Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

3. kapitola

Ležela jsem zrovna v pokoji, když můj pohled upoutal strop. Dívala jsem se na nespočet hvězd, které byly nalepené na stěně. Modrofialová barva okolo nich mě nutila přemýšlet a zároveň mě odpoutávala od reality. Stal se z toho takový menší koníček. Vždy, když jsem neměla co dělat, tak jsem pozorovala strop.

Měla jsem pokoj sama pro sebe, takže moc uklizeno tu nebylo. Různé trička byla poházená po celém pokoji a kalhoty jakbysmet. Nevěděla jsem, kolik času jsem tu denně strávila, protože moje hodiny vypověděly službu. Nenáviděla jsem to - tik, tak, tik, tak. Lezlo mi to na nervy a tak hodiny skončily v rohu na zemi s rozbitým sklem.

Můj pokoj byl tmavý, ale přitom světlý dohromady. Modrá a fialová se míchaly navzájem a vytvářely tak různé odstíny. Byla jsem ráda, že mi stát vymaloval pokoj, brali to jako maličkost pro sirotka.

Jediné, co na pokoji nesedělo, jsem byla já. Já a moje blonďaté vlnité vlasy po ramena. Přesto, že jsem je tak nesnášela, nemohla jsem si je obarvit, pak bych zmizelo i to jediné, co mám společné s mou rodinou.

Přešla jsem k zrcadlu a zadívala se do té stejné tváře, kterou vídám každý den. Broskvová pleť, hnědé kulaté oči, malý nos, světlé pihy a na líci krvavý šrám, který jsem si udělala sama, pomocí nože. Je to takový kříž, který jsem kreslila stále dokolečka na papír a tak jsem vzala jednoho dne nůž a na mé bledé kůži jsem si nařízla křížek.

Uvažovala jsem, co si o mně musí ostatní myslet. Že jsem blázen, ta dívka bez rodiny, ten sirotek. Sice jsem byla sirotek, to nepopírám, ale blázen? Mám větší IQ než polovina školy, jsem prostě jiná. Mé přemýšlení je jiné, má tendence mít vždy pravdu mě dělá jinou.

Natáhla jsem se pro tašku, kterou jsem měla pověšenou na kraji postele a ještě se jednou podívala do zrcadla. Černé tričko se mi hodilo k modrým kalhotám a vlasy jsem měla upravené. Mohla jsem být opět ta hodná holčička, za kterou mě všichni chtějí mít.

Běžela jsem po schodech a brala je po dvou, abych byla co nejdříve dole. Cestou jsem se vyhýbala malým dětem, s kterými jsem tady bydlela a snažila se rychle dostat z chodby. Z mého útěku mě, ale vyrušil křik ošetřovatelky. Nejspíš našla v kuchyni překvápko, které jsem jí tam včera večer nechala s kluky. Usmála jsem se a běžela do kuchyně.

„Děje se něco?" zeptala jsem se překvapeně, když jsem došla do kuchyně, která byla pokrytá červenou tekutinou.

Ošetřovatelka se na mě podívala a v jejích očích jsem spatřila zděšení. „To si udělala ty, Melanie?" zeptala se a já slyšela, jak se jí třese hlas.

Natočila jsem k ní zápěstí a ukázala jí krvavé šrámy na ruce. „Možná," odpověděla jsem zvesela. Je to jen barva, říkala jsem si v duchu.

Ošetřovatelka se na mě zděšeně podívala a začala si něco šeptat: „To snad ne." Naklonila jsem hlavu na stranu a nadzvedla obočí. Ona mi to vážně věřila? Pomalu jsem vycouvala z kuchyně a přitom jí pozorovala, jak se pomalu skácela k zemi.

„Jste v pořádku?!" zavolala jsme na ní z haly, když jsem si obouvala tenisky.

„Ne, to teda nejsem!" zakřičela zpátky a já protočila oči.

„Už půjdu," mrkla jsem ke dveřím, i když mě nemohla vidět.

„Panebože, to snad ne," zaslechla jsem ještě tiché šeptání, když jsem zavírala s úsměvem dveře bytu.

Z dalšího člověka jsem udělala blázna.

×××

Byla třetí hodina a lidé se na mě dívali, tím zvláštním způsobem. Jejich soucitné pohledy jsem nesnášela, i když se vlastně nedívali na mě, ale na mojí jizvu na tváři. Opět jsem měla ten raněný pohled v očích, který nutil všechny okolo mě, mě litovat.

„Stalo se ti něco?" zeptal se mě učitel po chemii, když jsem vycházela ze třídy.

Podívala jsem se dolů a zavrtěla hlavou. „Jsem v pořádku," zašeptala jsem a chtěla odejít, jenže mi zastoupil cestu.

„To vidím," zavrčel a naštvaně na mě ukázal. „Kdo ti to udělal?"

Usmála jsem se pro sebe a pak vzhlédla. „O čem to mluvíte?" zeptala jsem se opět smutně a prohlížela si jeho obličej. Jeho lehké strniště ukazovalo, že se jeho manželka zase na něj vykašlala. Neměl to doma lehké.

Pohledem zamířil na zaschlou krev. „O tvé tváři," ukázal na ní a já si nevzrušeně kousala spodní ret.

Zasmála jsem se křečovitě. „To nic není," zabrblala jsem a prošla kolem něj ven. Nechtěla jsem, aby se mi pletl do cesty.

„Běž na ošetřovnu!" stihnul ještě zavolat za mnou. Otočila jsem se na něj a přikývla. Nechtěla jsem se s ním už víc bavit. Chtěla jsem se jen ulít ze školy, co to jen šlo a jeho nabídka byla v této situaci skvělá, takže místo na další hodinu, jsem zahnula směrem k ošetřovně.

Cestou jsem si prozpěvovala. Všude okolo bylo ticho, což na státní škole nebylo ve zvyku. Jenže dneska, jakoby tu někdo umřel. Záškoláci se nepotulovali po škole a sportovci si nekopali po chodbách. Přišla jsem o něco?

Když jsem došla k bílým dveřím ošetřovny, přivřela jsem podezřele oči. Ani tady nikdo není? Podivila jsem se a otevřela dveře. Vůně čisticích prostředků byla příšerná a bílé zdi tomuto místu nijak nepomáhaly. Lehla jsem si na lůžko a zavřela oči. Mužů tu aspoň ležet bez jediných otázek.

Po víc jak hodině užívání si ticha, jsem uslyšela kroky. Každou vteřinu hlasitější a hlasitější. Podle intervalu kroku jsem poznala, že byl dotyčný naštvaný, a když se otevřely dveře od místnosti, ve které jsem se ukrývala, byla jsem překvapená. Stál v nich ředitel.

Pomalu jsem se zvedla do sedu a podívala se na něj zničeně. „Dobrý den, pane řediteli," řekla jsem spěšně a zatnula ruce v pěst. Jak já ho nenáviděla.

„Tady nic nemusíš předstírat," zamračil se na mě a já se na něj škodolibě usmála.

„Co potřebujete, Henry?" uchechtla jsem se a zpátky si lehla.

Ředitel si povzdychl a ukázal prstem ke dveřím. „Chce si s tebou někdo promluvit," odmlčel se. „Pojď za mnou."