou zkoušku máte čas do čtyř rána. Ti co si budou myslet, že mají test hotový, tak se vydají za Chrisem," řekla Mercedes a ukázala na kluka se zelenýma očima. Zamračila jsem se. „Začnete teď," zakřičela Mercedes.
Všichni kolem mě začali psát tak rychle a já sotva vzala propisku do ruky. Neměla jsem, ale kam spěchat. Nadechla jsem se zhluboka a pak teprve začala psát.
Uběhly dvě hodiny a já bych zpaměti mohla říkat otázky, které tam byly. Jedna třetina lidí byl už dávno pryč a já už hodinu seděla u papíru hotová a dívala se kolem.
„Hej psst," ozvalo se vedle mě. „Proč sakra nejdeš? Máš to hotové snad hodinu," naštvaně sykla Mercedes, která procházela třídu.
Pokrčila jsem rameny a podívala se kolem. Nikdo už nějakou dobu nešel. „Nechtěla jsem se mačkat v druhé místnosti," špitla jsem k ní a zvedla se. Vzala jsem papír do rukou a dala ho do rukou Mercedes.
„Ty si, ale veteš," procedila mezi zuby.
„Někdo musí být kořist a někdo dravec," zašeptala jsem. „A já jsem škůdce, který otravuje kořist i dravce," poškádlila jsem jí a mířila za Chrisem, který se opíral o dveře. „Můžeme jít," podotkla jsem a podívala se mu do očí. Přikývl, ale nic neřekl. Neměl důvod, přeci jsem mu neřekla nějakou otázku. „Mluvíš ty někdy?" Stejně jsem se zeptala.
„Jen, když mám důvod," odpověděl a chytil mě za rameno a strčil do dalších dveří. „Hodně štěstí Melanie," usmál se a pak zavřel dveře.
Podle plánů, další zkouška měla být odvaha a atletika, neboli jak nám to André přeložil – schopnosti. Na této zkoušce se mělo rozhodnout, s jakou zbraní to umíme nejlépe.
„Melanie O'neonová," ohlásila jsem se u nějaké ženy, která držela v ruce papír a něco si tam škrtala.
„Běž za tou v černé," oznámila mi, aniž by zvedla očí od papírů a ukázala na menší holku u stojanu, která si psala na mobilu.
„Jsem Melanie," řekla jsem, když jsem k ní došla a podívala se na souboj, který se odehrával přede mnou, ale vyrušilo mě otevření dveří. Otočila jsem se a zpozorovala Chrise, který zrovna vstupoval do místnosti a mířil mým směrem.
„Koho to zajímá," řekla ta dívka a otočila se ke mně. Dívaly jsme se teď každá na druhou a já se zaměřila na její tvář. Měla dlouhé černé vlasy, které jí padaly do tváře a modré oči, které si mě nebezpečně měřily. Byla bledá a její černé minišaty podtrhly její styl.
„Tebe," zabručela jsem a zadívala se jí do očí.
„Fajn," usmála se. „Začneme s tebou," otočila se na tu ženu, u které jsem zrovna byla a zavolala. „Tahle jde teď," ukázala dívka na mě.
„Ale Amando, ještě je před ní pět lidí," namítla naštvaně žena a já se podívala po Amandě.
„Já vím," namítla. „Jenže mě zajímá, co je v této," obhájila se.
Dívala jsem se na ní jako na dítě, které se naštvalo. Mohlo jí být snad šestnáct a už pomáhala při zkouškách. „Jsi na řadě," ukázala na Chrise a ten hned přišel. „Vysvětli jí, co tu má dělat, nechce se mi jí to vše vysvětlovat a ty se rád bavíš..." zarazila se a podívala se na mé vlasy. „S blondýnami," dokončila větu a obrátila se zpátky k mobilu.
ČTEŠ
Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]
Mystery / ThrillerPROBÍHÁ KOREKCE Škola, kde se učíš jen v noci a ve dne děláš špinavou práci. Tvoje kůže je bílá bez pigmentu a oči chladné, jako noc. Na školu chodí jen ti poznamenáni. Jen ti vyvolení. Nikdo netuší, co jsou zač. Všichni je jen obdivují, jak j...