Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

13. kapitola

„Tady je máš," ukázala jsem Amandě tři zbraně a Mercedes se pevně podívala do očí. Usmívala se od ucha k uchu a její hnědé oči zářily překvapením.

„Takže sis vybrala dýku, krabičku s noži a..." zarazila se Amanda a pečlivě mě pozorovala, „devítku." Vzala mi s rukou pistol a podívala se, jestli jsou v nich náboje. Žádné tam nebyly, tak vytáhla z kapsy pár lesklých nábojů a dala je do ní. Pak to jen cvaklo, jak střely zapadly na své místo. „Vezmi si to a půjdeme do zadní střelnice," přimhouřila oči a ukázala za Ashe – slepého kluka, který se opíral o dveře zadní učebny. Oči měl skelné a strašně světlé. „Mercedes, jdeš s námi, nebo tu zůstaneš se sestrou?" zeptala se Amanda, když jsem si pistol schovávala za pásek, který mi podala Mercedes.

„Hádej dvakrát," rozesmála se Mercedes a přistoupila k nám. „Tohle si nenechám ujít," zašeptala mi do ucha a vydala se ke střelnici.

„Proč si ze mě všichni kvůli pistoli dělají takovou srandu?" Prohodila jsem ruky frustrovaně.

„Protože žádný z nováčků neumí z pistolí," pokrčila rameny a prošla kolem Ashe a zastavila se pár kroků přede mnou. „Běž za Mercedes, já musím ještě něco zařídit," chytla mě za rameno a popostrčila mě správným směrem. Děkuji ti pěkně.

Rychlým krokem jsem šla za Mercedes, která byla pár kroků přede mnou. Cestou jsem se snažila všechny nenápadně pozorovat, tak jako oni mě a můj plán zabíral. Vlastně skoro. Do mého zorného pole vstoupil Owen, aniž bych ho vyhledávala. Zrovna vstupoval do místnosti prosklenými dveřmi. Vedle něho šla nějaká černovláska, která se netvářila zrovna vesele. Měla na sobě černou mikinu a rozhlížela se kolem, jakoby někoho hledala. Vládkyně temnoty, rozesmála jsem se nad nově vytvořenou přezdívkou. Její pohled padl na mě a já zalitovala, že jsem se vůbec začala smát. Černovláska stála jako přikovaná, než strčila do Owena.

„Melanie, jdeš!?" zavolala na mě Mercedes, ale nikdo kromě mě se na ní neotočil. Všichni si hleděli svého, až na Owena s holkou, kteří mířili mým směrem. Rychle jsem přidala k Mercedes. „Kdes nechala chudinku Amandu?" rozhlédla se kolem.

„Musela si něco zařídit."

„Na obzoru jsou problémy," zašeptala Mercedes a mrkla za mě.

„Kdo tam zas je?"

„Říká ti něco Owen a Kate?"

Nadzvedla jsem obočí. „Možná." Neměla jsem ani páru, kdo je Kate.

„To je správná odpověď." Otevřela železné dveře. „Jdeme, než tě dostihnout."

Prošla jsem kolem ní a přede mnou se rozléhala místnost, která splnila můj sen. Byla jsem v miniaturní střelnice. Nikdo nebyl na dohled, jen Merc. „Tak tohle je ráj," zašvitořila jsem vesele.

„Když myslíš." Mercedes vzala do rukou klapky na uši a prohlížela si je. „Je to ráj, dokud tě nepozoruje celá tělocvična," usmála se povzbudivě a já se na ní otočila.

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Uvidíš," řekla, když do místnosti vstoupila Amanda.

„Promiň za zpoždění, ale venku je nával," omlouvala se a běžela ke mně. Chytnula mě za zápěstí a tahala k značce. Podala mi klapky na uši a zhluboka se nadechla. „Do toho," rozkázala mi a já se na ní podezíravě dívala.

„Co mi tu tajíte?" Stoupla jsem si tak, že jsem dala pravou nohu dopředu a před sebe si dala zbraň a začala měřit přímo na srdce panáka, který stál o pár metrů dál.

„Nic velkého." Podívala se Amanda na Mercedes, ale to už jsem vystřelila a trefila se přímo do srdce. Zásah! Vykřikla jsem v duchu a začala se culit.

„Stačí to?" mrkla jsem po Amandě, která se mračila. „Co ti prolétlo přes nos?"

„Střel znova a tentokrát do hlavy," rozkázala mi znova a já jí vyhověla. Vystřelila jsem a zpětný náraz ignorovala. Dívala jsem se, jen na díru v panákově hlavě. „Teď do nohy," pokračovala v příkazech. Vždy jsem jí vyhověla.

„To by už stačilo," oznámila nám po chvíli Mercedes. „Venku čeká plno lidí a ty jí tu jen zkoušíš, i když víš, že střelba jí jde." Vrtěla hlavou Merc a ukázala na mě. „Jsi dobrá a nechci radši vědět, jak to umíš s nožem."

„Dobře." Otočila jsem se na Amandu a hodila jí zbraň do rukou. Najednou jsem pocítila jen ledový vítr na dlani, kde předtím byla pistole.

„Takže máš všechny zkoušky za sebou," usmála se Amanda.

Nikdy by mě nenapadlo, že se na mě budou lidé dívat, jak střílím, ale byla to pravda. Vedle dveří stála skupinka lidí, když jsem vycházela a naštvaně mě pozorovali.

„To bylo dobré na nováčka," zachechtala se černovláska, co přišla s Owenem. Pokud jsem si dobře pamatovala, jmenovala se Kate.

„Děkuji," řekla jsem opatrně.

„To nebyla pochvala," pokračoval s nadzvednutým obočím.

Přimhouřila jsem na ní oči. „Já vím, ale přesto to beru jako pochvalu," zkřížila jsem ruce na hrudi a čekala na její reakci.

„Jsi nafoukaná děvka," vypálila na mě.

„A cos čekala? Andílka, kterého seslali na zem?" Rozrazila jsem si cestu skrz dav a cítila, jak mě dostává únava.

„Melanie," řekl překvapeně Lucas, když jsem vešla do kanceláře a sedla si do gauče. Byla jsem tak unavená.

„Když už mám zkoušku za sebou, můžu se jít prospat?" zeptla jsem se a zívnula si.

„Jak dopadli zkoušky?" Ignoroval mojí otázku a já ho za to v té minutě nenáviděla.

„Nejspíš jsem je zvládla a taky potkala, nové přátelé a nepřátelé. Takže normální den." Opřela jsem se a zavřela oči. „Můžu se jít tedy prospat?"

„Samozřejmě, jen mě překvapuje, že si necháš ujít svou vlastní sázku."

„A divíte se?" otevřela jsem jedno oko a dívala se na něj. Uvažovala jsem, jak by vypadal, kdyby se nechal ostříhat. „Moc jsem toho nenaspala."

Lucas přikývnul a založil si ruce nad hlavou. „Jen běž." Pokývnul hlavou ke dveřím. „Dobrou noc, Melanie."

***

Vzbudila jsem se, když někdo vstoupil do pokoje. Usnula jsem okamžitě, hned jak jsem položila hlavu na polštář.

Pootevřela jsem jedno oko a převalila se na pravou stranu, abych viděla ke dveřím. „Owene, co zas vyvádíš?" sykla jsem a zkřížila obličej bolestí, když rozsvítil lampičku. Posadila jsem se a naštvaně si ho měřila. Byl ke mně otočený zády a něco hledal v šuplíku. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly sedm hodin večer. Spala jsem pouhé tři hodiny. „Tak si rozsvit, už jsem vzhůru," zívla jsem.

„Nepotřebuji," zabručel naštvaně Owen a já okamžitě poznala, že je něco špatně. Vstala jsem, přistoupila k němu a strčila do něj.

„Co se děje?"

Owen se ke mně točil a opřel se o psací stůl. Přitom se na mě usmíval. Tentokrát jsem se snažila nedívat se na jeho úsměv. Víc mě fascinovala jeho tvář, kterou zdobila modřina pod okem a napuchlé rty.

„Panebože, cos vyváděl?" zeptala jsem se.