Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

12. kapitola

Mohlo mě napadnout, že jeden z mých bývalých skončí tady, ale Nathaniela jsem nečekala. Dívala jsem se za ním, když jsem odcházela z tělocvičny společně s Amandou a když se na mě usmál tím lišáckým úsměvem, podlomila se mi kolena jako tenkrát Andy. Ten jeho úsměv, slintala mi Andy do ucha. Náš vztah tři měsíce, než jsme šly každý svou cestou. Teď existuje jen jediný kluk, který mě znervózňuje.

„Jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla ducha," zeptala se Amanda a já si jí podezřele měřila. Co jí to zajímalo?

„Takhle bledá jsem od mala," otočila jsem se na ní a stále se ujišťovala, jestli to je ta samá dívka, jako před malou chvíli. „Co se ti stalo?" ukázala jsem na škrábance, které měla na rukou a mezi kterými se složitě proplétalo tetovaní.

„Říká ti něco sebepoškozování?" zeptala se opatrně a podívala se koutkem oka na mě. .„Tak to není," zavrtěla rychle hlavou, když jsem otvírala pusu, abych něco namítla. „Měla jsem velmi milou spolubydlící," vysvětlila mi.

„Co se s ní stalo?" Obrátila jsem pohled na mezeru mezi dveřmi. Slyšela jsem jen kapání vody, která se ozývala ozvěnou.

„Zmizela," odfrkla si. „Nečekaně," rozesmála se tak hlasitě, až mi začaly cukat koutky. Pár lidi se na ní otočili a jejich tváře zdobil vražedný pohled.

„Co zíráte?" zeptala jsem se dvou blondýnek, ale místo otázky to znělo jako výhružka. Obě blondýnky se k sobě otočily a hned si začaly něco šeptat. Zkoumaly mě a já si až teď všimla, že nikdo jiný ze zkoušky nejde s někým ze starých studentů. Všichni šli sami a v tichosti, hlavně ve stínech.

„Amando?" Podívala jsem se po ní se zvednutým obočím. Vážně?

„Melanie?" Oplatila můj pohled a nehodlala, jako první ustoupit. Jenže já taky ne.

„Jen mě tak zajímalo, jak taková šestnáctiletá holka skončila tady." Ukázala jsem kolem sebe a do někoho strčila.

„Jak víš, že mi je šestnáct?" zeptala se dotčeně a já se uchechtla. Tu otázku jsem čekala.

„Máš rozcuchané konečky a kromě toho se oblékáš na šestnáct a ne na-" Rozhlédla jsem se kolem. „A ne na dvacet," rýpla jsem si.

„Víš o tom, že se mi líbíš?" mrkla po mně. „Myslím v tom způsobu, že se v každém vyznáš. Ne, že bych byla lesba," zabrblala si. „Vyznáš se ve všech, až na Owena," pokračovala šeptem.

„On je pako," odsekla jsem.

„Pako, které se vsadilo s holkou o to, že neprohraje," řekla jízlivě a když jsem se na ní podívala překvapeně, pokračovala: „Všichni o té sázce ví."

Zastyděla jsem se a ucukla pohledem. „Panebože, je mu dvacet pět a chová se na čtrnáct," sykla jsem naštvaně a vyrvala jí papír z ruky.

„Víš o tom, že Lucas a Owen jsou příbuzní? Owen je Lucasův bratranec."

„Zajimavé," uchechtla jsem se a vzpomněla si na tu fotku v pokoji, jak jí dal Owen rychle dolů.

„Tak a teď něco málo o další zkoušce," řekla Amanda a zaluskala mi prsty před obličejem. „Chci říct, že bych ti měla něco málo vysvětlit," zastavila se na půl kroku a začala mě obcházet. „Teď bys měla mít zkoušku schopností," zavrčela podrážděně. „Já tam budu taky, ale měl by tam být i Lucas, Owen i Nathan a jeho mladší brácha." Zakoulela jsem očima a znuděně se podívala kolem sebe. „Nathaniel tu má holku," upozornila mě. „Jmenuje se Caitlin a vsadím se, že tam bude taky a bude dohlížet na svého kluka, takže tě varuji..."

„S ním jsem nic neměla, jen zimní románek," rozesmála jsem se. „Ať si ho Caitlin nechá, stejně jsem k němu nic necítila."

„Tak proč si s ním chodila?" zeptala se nevěřícně.

Povzdychla jsem si. „Dám ti příklad. Měla jsem kamarádku, která střídala každý měsíc chutě zmrzlin. Každý měsíc jí přešla chuť a tak si další měsíc začala kupovat jinou příchuť a se mnou je to stejné," snažila jsem se jí to vysvětlit. Doufala jsem, že mě chápe, ale tvářila se vážná. Všimla jsem si, ale jednoho. Měla čistě modré oči.

„Dobře," pokrčila rameny. „Nezajímá mě důvod proč, ale spíš, jak si mohla."

Na to jsem znala odpověď, ale nehodlala jsem jí nic jiného říct, než toto: „Jednou ti to snad dojde." Ukázala jsem na prosklené dveře a snažila se odbočit od tématu. „Tak jdeme?"

„Jen poslední oznámení. Ehm..." odkašlala si. „Já jsem ta, co ti bude vevnitř rozkazovat," ukázala na sebe. „A ty si ta, co poslouchá, takže se nezlob za to, co ti řeknu, ale tam jsem ve čtvrté nejlepší etapě a tady venku." Ukázala kolem sebe. „Jsem jen ta, co trénuje, komanduje a teď tě tady provádí," pokrčila poníženě rameny a tvář jí zrůžověla. „Jen ti nejspíš přibude nová přezdívka. Kromě děvky, teď budeš i něco jiného," omlouvala se mi.

„Takže moje pověst mě tu pěkně vykreslila," rozesmála jsem se.

„Tady se dozvíš o sobě jen to nejlepší." Udělala jeden krok a já se za ní hned viděla k místnosti. „A málem bych zapomněla. Máš tu ještě nejspíš dva kluky, s kterými si chodila."

Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Jasně, jasně. A já se divila, odkud ty pomluvy přicházejí. "Jedno si pamatuj, Amando," odfrkla jsem si. „Když se s kluky nechceš vyspat, tak hned na tebe nadávají, že jsi děvka."

„Dobře, dobře." Zvedla ruky před sebe na důkaz, že se vzdává. „Chápu."

Vešly jsme do místnosti, která byla tak velká, jak jídelna na střední škole. Kolem postávali další lidé, co se pokoušely uspět v testu a já nejspíš poznala Caitlin. Stála v rohu. Měla snad metr šedesát a usmívala se na každého druhého. Na sobě měla modré upnuté džíny a nazelenalou košili, kterou měla odepnutou až k podprsence, která měla černou barvu. Vítej, mrcho.

„Milé děvčátko," ukázala Amanda na Caitlin, když k ní zamířil Nathaniel. Sotva mu Caitlin něco řekla, začal jí líbat, jako smyslu zbavený. „Vezmi si tam zbraně, s kterými už umíš," naznačila mi Amanda.

„Chrisovy jsem je už ukazovala," namítla jsem šeptem.

„Já vím, ale jeho povinnost nebyla se na ně ptát. Nejspíš to udělal, aby se něco málo o tobě dozvěděl."

„Haha."

„Ale fakt. Myslím to vážně. Sice si myslíš, že mi je šestnáct, ale má mysl je mimochodem velmi rozvinutá. Všímám si toho, čeho ostatní ne. Třeba tamten, co stojí u sestry od Mercedes, se na tebe stále dívá."

Ohlédla jsem se a spatřila dalšího bývalého kluka, který zrovna dobře nevzal, že dostal kopačky. Vlastně se chtěl zabít a já ho naposledy viděla, když mi tvrdil u dveří, že se zabije. Pak jsem, ale zjistila, že jen oslepnul. A teď je tady.

„Není on slepý?"

„Hlasitěji by to nešlo?" usmála se na mě Mercedes. Divila jsem se, že jí tady vidím a že se baví zrovna se mnou. „Je slepý, ale jen na jedno oko a nikdo neví, jak se mu to stalo," informovovala mě a já jí za to poděkovala.

„Já vím jak," namítla jsem.

„To nám řekneš později," řekla Amanda. „A teď si něco vyber a dones je sem."

Šla jsem přímo ke stolu, který se podobal tomu v tělocvičně. Dívala jsem se na ty samé zbraně, akorát tu přibila brokovnice, oštěp, nějaké bomby a dokonce i nějaké malé tentononcy. Mě, ale jen zajímala obyčejná dívčí pistole, kterou mají vždy ženy v kriminálkách za opaskem a pak dýka. Vzala jsem je rovnou do dlaně. Pistole byla těžší, než jsem si pamatovala na střelnici. Dovedli mě tam vlastně Tina a Frederico, což byli mí patroni, jak si říkali. Byla jsem v péči, ve které jsem každý půl rok byla u jiné rodiny. Tina a Frederico byli ze Španělska a já u nich bydlela na nějakou dobu. Poprvé na střelnici mě vzali, když jsem je o to požádala. Bylo mi tehdy čtrnáct a od té doby jsem se věnovala ve všech rodinách závodní střelbě.