Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

37. kapitola

Chtělo se mi brečet, i když jsem slzy žádné na tváři necítila. Snažila jsem se své pocity skrýt, ale to že jsem těhotná mi nijak nepomáhalo. Za pár měsíců to půjde na mně vidět. Věděla jsem, že měla Amanda pravdu, ale část mě, nikdy nedovolí uznat něčí pravdu. Já jsem ta, co má vždy pravdu. Já a nikdo jiný.

„Z toho si nic nedělej," řekla mi Angie, když jsem seděla na její posteli. „Je to Amanda," pokračovala a otočila další stránku knihy. Nikdy by mě nenapadlo, že právě u ní budu sedět, u holky, kterou jsem poznala na hodině laborek.

Povzdychla jsem si a promnula si oči. „Ty čteš pořád ty své knihy, tak mi poraď. Co mám dělat s tím dítětem?" Položila jsem si dlaň na břicho a zavřela oči. Další příval slz už neudržím.

„Tak ho dej pryč, ne? Když tu brečíš kvůli dítěti, které nechceš, tak běž na potrat, to je to tak těžké?" odpověděla mi Angie, svým typickým povýšeným hlasem.

„Tak těžké?" zasmála jsem se. „Byla jsi někdy na potratu? Vždyť si jen zalezlá v knihách. Nemáš ani společenský život. Divím se, že jsi na této škole," podívala jsem se na Angie a zaskočeně zamrkala. Její kamenný výraz mě překvapil.

„A přesto, že nemám společenský život, jsi tady u mě v pokoji a pláčeš," uchechtla se Angie a zavrtěla přitom hlavou. „Nic o mně nevíš Melanie," zašeptala a vrátila se zpátky ke knížkám. Pozorovala jsem jí, jak zavřela oči. Jakoby se chtěla dostat pryč. Pryč odsuď.

„To nezna-"

„Co to neznamená Melanie?" skočila mi Angie do řeči. „Ty víš o životě hovno. Jak dlouho jsi tady na škole? Několik měsíců? Já tu vyrostla," osočila se na mě a odhodila knížku stranou. „Čí je to dítě?" zeptala se a upřela na mě své oči. Vždy jsem si myslela, že je Angie milá a nevinná dívka. Teď když jí vidím, běhal mi z ní mráz po zádech.

„Gabea," zašeptala jsem a odvrátila se od ní.

„Gabea?" zasmála se. „Tak to aspoň budeš mít peníze na to dítě." Přisedla si vedle mě. „Vypráví se o tobě spousta drbů, čekala jsem, že to bude pravda, ale asi ne," zavrtěla hlavou a promnula si zátylek. Své hnědé vlasy měla svázané do obyčejného copu.

Přikývnula jsem. „Já vím," povzdychla jsem si a složila si hlavu do dlaní.

„Chováš se jako dítě, ale chápu to," povzdychla si a já se na ní překvapeně podívala. Ona to chápala? „Nedívej se tak na mě," pokračovala. „To, že sedím jen u knížek, neznamená, že nic nevím." Měla pravdu. Nemůžu někoho jen tak soudit.

V místnosti převládlo ticho. Ani jedna z nás nechtěla narušovat ten krásný klid a asi díky tomu jsme zaslechly houkání požárního poplachu. Přestože se hudba z vedlejších pokojů ozývala stejně hlasitě, alarm nešel přeslechnout.

„Melanie, měly bychom vypadnout. Dneska není naplánované cvičení."

„Seš si jistá?" zeptala jsem se a přiblížila se ke dveřím.

„Řekli by nám to dneska na sezení. Pojď," otevřela dveře a na nás se vyvalil dým.

Angie mě popadla za ruku a rychle vedla k únikovému tunelu. Přes dým nešlo skoro nic vidět. Cítila jsem, jak jdou na mě mdloby. Přesto všechno nebyl nikdo jiný na dohled. Všude kolem byla slyšet hlasitá hudba, ale jakoby nikdo necítil nic.

„Už tam budeme, ještě pár kroků," oznámila mi Angie a zatáhnula mě za nejbližší roh. „Všichni z komise by tam měli být taky. Je to hlavní únik ven," vysvětlovala a tahala mě za sebou. „Jen se pokus moc toho dýmu nenadýchat."