Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

30. kapitola

love will tear us apart

Skrčila jsem se a poté vzhlédla do těch známých světlých očí. Pomalu jsem vydechla a prohrábla si frustrovaně vlasy. Jeho kdysi veselé oči, dnes vypadaly tak chladně a bez života.

„Ashi?" přimhouřila jsem oči a o krok ustoupila.

„Proč?" jeho hlas byl tichý. „Proč jsi mu na to skončila?" ptal se dál a postupně navyšoval hlas. "Určitě, tě někdo varoval," vrtěl hlavou a znechuceně mě pozoroval. Musela jsem se odvrátit. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. Mé tělo se třáslo vztekem, ale přesto nechtělo bojovat.

„Proč jsi tak blbá, Melanie?" chrlil na mě další otázku a já si říkala, že má pravdu. Kdybych nebyla tak důvěřivá, možná by se to nestalo. Možná.

Ash otevřel ústa, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale skočila jsem mu do řeči: „Ještě něco?" vzhlédla jsem a cítila, jak se mi slzy dostávají do očí. „Udělala jsem chybu a vím to," zašeptala jsem a rychle zamrkala, aby se slzy nedostaly ven. „Proč se o mě staráš?"

„Proč?" řekl v úžasu. „Protože ta Melanie, kterou znám by se tahle nezachovala," ukázal na mě prstem. „Má Melanie by mu utrhla koule," zdůrazňoval každé své slovo a jeho světlé oči zářily při každém slovu.

„Ta Melanie, kterou znáš je pryč. Všichni věděli, že Gabe něco plánuje!" zakřičela jsem na něj. Přestala jsem se ovládat. „A nikdo mě nevaroval!" zatnula jsem ruce v pěst a odvrátila se. „Tahle Melanie je smutná, zničená a hlavně nasraná, takže mi neříkej, jaká jsem bývala."

Jeho oči byly nečitelné, ale slabý úsměv se mu vykouzlil na tváři a uznale přikývnul. Překvapilo mě to. „Už sis všechno vyjasnila?" uchechtl se a nasadil si tmavé brýle, které vytáhnul z kapsy. „Nevarovali tě, ale od kdy se spoléháš na ostatní," položil si levou ruku na zeď a otočil se. „Tady nemůžeš jen tak někomu věřit Melanie," zašeptal a dal se do kroku. „Většina spolužáků tě chce, odsuď dostat a Gabe je jeden z nich."

„Proč mi pomáháš!" zavolala jsem na něj a opřela se hlavou o šedou stěnu. Pozorovala jsem ho, jak svou typickou chůzí odchází pryč.

„Naposledy si mi řekla, že mě už nechceš nikdy vidět," otočil na mě hlavu a úsměv mu dál hrál ve tváři. „Já ti to, ale nikdy neřekl."

Chtěla jsem mu na to něco říct, ale můj instinkt mi radil, abych byla zticha. Jediné co mi zbývalo, bylo, že jsem se dívala za ním, dokud nezmizel v tmavé chodbě.

Jeho slova jsem si přehrávala, jako nějakou mantru, dokud jsem si nepovzdychla a neotočila se. V hlavě mi hrály představy, které bych nejradši zahodila pryč, ale tiché praskání světel mi pomáhalo myslet. Měla bych zajít za Rayem, uvažovala jsem.

„Jdeme na to," odhodlala jsem se a vydala se směrem k Rayovému pokoji. Mezitím jsem vytáhla mobil a vyťukala jeho číslo. Párkrát to zazvonilo, dokud to nespadlo do schránky. Zkusila jsem to znovu ještě třikrát, než se ozval zadýchaný hlas: „A-ano?"

„No konečně!" zabrblala jsem a plácla se do čela, ale na odezvu se mi ozvala bolest. Kousla jsem se do rtu, ale to mě zabolelo více a ucítila jsem, jak se mi krev dostává na rty.

„Melanie?" ozvalo se slabé zasmání.

„Ty hajzle!" zařvala jsem mu do telefonu. "Jak to, že si mi neřekl o Gabeovy," pokračovala jsem a nenávistné pohledy spolužáků, jsem ignorovala.

„Můžeš se uklidnit," začal, ale v tom se ozval jiný hlas. „Poslouchej mě Melanie..." Amanda. „...nemáš právo křičet na mého kluka, takže..."